Renata Zachová po světovém bronzu: Do tělocvičny mě nevrací motivace, ale disciplína

Po 27 letech má české ženské judo znovu medaili z mistrovství světa. Když se řekne bronz z Baku, co se vám vybaví jako první?

Nevím, jestli si to ještě dokážu úplně uvědomit. Když si řeknu „bronz z mistrovství světa“, je to nádherné, ale myslím, že mi to ještě na sto procent nedošlo. Hned po závodech jsme letěli domů, potom jsem byla v Praze na zátěžových testech a všechno se seběhlo strašně rychle. Poslední dva dny jsem navíc moc nenaspala. Věřím, že až se to trochu uklidní a dojde mi to, bude to něco krásného.

Bronzová medaile se navíc musí vybojovat v posledním zápase. Ten váš byl mimořádně dramatický a dospěl až do prodloužení. Co se vám v takové chvíli odehrává v hlavě?

Medaile jsem samozřejmě strašně moc chtěla. Páté místo nemá nikdo rád. I když je to páté místo z mistrovství světa, jste kousek od medaile a nakonec odcházíte bez ní.

Před zápasem i před celým turnajem jsem byla hodně nervózní. Před soubojem o bronz jsme si ale povídali s trenérem a také s Lukášem Krpálkem a potom to bylo lepší. Jakmile člověk vstoupí na žíněnku, nervozita z něj trochu spadne. Už se prostě pere a nad ničím moc nepřemýšlí.

Jak jste samotný zápas prožívala?

Asi po dvaceti sekundách se mi podařilo skórovat na waza-ari. Zhruba po minutě a půl jsem ale sama spadla na waza-ari, takže bylo zase vyrovnáno. Vlastně jsem si v tu chvíli říkala, že je zápas znovu otevřený a nemusím se jen snažit vedení udržet.

Potom se mi podařilo hodit soupeřku na yuko, jenže jsem udělala chybu. Hned jsem se zvedla a ona mě z toho hodila také na yuko. Znovu to tedy bylo vyrovnané a zápas šel do prodloužení. Tam se mi asi po minutě a půl podařilo skórovat a bylo rozhodnuto.

Jsem za to strašně ráda. Lidem teď ze srandy říkám, že jsem samozřejmě chtěla, aby to bylo tak napínavé. Ale co si budeme povídat – kdyby z toho po dvaceti sekundách byl ippon, byla bych radši.

Pro člověka, který judo tolik nesleduje: jaký je rozdíl mezi waza-ari, yukem a ipponem?

Jsou to bodované techniky. Při waza-ari soupeře hodíte například na část zad. Když ho hodíte čistě na celá záda, je to ippon a zápas okamžitě končí. Yuko je nižší bodové hodnocení, například za dopad na bok.

Yuko můžete během zápasu získat víckrát a pokračuje se dál. Dvě waza-ari už ale znamenají ippon a zápas končí.

Jste známá aktivním stylem juda. Jste závodnice, která raději riskuje a jde si pro výsledek, než aby čekala na chybu soupeřky?

Hodně záleží na turnaji, na soupeřce i na tom, jak se člověk zrovna cítí. Někdy všechno funguje samo a je jednodušší být aktivní a pouštět se do technik. Jindy to nejde a člověk musí čekat.

Na této úrovni je judo hodně o taktice. Někdy se vyčkávání skutečně vyplatí. Vždycky záleží na tom, proti komu stojím.

Divák vidí několik minut na tatami. Co všechno za tím výkonem není vidět?

Naštěstí nemusím příliš shazovat váhu. Mám většinou kolem 65 nebo 66 kilogramů a závodím v kategorii do 63 kilogramů, takže shazuji přibližně dvě až tři kila. Nemám žádné striktní diety, protože si myslím, že by to dlouhodobě nebylo udržitelné. Není to příjemné, ale dá se to zvládnout.

To, co lidé nevidí, jsou hlavně všechny roky práce. S judem jsem začínala v sedmi letech, v patnácti jsem šla do Olomouce a posledních jedenáct let mám dvě až tři tréninkové fáze denně šest dní v týdnu. V posledních třech nebo čtyřech letech navíc létám dvakrát až čtyřikrát ročně do Japonska.

Je to v podstatě život v tašce. Člověk si mnohokrát sáhne na dno a říká si, jestli se to vůbec někdy vyplatí. Ale podle mě stojí za to to alespoň zkusit. Je to lepší než to nezkusit vůbec.

Máte dva evropské tituly a teď světový bronz, ale přišla také zklamání, například na olympijských hrách nebo mistrovství Evropy. Co vás po neúspěchu přivede zpátky do tělocvičny?

Tenhle rok byl těžší. Do té doby jsme měli jen páté místo z Grand Slamu a ani vstup do olympijské kvalifikace nebyl úplně nejlepší. Ale člověk musí přijmout, že i tohle ke sportu patří.

Dnes je světové judo strašně vyrovnané. Prohrát i vyhrát může prakticky kdokoliv. Řekla bych proto, že už mě do tělocvičny nevrací ani tak motivace jako disciplína. Prostě jdu a udělám, co mám.

Kdybych to neudělala, nemám vůbec žádnou šanci. Když tam přijdu a odtrénuji, alespoň mám možnost to zkusit.

S judem jste začínala jako malá holka, dnes patříte mezi nejlepší závodnice na světě. Co vám tenhle sport dal kromě výsledků?

Na judu mám strašně ráda pokoru a úctu. Už malé děti se učí, že když přijdou na žíněnku, ukloní se. Když prohrají, podají soupeři ruku. Je jedno, jestli člověk vyhrál, nebo prohrál. Mimo žíněnku můžete být pořád kamarádi.

Když dnes vidím malé děti na judu, je krásné sledovat, jak z něj mají radost, běhají po tělocvičně a baví se s kamarády. Já sama jsem díky judu získala spoustu přátel a máme skvělý kolektiv.

Můj trenér říká, že když člověk spadne, judo ho naučí zvednout se. A nezáleží na tom, jestli potom bude v judu úspěšný. Tuhle schopnost si může odnést do celého života.