V paneláku to nejde, ve Fabričce ano. Nabízí zázemí řemeslníkům, hudebníkům i dětem

Fabricka je projektem, který navazuje na činnost Olomoucké dílny. A za obojím stojí Vojtěch Bekárek. “Potom, co jsme provozovali už nějakých devět let sdílenou dílnu pro veřejnost, jsme potřebovali rozšířit pole působnosti. Hlavně o zkušebny a zahradu, nabídnout větší záběr různých dílen a možností práce s různými materiály,” vysvětluje pro Report Bekárek.

Tak vzniklo před dvěma lety kreativní centrum Fabricka. Jde vlastně o coworkingový prostor pro kreativce, ať už si chcete přijít jednorázově opravit kolo, přešít šaty, hledáte prostor pro zahradničení, potřebujete zkoušet s kapelou, nebo hledáte řemeslně zaměřený kurz pro děti.

“Někde vznikly zkušebny, někde se místnosti spojily, někde se zase rozdělily, probourali jsme si různé dveře, zrušili příčky. Vytvořili jsme z toho prostor, který vyhovuje přesně těm potřebám, které umělecká komunita kolem nás zrovna má,” popisuje Vojtěch Bekárek.

Principál komunitního centra mně popisuje, jak provoz funguje: “Je tady víc možností. Máme samostatné využití dílny, kdy se po domluvě předem dohodneme na termínu. Přijdeš se svým projektem k nám do dílny a já ti ukážu, které nářadí a stroje na to můžeš použít a jak.”

Člověk tu pak pracuje s doneseným materiálem nebo využije odřezky a zbytky z jiných projektů, které tu zůstaly. “Pokud si s projektem nevíš úplně rady, je možné využít i služeb někoho z našeho týmu, kdo tě celým projektem, nebo alespoň tou částí, se kterou si nevíš rady, provází. Stojí tam s tebou, pomáhá ti problém vyřešit, a pak tě třeba na zbytek projektu navede správným směrem a řekne ti, jak ho dokončit,” doplňuje Bekárek.

Na webu Fabricka najde zájemce také kurzy pro veřejnost. “Snažíme se vypisovat měsíčně aspoň tři až čtyři kurzy, které jsou zaměřené na práci s různými materiály — se dřevem, textilem, papírem. Teď děláme oblíbené odlévání bronzu,” odpovídá na můj dotaz autor nápadu založit toto centrum.

Kromě takových kurzů se tady konají kurzy pro kolektivy dětí ze základních nebo mateřských škol. A jaký je o ně zájem? “Tak akorát, abychom nebyli úplně vytížení, ale zase se moc nenudili. Každý měsíc proběhne třeba pět kurzů,” odpovídá Bekárek. Děti se pak mohou v létě navíc zúčastnit letního příměstského tábora, kde se naučí základy práce se dřevem.

O fungování kulturního centra se bavíme mezi vyvýšenými záhony. “Tohle je komunitní zahrada, kterou postupně rozšiřujeme, jak to jde. Několik lidí tady má svoje pronajaté záhony, o které se společně staráme. Pomáháme se zaléváním a za to, že tady mají vlastní záhon, nám pomáhají s celkovou údržbou prostoru,” popisuje Vojta Bekárek a doplňuje: “K zahradě jsme si přibrali i slepice, protože co jiného se zbytky zeleniny než směnit je za vajíčka. Teď tam máme vzadu deset slepic, které krmíme odřezky a zbytky z kuchyně. Uzavírá se tím takový krásný okruh.”

Fabricka mimo jiné nabízí prostory hudebníkům a místním kapelám: “Je tady dohromady deset hudebních kapel, které jsou v různých zkušebnách. Některé jsou sdílené, některé samostatné,” popisuje mně Bekárek.

Podle něj podobná místa pro hudebníky chybí: “Cítím, že i kdybychom měli dalších deset zkušeben, naplníme je. Je tu pořád poptávka. Vnímám to jako velmi důležitou součást projektu, protože hudba je mi velmi blízká. Už za necelé dva roky fungování Fabricky tady byla nahraná dvě hudební alba a tuším, že se pracuje na dalším. Hýbe se to a je to krásné.”

Sám Bekárek tu zkouší se svou kapelou Skřivan. Zkušebnu si pak kapela vybaví sama, cvičit ale může taky v předpřipravené místnosti. “Některé zkušebny jsou prostě místnosti, které si kapela sama pro sebe uzpůsobí a má je samostatně. Pak je tady jedna velká sdílená hudební místnost, kde je už nějaké odhlučnění, klavír a bicí. Tu si kapely pronajímají nárazově.”

"Je to o propojování lidí."

Zmínila jsem školy, hudebníky a širokou veřejnost. Koho si ale pod tím představit? „Je to úplně široký záběr. Rodiny s dětmi, matky na mateřské, důchodci, studenti. Chodí sem třeba pravidelně studenti designu, kteří tady vytvářejí nějaké školní práce. Spolupracujeme i s organizacemi jako skauti a další. Chodí sem třeba i lidé s postižením s doprovodem,“ doplňuje Bekárek.

„Dost často přicházejí lidé, kteří mají nějaký nápad a rádi by byli kreativní. My k tomu nabízíme docela snadno přístupné prostředky, nářadí, zkušenosti a vědomosti,“ odpovídá mi Bekárek a dodává: „Primárně je to propojování lidí, kteří mají stejnou potřebu a stejnou myšlenku. Že se někde scházejí, mají zázemí, možnost se potkat, radit si a získávat zkušenosti. Tady v Česku nebo v Olomouci jsem od začátku sdílené dílny vnímal, že lidem chybí přístup k nářadí a dílně, na který třeba můžou být zvyklí ze svého dětství, od babiček a dědečků nebo z vesnic. V paneláku to nejde. Proto fungují naše dílny.“

A podle slov autora konceptu Fabričky, jak se jí občas familiérně taky mezi návštěvníky říká, je poptávka po místních službách stabilní. „Je to pořád širší a širší okruh lidí, kteří se o to zajímají. Teď se i začíná hýbat nějaká vize kreativního centra, které by bylo podporou z celého kraje.“

„Když jsme se sem stěhovali, říkal jsem si, že je to obrovské a nikdy to nemůžeme celé využít. Teď už vím, že bychom využili ještě dvakrát tolik,” popisuje Bekárek.

A co by tu mohlo být? “Určitě chci mít víc zkušeben. Kdybych měl pár místností navíc, vím o lidech, kteří by měli zájem o vlastní soukromé ateliéry nebo dílny, kde potřebují svůj prostor,” dodává.

Ve chvíli, kdy se bavíme, je pár dní před koncertem a festivalem, které se v areálu chystají. V budoucnu se ale možná ještě služby Fabricky rozšíří. “Máme v plánu keramickou dílnu, kterou bychom chtěli rozjet. A ještě bych hrozně rád zprovoznil kovárnu,” pokračuje v myšlence Bekárek.

Fabricka patří podle slov Vojty Bekárka mezi jeden z dobrých nápadů, které vznikají v hospodě u piva. A pokud vám to připadá aspoň trochu poetické, neměl by vám uniknout smysl místa: „Pro mě osobně je smysl v tom, že propojujeme lidi a nabízíme jim možnosti, ke kterým by normálně třeba neměli přístup nebo by je to ani nenapadlo. Dělá mně největší radost, když jsou lidi kolem mě šťastní.“

Článek vznikl za finanční podpory Olomouckého kraje.