Katka Nastoupilová: Dítě není malý dospělý. V dopravě se musí naučit rozhodovat samo

Dopravní hřiště si většina lidí spojí hlavně s dětmi, koly a pěkným počasím. Co se v Semaforu děje na podzim a v zimě?

Od 1. listopadu se sice zavřou venkovní prostory, ale uvnitř jedeme dál. Samozřejmě se věnujeme servisu, údržbě nebo inventurám, ale pokračuje také dopravní výchova. Jen se trochu mění skladba našich návštěvníků. Už to nejsou jen čtvrťáci. Chodí k nám senioři a středoškoláci, my zase vyrážíme do mateřských škol. Probíhá tedy trochu jiný typ výuky.

Jednou z vašich cílových skupin jsou senioři. Co je pro ně v dopravním vzdělávání nejdůležitější?

Rozdělujeme je na dvě skupiny – řidiče a neřidiče. Senioři, kteří řídí, chodí přímo k nám do centra. V učebně se bavíme především o změnách pravidel silničního provozu. Pokud někdo chodí každý rok, má poměrně dobrý přehled o tom, jak se zákon mění, jaké přibývají značky a co nového ho může na silnici potkat.

Na konci besedy se vždy věnujeme konkrétním olomouckým situacím. Lidé se mohou zeptat třeba na křižovatku, kterou si nejsou jistí, nebo na místo, kde nevědí, zda se chovají správně oni, nebo ostatní řidiči.

Takové opakování by ale nejspíš prospělo i mladším řidičům.

Určitě. Zákon se mění poměrně často. Poslední změna přišla 1. ledna 2026, předchozí například 1. července 2025. Takže by takové vzdělávání prospělo každému. Jsem ale ráda, že se senioři sami zajímají a chtějí zůstat v obraze. Pokud chtějí dál jezdit, musejí se přizpůsobovat tomu, jak se provoz mění, zrychluje a jak města houstnou.

Dlouhodobě se věnujete především dětem. Co se jim snažíte předat kromě samotných pravidel?

Hlavní myšlenkou je, aby se naučily dívat kolem sebe, byly vědomě přítomné a sledovaly provoz. Děti jsou často zvyklé chodit za ruku a kopírovat dospělého. Neustále je organizujeme a pak jim najednou řekneme: Jsi páťák, už jsi velký, běž sám. Jenže ono to dítě předtím možná nikdy samo nešlo.

Typické je to třeba na přechodu. Dospělý jde rychlým krokem a dítě za sebou prakticky táhne. Ono musí běžet. A pak ho pustíme samotné a divíme se, že přes přechod běží.

Dítě není malý dospělý. Když bude napodobovat to, co dělá dospělý, udělá to po svém – s kratšíma nohama, jiným způsobem uvažování a s jinými zkušenostmi. Proto je chceme naučit, aby se rozhlédly, samostatně se rozhodovaly a dokázaly vlastnímu úsudku věřit. Aby věděly: Teď můžu přejít a vím proč.

Jak ale dítěti vysvětlit pravidla ve chvíli, kdy vidí ostatní, jak je porušují? Třeba když lidé přecházejí na červenou.

Sama mám děti a používala jsem někdy takovou „hlasitou výchovu“, aby mě slyšeli i ti, kterých se to týkalo. Říkala jsem třeba: „Možná pán nepozná barvy nebo je z nějaké jiné země, ale na červenou se stojí.“ Někteří lidé se zastyděli, jiní se zasmáli.

Ale je to samozřejmě těžké. Co máte říct čtyřletému nebo pětiletému dítěti, které přímo před sebou vidí zjevné porušování pravidel? Nezbývá než být důsledný a vysvětlovat mu, proč je důležité pravidla dodržovat.

Pracujete také se středoškoláky. Jak přijímají dopravní výchovu oni?

Dobře, protože na ně nejdeme jen přes pravidla. Chceme v nich spíš zasít semínko, které si budou dál sami zalévat. Ukazujeme jim určité myšlenky a způsoby, jak o dopravě přemýšlet.

Mladí lidé jsou z hlediska dopravy rizikovou skupinou. Neznamená to, že způsobují nejvíce nehod, ale jejich nehody bývají procentuálně častěji velmi vážné, s těžkými následky. Proto na ně chceme zapůsobit ještě v době, kdy se z nich řidiči teprve stávají.

Jak takový program pro středoškoláky vypadá?

Je to celodopolední program. Začínáme jednoduššími pravidly pro chodce a cyklisty, mimo jiné proto, aby studenti zjistili, že ani to, co považují za samozřejmé a známé, často úplně neznají. Pravidel je hodně a někdy jsou poměrně složitá.

Potom plynule přecházíme k tomu, že se z nich stanou řidiči. Chodí k nám studenti třetích ročníků, takže někteří už mají autoškolu za sebou, jiní ji právě absolvují a další se na ni chystají. Je to tedy téma, které je pro ně aktuální.

Probíráme zásady bezpečné jízdy, alkohol, únavu nebo drogy a nakonec si zkoušejí i praktické ukázky první pomoci. Ukazujeme si také například falešně pozitivní dechovou zkoušku po některých potravinách, aby pochopili rozdíl mezi ní a skutečným zbytkovým alkoholem.

Součástí programu je také test periferního vidění. Co si z něj mají studenti odnést?

Nejde o to někoho hodnotit podle toho, pod jakým úhlem rozezná značku. Smyslem je porovnat vlastní očekávání s realitou. Když se člověk skutečně dívá před sebe, dlouho vůbec neví, co se děje na okraji zorného pole. Nejprve zachytí pohyb, potom barvu a tvar a až následně detaily.

Studenti si tak uvědomí, že při řízení musí neustále aktivně sledovat okolí. Když pohled uteče například k reklamě, na chodník nebo k telefonu, poměrně dlouhou chvíli nevnímají to, co je před nimi. S rostoucí rychlostí se navíc kužel ostrého vidění zužuje.

Při výuce používáte také virtuální realitu. Jak funguje?

Máme brýle s virtuální realitou. Děti se díky nim ocitnou uprostřed modelové křižovatky. Mohou pracovat samostatně nebo ve skupinách, prohlédnou si situaci s auty a potom odpovídají například na otázku, v jakém pořadí mají vozidla projet nebo které chování je správné.

Po zodpovězení kvízu se situace rozjede. Nejde tedy o simulátor, ve kterém by seděly za volantem. Pohybují se po křižovatce jako pozorovatelé a určují správné dopravní chování.

V čem je virtuální realita při výuce největším přínosem?

Pokud dítě nějaké pravidlo předtím neznalo, samozřejmě se ho může díky situaci naučit a lépe si ho zapamatovat. Hlavní význam je ale motivační. Virtuální realita děti i mladé dospělé vtáhne do tématu.

Máme zkušenost, že děti, které si výuku ve virtuální realitě vyzkoušely, jsou pak mnohem více zapojené i při klasické výuce, kdy jim něco vysvětlujeme. Najednou je zajímá, proč konkrétní auto jede právě tímto směrem nebo proč řidič v určité chvíli bliká. Situací máme hodně a můžeme je také různě obměňovat, přidávat značky nebo nové otázky.

Semafor ale nemusí zůstávat jen na dopravním hřišti. Dokážete výuku přivézt také přímo do školy.

Ano, program je určený hlavně předškolákům a prvňákům. V tělocvičně postavíme velké dopravní hřiště. Děti po něm nejezdí, ale chodí. Mají vesty, na kterých je znázorněno, jaké vozidlo představují.

Nejprve se učí základní principy – jezdit vpravo, rozeznávat hlavní a vedlejší silnici nebo reagovat na semafor. Jakmile jim to začne jít, z některých uděláme chodce a začneme trénovat přecházení.

Děti si přitom samy vyzkoušejí, že i když vědí, že mají chodce pustit, někdy na něj zapomenou nebo ho přehlédnou. Když se potom ocitnou v roli chodce, jsou mnohem opatrnější a nespoléhají automaticky na to, že je řidič určitě vidí a zastaví.

Pomáháte také dětem, které se teprve učí jezdit na kole. Jak taková výuka probíhá?

Když si rodiče s výukou jízdy na kole nevědí rady, mohou se na nás obrátit. U malých dětí využíváme například šlapací káry, na kterých pochopí princip pohybu nohama. Na koloběžce si zase osvojí rovnováhu a potom oba principy spojíme na kole. Výhodou je, že se všechno odehrává v bezpečném prostředí.

S rodiči se můžeme domluvit na době, kdy je u nás menší návštěvnost, například těsně po otevření, případně i před bě

bě, kdy je u nás menší návštěvnost, například těsně po otevření, případně i před běžnou otevírací dobou.

Nechodí k vám ale jen malé děti.

Máme i starší děti, které za sebou mají třeba nehodu na kole, získaly blok nebo strach, případně se z nějakého důvodu nenaučily jezdit v obvyklém věku. V deseti nebo dvanácti letech už je to složitější, protože do toho mnohem víc vstupuje hlava a obavy.

Takovému dítěti třeba odmontujeme z kola pedály a vytvoříme z něj velké odrážedlo. Může si tak postupně a bezpečně osvojit rovnováhu a získat jistotu.

Co pro vás znamená okamžik, kdy se dítě, které mělo z kola strach, nakonec samo rozjede?

U malých dětí je samozřejmě vždycky hezké, když se naučí jezdit. Ale u starších dětí je to ještě silnější. Když máte třeba dvanáctiletou holčičku, která se opravdu bála a v každé zatáčce se na vás celou vahou položila, a najednou jede úplně sama, je na ní vidět obrovská radost.

Najednou ví, že může jezdit se svými vrstevníky. A to je moc hezký pocit.