Olomoucké tajemno: Žijeme v nevybroušeném diamatu střední Evropy, říká Vladimír Gračka

Provázíte ještě stále po Olomouci nebo si už plně užíváte důchodu?

Letos jsem neprovázel, mám bolavou nohu. Dá se říct, že provázím více jak 20 let. Dělám hlavně olomoucké podzemí a domovní znamení.

Které domy na prohlídce ukazujete?

Začínám vždycky v Pavelčákově 1, protože od doby Marie Terezie a jejího syna Josefa II. začalo číslování domů. To první bylo tzv. Tereziánské a to druhé, lepší, bylo za Josefa II., o něm se říká, že on vlastně vládl z kočáru. Jezdil po monarchii a každý druhý den vydal nějaký patent. Jeho patenty, z kterých těžíme do dneška, jsou zrušení nevolnictví, poté svoboda náboženství a třetí, nejdůležitější, zavedení popisných čísel. Ty popisný čísla vlastně začínají v Olomouci, tak že u čísla jedna. To je ta Pavelčákova 1, tam jsem skoro 30 let bydlel a je to dům, který je nejblíže Vídni. To se málo ví, protože jsme byli až do r. 1918 součástí Rakousko-uherské monarchie a všecko, co se dělo v Olomouci pocházelo vlastně z Vídně. V podstatě jakákoli návštěva a hlavně oficiality jezdily Terezkou bránou.

Máte nějakou vtipnou historku z prohlídek?

Předloni byl týden vojenské historie a my jsme se na týden vrátili do časů Marie Terezie, kdy tady zuřila pruská válka a já jsem za ten týden provedl 1200 lidí pod parkem. Moc se jim to líbilo. Došlo však k nedorozumění, kdy pod parkem jsou 3 chodby. Jedna je 2,5 m ta byla komunikační, pak naslouchací a pak byla komůrka, kde dávali střelný prach. Stalo se to, že jeden návštěvník byl takový při těle. Varoval jsem, ho ať nejde do té naslouchací chodby, že se tam neotočí, protože ta chodba má pouze 65 cm. On se na mě díval, jak na blázna a potom musel 30 m couvat. Dokonce tam byl i pán, který mi nabídl, že donese detektor kovu a udělali jsme tam takový menší průzkum a v té hlavní chodbě jsme našli knoflíky wehrmachtu, mince a drobné věci. Uvažuje se o tom, že by se ty chodby zpřístupnily. Je to pod pozemkem Flory a tu provozuje město. Ta chodba by byla zpřístupněná ze 2/3 vstup by byl v parku a vyšlo by se u autobusového nádraží.

Co vás nejvíce fascinuje na podzemí?

Architektura. Když jsou dvě cihly, už je to architektura. Lidé to obdivují, ale já si myslím, že 95 procent o to nemá doopravdy zájem, že v tom vidí jenom obchod. Architektura je, když půjdete tady po městě a v každou dobu je to město jiný. Já to popíšu tak, že když jsem tady ve 3 ráno a nikdo není, kašny zurčí a začínají zpívat ptáci. To poznáte genius loci.

Máte nějaký fígl, jak poznat opravdu historický dům?

Dám vám takový návod: domy, které jsou historické, tak mají oči. To je, že ta okna jsou zároveň s fasádou domu. V Olomouci jsou asi jenom čtyři domy a to je ta architektura.

V Olomouci máme nejvíce kostelů v přepočtu na jednoho obyvatele, nejvíce církevních objektů asi 37. Olomouc má druhá po Praze asi 35 věží z toho má asi 20 dominantních. Když jste na vrcholu Kralického Sněžníku nebo Jeseníku dalekohledem vidíte Hanou, to je jakoby ježek. Ježek Mohelnice, Litovle, Olomouc a Kroměříže samé věže, to je úžasné.

Ta Olomouc pořád ještě není doceněná a musím kvitovat, že za posledních dvacet let se situace změnila. Jsou tu nové fasády, na to město dbá, máme tady akce třeba setkání vojenských hudeb.

Vy jste velkým patriotem Olomouce, dokonce jste dostal i cenu od města, je však něco, co by se mohlo zlepšit?

No, co jsme prošvihli v 1998 roce. Slavilo se 150 let od nastolení vlády Františka Josefa. To jsme měli slavit, jenomže my jsme proti Rakušanům takový zaměření. A to by byla sláva. Já mám ve Vídni kamaráda a on říkal: „Proč jste to neudělali? To mohla být světová akce.“

Olomouc byla od začátku listopadu do 15. května hlavním městem 40 milionové monarchie. To nebyla Praha, byla to Olomouc. Tady byl dvůr, tady byl František Josef. On tady potom přijel na manévry. On si oblíbil Olomouc. Měl tady sochu, tu neměli bourat. To jim zazlívám.

Jsou v Olomouci nějaká skrytá místa, o kterých se moc neví a mohl byste nám některé prozradit?

No je jich několik desítek. Já třeba jsem loni provázel Olomouc, jak ji neznáte. Začínal jsem u domu č. 1, kde jsem bydlel. Pak jsme šli na uhelný plácek, to jsou dvě uličky u hradeb. Dneska je tam postavená nová budova, kde prodávají brýle a naproti je velká rozlehlá stavba bývalého městského pivovaru. Ten je velmi zdevastovaný, ale má kouzlo. My jsme byli asi před 5 lety, v tom podzemí. Je to velká stavba, dneska už je opuštěná. Je to krásné zákoutí.

V 2. díle našeho seriálu vyprávíme pověst o domu U černého koně. Mohl byste nám říct nějakou zajímavost o tomto domě?

Dům U černého koně se považuje za jedno ze starších znamení a je tam jeden z největších stromů (platan) v historickém jádru města. 

Toto domovní znamení vedle znamení na domě U zlatého jelena jsou nejznámější a největší. Jinak samozřejmě jsou tady další např. církevní nebo světské, dokonce i předměty klíč, dvě srdce nebo květiny třeba růže.

Já teď trochu využiji vaší zednické profese a spojím to s naším dalším dílem seriálu o zednářích a Lafayettovi. Všiml jste si někdy znaku zednářů?

Zednářů ne, ale když jsem dělal stavebně-historické průzkumy (tz. starý objekt v historickém jádru se měl rekonstruovat, tak procházel průzkumem. Nejprve archeologové ve sklepech a potom my (pracovníci z památkové péče) a já jako zedník jsme dělali sondy). V ulici Kapucínské, ta boční, která vede do hospody U Třech bratří, tak tam na fasádě pod omítkou byly kříže, které značily, že v tom domě byl mor. Mor tady byl do první třetiny 18. století. Když jsou svátky města, tak se oslavuje sv. Pavlína, patronka Olomouce. Mor zde řádil v 16. a hlavně 17. st. a je s podivem, že když byly svátky sv. Pavlíny, tak najednou ta morová rána ustala. Je to legenda, ale může to být pravdivý. Změnilo se třeba počasí nebo lidé začali více dbát na hygienu, představte si, že v gotice se všechno vylévalo do ulic. Nebyla kanalizace, ta přišla až s osvícenstvím.

Já teda opravdu obdivuju, kolik vy máte informací. Kde jste tolik informací o historii Olomouce, ale i celkově načerpal?

Začal jsem už na základní škole, dějepis a zeměpis, to bylo moje. Taky mě k tomu přivedl můj otec, vlastně mě vzal za ruku, já jsem chodil do 1. třídy, a šli jsme na dóm. A já jsem byl překvapený, jak mě popisoval ty věže.

Osud mě dal, že jsem tam měl svatbu a pak jsem tam pracoval na Přemysláku a dokonce jsem tam dělal brigádu, někdy v 70. letech jsem natíral schody a tak jsem hladil ten druhý největší zvon, tam je Václav. Potom na vojně už jsem si shromažďoval časopisy o historii.

Dokonce jsem byl potom člen vlastivědné společnosti. Dodnes mám ty jejich články.

Má Olomouc nějaké tajemství?

Ano,  je to tajemství olomouckých věží. To málokdo ví, že Mořic má tajemství, radnice má tajemství. Tam bydlel věžník a on musel vystoupat asi 100 až 180 schodů na tu radnici a to denně. A on měl za úkol, že musel za každého počasí obejít tu věž dokola a pozorovat, jestli někde nehoří a dokonce i v době, když viděl, že byl vlastně klid. Taky musel vypozorovat, že se blíží někdo k Olomouci, tak pak vytruboval. Také tu byli ti, kteří vytrubovali hodiny. To znamená, samozřejmě tady byl orloj, ale oni vytrubovali půlky. A podle toho se řídili lidé. Oni pracovali do soumraku a vy vidíte, co dokázali. Postavili Mořice, postavili chrám svatého Víta. Když nebude atomový šílenství, tak on ten kostel tady bude za tisíc let. Je to tak.