Dagmar Čechová o Zrádcích: Nejdramatičtější momenty se do televize ani nedostaly
Intriky, lži, manipulace a hra, ve které nemůžete věřit téměř nikomu. Reality show Zrádci dokáže pořádně zamotat hlavu divákům i samotným soutěžícím. Jak náročné je obstát v prostředí plném podezírání? Co se odehrává za kamerami a nakolik televizní sestřih odpovídá skutečnosti? O svých zkušenostech promluvila v rozhovoru Lukáše Kobzy pro Radio Haná spisovatelka a účastnice letošního ročníku Dagmar Čechová, která ve hře zastávala roli zrádkyně.
Jak velké psycho jsou vlastně Zrádci?
To záleží na tom, jak moc si celou hru připustíte k tělu. To psycho si z toho vlastně děláte sami. Samozřejmě i samotné kulisy a prostředí tomu nahrávají, ale hodně záleží na každém hráči. Na tom, jestli dokáže zůstat sám sebou, jaké si nastaví hranice a co si nechá líbit nebo čím se nechá zasáhnout.
Jste spisovatelka, pracujete s příběhy a lidskými charaktery. Co vás přimělo přihlásit se právě do Zrádců?
Pro své příběhy hledám hluboké prožitky, nové zážitky a emoce. Právě emoce totiž tvoří příběh. Jedním z hlavních důvodů byl ale také režisér Markus Krug. Když jsem sledovala předchozí řady a především doprovodné materiály nebo podcasty, pochopila jsem, že s ním lidé velmi rádi spolupracují. Působil na mě jako mimořádně inspirativní člověk. Dokonce jsem slyšela, že lidé v jeho týmu zůstávají v práci přesčas i zadarmo, protože je to baví. A to pro mě byl jasný signál, že něco takového musím zažít.
Jak často jste se během natáčení s režisérem Markusem Krugem skutečně potkávala?
Během samotného natáčení hráči s režisérem příliš do kontaktu nepřicházejí. Tím, že jsem ale byla zrádkyně, měla jsem možnost se s ním občas potkat při konkláve. Zrádci se tedy s režisérem setkávali častěji než věrní.
Natáčení muselo být náročné i po psychické a fyzické stránce. Jak vypadal váš běžný den? Kdy jste vstávali a chodili spát?
Každý den byl úplně jiný a všechno se odvíjelo od jednotlivých misí. Někdy byla mise noční, takže jsme vstávali později. Jindy se natáčení protáhlo až do rána a následující den jsme třeba měli volno. Neexistoval žádný pevně daný režim. Vždycky jsme se až na konci dne dozvěděli, v kolik hodin budeme následující ráno vstávat a kdy začne další program. Pokaždé to bylo jinak.
Diváci sledují sestříhaný televizní pořad. Když se na něj nyní díváte i vy, odpovídá podle vás atmosféra na obrazovce tomu, co jste skutečně zažívali na hradě? Nebo je všechno pro televizi ještě více zdramatizované?
Myslím si, že určitou atmosféru tomu dodává především filmové zpracování a záběry, které samotnou hru doplňují. Pokud ale jde o dění mezi hráči, tam podle mě nebylo potřeba vůbec nic přidávat. Už samo o sobě to bylo dostatečně dramatické. A paradoxně vím, že některé z těch úplně nejdramatičtějších momentů se do finálního televizního střihu ani nedostaly.