Nejsem typ, který by čekal do šedesáti na objevení v ateliéru, říká Jan Bican

Jak jste začal s tvorbou?

Úplné začátky mám spojené s dětstvím. Chodil jsem do zušky Miloslava Stibora na Nové Ulici, kde jsem tvořil třeba i s fotografkou Barčou Gajovou. Od dětství jsem maloval, kreslil a nějakým způsobem se tím vyjadřoval.

Na základce to pro mě byl únik do vnitřního světa. Moc jsem se nezačleňoval do kolektivu, o přestávkách jsem si kreslil. V první třídě dokonce volali mámě do školy, že jsem nějaký divný, že si nepovídám s ostatními a jenom kreslím a maluju. Máma jim řekla, že jsem normální, jen prostě kreslím celé dny.

Kdy se z kreslení začalo stávat něco víc?

Myslím, že mě hodně formovala právě zuška. Potkal jsem tam skvělé lidi. Na střední jsem ale šel na ekonomické lyceum, na obchodku. Rodiče přitom chtěli, abych šel na něco uměleckého. Já jsem si ale říkal, že umění mě neuživí.

Měl jsem v sobě takový vzorec, že uměním se člověk nedokáže živit. Nechtěl jsem být bohémský typ člověka, který bude dvacet let čekat, než něco vydělá, a mezitím bude živořit. Proto mě tehdy nenapadlo studovat umění naplno.

Kdy se to změnilo?

Zlom přišel u maturity. Říkal jsem si, že mě ekonomka strašně nebaví a že nechci dělat účetnictví ani finanční věci. Ve čtvrťáku jsem začal tisknout svoje printy a naskenované obrazy na trička a mikiny.

Hledal jsem cestu, jak tvorbu přiblížit lidem, které by mohla zajímat. Neměl jsem umělecké zázemí ve smyslu střední nebo vysoké školy a na uměleckou vysokou jsem se potom nedostal. Tak jsem si našel vlastní vzorec, jak to lidem předat. Chtěl jsem, aby moje věci nestály tisíce, ale stovky. Aby si k nim člověk mohl vytvořit vztah. Vnímal jsem to jako chodící galerii. Ty věci nebyly jen doma ve skicáku nebo v ateliéru na obrazech, ale chodily světem a ta myšlenka z obrazu proplouvala mezi dalšími lidmi a jejich osudy.

Vaše obrazy jsou hodně specifické. Kde berete inspiraci?

Motivy se mění, ale něco zůstává. Třeba kozačky. Je vtipné, že skoro na všech těch obrazech mám kozačky. A od dětství jsem všemu maloval kozačky. Nedávno jsem zjistil, proč asi je ve svém díle používám. Doma jsme měli vykrajovátko na linecké cukroví ve tvaru kozačky. Máma za mnou jednou přijela do ateliéru a byl tam obraz, který měl úplně přesný motiv té kozačky jako to vykrajovátko. Takže tam podle mě bude nějaké propojení s lineckým cukrovím z dětství. Jinak si neumím vysvětlit, proč ty kozačky maluju. Dávám je lidem i zvířatům.

Jaká témata vás zajímají teď?

Posledních pět let je to hodně okraj lidské společnosti, nějaká nespravedlnost lidského žití a bytí. To se ale vždycky překlopí do něčeho aktuálního. Teď pracuju s křehkostí lidské duše. Používám motivy porcelánového džbánu, skla, skleniček nebo talířů. Jsou pro mě synonymem lidské duše. I když zvenku vidíme někoho, kdo působí strašně drsně, třeba v metalovém oblečení a nedobytně, uvnitř může mít jen kousek porcelánové dušičky, která se může lehce rozbít jako u kohokoliv jiného.

Zmiňujete i inspiraci Asií.

Ano, hodně mě inspiruje Asie, kam často jezdím. V posledních dvou letech se v obrazech objevuje téma okraje společnosti, konkrétně prostituce. Baví mě kontrast mezi Západem a Východem. Nechci to nějak opěvovat, je to hrozné a především pro lidskou duši otřesné. Ale zajímá mě, jak my na Západě prostituci vnímáme jako absolutní okraj. Lidé jsou pak odepsaní a těžko se začleňují zpátky do normálního života. Na Východě se k tomu často přistupuje spíš jako ke klasickému zaměstnání. Ten kontrast mě zajímá.

Ve vašich obrazech se často objevují postavy a zvířata.

Většinou ano. V devadesáti devíti procentech jsou to lidské nebo zvířecí postavy. Mou takovou úchylkou je ty tvory nebo zvířata rozřezávat. Nemá to ale žádný masochistický význam. Baví mě hrát si s kompozicí plátna. Zároveň mě baví, jak to na první pohled působí drasticky, i když význam je úplně jiný. Často chci pozorovatele nebo diváka na první pohled trochu šokovat.

Kdy přišel moment, kdy jste si řekl, že se budete uměním živit naplno?

Jako na full time? To bylo před dvěma lety. Předtím jsem ještě dělal sociální sítě a marketing pro různé externí značky. V prosinci 2024 mě ale pozvali do Hong Kong Design Institute. Přišel e-mail, že chtějí odkoupit obraz a pozvat mě na zahájení výstavy jako jediného Evropana.

Nejdřív jsem si myslel, že je to scam (podvod, podvodný mail, pozn. red.), a ten e-mail jsem smazal. Do poslední chvíle jsem počítal s tím, že mě možná někdo unese nebo že to nebude pravda. Bylo to celé zvláštní, ale nakonec to bylo skutečné. A tam přišel zlom. Řekl jsem si, že když to někoho zajímá, budu se tomu věnovat naplno.

Co představuje vaše aktuální výstava v Olomouci, kterou mohou lidé vidět v Pikole na Sokolské ulici?

Z velké části ji tvoří hedvábné šátky, které mají otisk obrazů. Jsou vytvořené z obrazů, které byly na výstavě v Bangkoku v lednu a únoru pod záštitou Českého velvyslanectví. Část obrazů vznikala přímo tam během výstavy, část tam byla vystavená. Původně tady v Olomouci visely trochu jiné obrazy, ale tři se prodaly. Výstava byla prodloužená, takže jsem dovezl nové věci.

Jak jste se dostal k výstavě v Bangkoku?

Měsíc po Hongkongu jsem měl první výstavu v Bangkoku. Tam jsem se seznámil s panem velvyslancem a pozval jsem ho na zahájení. Letos jsme pak vymysleli druhou část.

Já jsem v tomhle taková prořízlá huba. Nebojím se lidi oslovovat. Napsal jsem mu přes WhatsApp, že dělám druhou výstavu a jestli ji nechce zaštítit. A tak to vzniklo. Většinou jsou lidé nakonec rádi, že je někdo osloví a nemusí s tím sami začínat. Milionkrát to nevyjde, ale v tomhle se toho nebojím. Myslím, že to je základ pro to, dělat něco full time. Být dravý, někdy možná až otravný. Když to neuděláte vy a nikoho neoslovíte, většinou to samo nepřijde.

Z Olomouce jste se před časem odstěhoval, dnes máte ateliér v Praze. Proč?

Nic hlubšího za odstěhováním asi nebylo. Odstěhoval jsem se v roce 2020, během covidu. Šest let jsem žil jen v Praze. Olomouc mi tehdy přišla malá, jako vesnice, a chtěl jsem poznat větší město. Před Prahou jsem byl ještě v Berlíně na jazykovce. Když jsem se potom vrátil, chtěl jsem do něčeho většího, ale nic hlubšího za tím úplně není.

Je podle vás těžké pro umělce prorazit?

Podle mě záleží hlavně na povaze člověka. Určitě je to o kontaktech, o lidech, kterými se obklopujete, a taky o dravosti. Nesmíte se toho bát. Já jsem byl kdysi introvert a stydlivý člověk. Možná mě právě tohle naučilo nebát se oslovovat lidi a být v tom dravý. Nejsem typ člověka, který by chtěl čekat do šedesáti na objevení v ateliéru a žít bohémský život z výplaty, která přijde jednou za půl roku.

Tím, že jsem předtím dělal sociální sítě a marketing, mám rád nějaký stabilní příjem. Tohle samozřejmě není stabilní příjem, ale snažím se to zkoušet tak, abych se měl hezky a nežil neobjeveně do šedesáti.

Je fajn mít cílovku rozvrstvenou

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Každý den je jiný. Většinou ráno jdu cvičit nebo běhat. Velkou součástí dní tvoří taky 1981 run club, který jsme s kamarádem Davidem založili před rokem a každý týden tvoří velký highlight. Je krásné, jak se dokáží různé světy propojovat a během dvanácti měsíců se nám podařilo vytvořit početnou komunitu u sportu, kvůli kterému jsem kdysi měl uvolnění z tělocviku. Never say never. Potom si vezmu notebook a pracuju doma, odpovídám na e-maily nebo vyřizuju objednávky z e-shopu. Mám tam printy a hedvábné šátky. Když jdu do ateliéru, většinou přijdu k plátnu a hned maluju. Nepotřebuju nad tím dlouho přemýšlet. Nechávám ruce vykonat práci a něco namalovat. Až zpětně se nad tím zamýšlím, co to vlastně znamená.

Myslíte, že je pro umělce dobré mít vedle obrazů i dostupnější věci, třeba printy nebo šátky?

Myslím, že je fajn mít to rozdělené do několika skupin cílovky. Ne každý si může dovolit koupit obraz. Někdo chce začít litografií, sítotiskem nebo hedvábným šátkem. To je položka v nižších tisících. Člověk si k motivu vytvoří vztah a třeba si za pár let koupí obraz. Dává mi smysl mít to rozvrstvené. Velké značky to dělají podobně. Máte kufr za desítky tisíc a vedle toho třeba šátek. Musíte mít různé typy zákazníků v různých skupinách. Ale možná je cesta i prodávat jen obrazy a hledat jen lidi, kteří mají peníze na velké věci. Není na to podle mě žádný správný vzorec.

Víte, kdo je vaše cílovka?

Je to těžké, protože mám tři různé skupiny. U nižších částek, třeba litografií a hedvábných šátků, jsou to podle mě lidé kolem 25 až 30 let. Obrazy kupují většinou lidé nad 35 let.

Nemáte klasické umělecké vzdělání. Mluvíme spolu o litografii a dalších technikách. Kde jste se je tedy učil?

No neučil. Já jsem v tom strašný pankáč a celé to možná dělám špatně. Nevím, jestli existuje správný postup. Je to jeden velký punk. Třeba napínat plátna jsem se naučil až loni, do té doby jsem je dával do rámařství. Pak jsem si řekl, že to není taková věda. Vezmete sešívačku a napícháte plátno na rám. A takhle to mám se vším. Moc to neprožívám. Myslím, že důležitý je obsah a to, co má dílo přenášet.

Umění podle mě není úplně o manuálu. Naopak, čím víc chyb uděláte, tím lepší to je. Nepřemýšlíte nad tím z řemeslného hlediska, ale spíš z hlediska nitra duše. V tom je možná kouzlo. Obrazy často nejsou dokonalé a je v nich hodně punku. V dnešním světě, který je strašně umělý a všechno je až moc dokonalé, se snažím přidat něco raw (syrový, pozn. red.) a drsného.

Máte nějaké umělecké vzory?

Hodně mě baví Martin Lukáč, slovenský malíř, který žil dlouho v Praze a teď působí v New Yorku. U něj jsem se inspiroval olejovou tubou a kontrastními věcmi. Během covidu jsme často chodili kreslit a malovat k němu do ateliéru. Naučil mě používat právě olejovou tubu a dělám to dodnes. Baví mě taky Lucie Rosická Králíková nebo Laura Limbourg.

Co připravujete dál?

Budu mít jeden obraz v galerii Kvalitář, z toho mám obrovskou radost. Bude tam kolektivní výstava v Praze. Půjde o obraz koně, který jsem namaloval v Thajsku na ostrově. Maloval jsem ho tak, že jsem plátno namočil do oceánu a pak ho maloval na pláži na písku, aby barvy měly rozpité efekty.

Potom budu vystavovat na Lavrs Marketu, což je krátký pop-up. Dělal jsem pro něj dva obrovské obrazy, každý má 1,8 metru, a k tomu nějaké menší věci. Přes léto budu dělat Open Studio u sebe v klášteře, kde bude DJ a drinky. Na podzim se rýsuje větší výstava v rámci jednoho festivalu, ale to zatím nemůžu říct konkrétně.

A v Olomouci?

V Olomouci doběhne aktuální výstava v Pikole 10. června. Dále aktuálně dokončuji ilustraci jedné knihy, což je pro mě velká výzva a obrovská čest v jednom. Potom zatím nic dalšího vymyšleného není, ale věřím, že rok je ještě před námi a něco se objeví.

Co byste vzkázal lidem, kteří sami tvoří?

Jestli někdo něco tvoří nebo se snaží tvořit, tak nad tím podle mě nemá zbytečně moc přemýšlet. Nemá to moc analyzovat, jestli je to dobré nebo špatné, jestli se to někomu bude líbit. Zkrátka s tím má jít do světa a nebát se oslovovat lidi. To je podle mě základní message.

Díval jsem se na několik dokumentů o velkých osobnostech a překvapilo mě, že tohle dělají taky. Třeba u Dua Lipy její táta, který jí dělá manažera, napsal e-mail Eltonovi Johnovi a tak vznikl jejich duet. I tihle lidé to dělají úplně normálně. Takže se nebát být trochu vlezlý a někoho kontaktovat. Nejhorší, co se může stát, je, že vám člověk neodepíše nebo napíše ne. Nic horšího se nestane.

Článek je součástí série Za dveřmi umělce, kterou finančně podpořil Olomoucký kraj.