Olomoucká rodačka čtyřikrát ovládla svět. V 80 letech Eva Graham Romanová stále sportuje

Na co nejvíc se těšíte v průběhu memoriálu?

Já se těším jednak na Olomouc, protože to je jedno z nejkrásnějších měst a navíc moje rodné místo. Těším se také na to sledovat memoriál už jenom z toho důvodu, že je to velice unikátní závod jen v tancích na ledě. Každý rok obdivuji množství tanečních párů, od těch nejmladších až po ty starší. Líbí se mi, že tance na ledě jsou tak populární. A samozřejmě se vždycky těším na přátele z olomouckého krasobruslařského klubu, kteří obětují hodiny svého času dobrovolně na to, aby se memoriál mohl konat. 

Jaké to je se vracet do Olomouce?

Příjemný pocit. Olomouc zkrášlila od období mého dětství. Já jsem tady byla pouze do mých čtyř let. Nicméně Olomouc pokládám za to nejhezčí město, jaké existuje. 

Dohromady s bratrem vás dal váš otec. Byla jste tehdy pro, že budete tančit se svým bratrem, nebo jste měla v hlavě nějaké jiné nápady?

My s Pavlem jsme byli už od malička stále spolu, a to ještě, když jsme byli v Olomouci. Pavel byl o tři roky starší a měl svoje kamarády. A vím, že rodiče mu vždycky říkali: „Pavlíku, až půjdeš ven, tak musíš vzít sestru s sebou.“ Pavel byl hodný a mám i fotky, jak byl někde s kamarády a já tam jsem s nimi. Když jsme přišli do Prahy, tak Pavel už byl, co se týče bruslení, velmi šikovný. Já jsem se jen tak za ním pajdala na bruslích, které se klíčkou přidělávaly na botičku. Táta v Praze řekl, že vstoupím do krasobruslařského klubu na Štvanici. Oni byli nadšení, že mají Pavla, protože kluků tehdy v krasobruslení bylo málo. Byla tam obava, že mě nebudou chtít, protože měli hodně holčiček. No a tatínek řekl: "Buď vezmete oba anebo ani Pavla." Tak samozřejmě oni rádi vzali i mě. Pavel chtěl hrát hokej a táta mu vysvětlil: „Pavlíčku, když chceš být dobrý hokejista, tak se nejdřív nauč pořádně bruslit a pak budeš ten nejlepší hokejista." K hokeji už nikdy nedošlo.

Ve vaší sbírce je spousta úspěchů. Je nějaký, kterého si ceníte víc než všech ostatních? 

Úspěch, kterého si velmi cením a na který nikdy nezapomenu, bylo mistrovství světa v Praze v roce 1962. Nejen tím, že to bylo mistrovství světa, kde jsme čekali, že možná budeme v TOP 10, ale hlavně tím, že to bylo před naším publikem v tehdejším Československu. Tehdy nová holešovická hala v Praze, výborná atmosféra a tribuny plné lidí, kteří nám fandili. Naše publikum je velice objektivní a fandí všem dobrým výkonům našich sportovců. Pro nás to bylo skvělé udělat radost naší republice tím, že jsme vyhráli. To bylo nezapomenutelné.

Pociťovali jste s bratrem s rostoucím počtem úspěchů větší tlak?

Například po prvním mistrovství světa, které bylo nečekané, nám táta řekl: "No, tak teď to příští bude ještě horší." Mnoho lidí si mohlo myslet, nebo někteří si mysleli, že nám trochu nadrželi tím, že to bylo v Praze. Museli jsme na příštím mistrovství světa dokázat, že to nebyla náhoda, ale že jsme si to zasloužili. To byl ten cíl dokázat, že to zvládneme a měli jsme štěstí, že jsme to vyhráli podruhé. No a pak zase bylo další a to bylo to stejné. Když vyhrajete jednou, dvakrát a ještě jste neskončili závodní kariéru, tak všichni očekávají, že to vyhrajete potřetí a počtvrté. Když jsme to vyhráli počtvrté, tak jsme už neměli čeho více docílit. V naší éře nebyly tance na ledě olympijským sportem. Celá naše rodina, včetně paní trenérky Novákové, jsme se shodli na tom, že je lepší skončit, když jsme na vrcholku.

Nelitovala jste zpětně svého brzkého konce?

Ne, nelitovala jsem toho. Ono se to zdá, že to bylo brzy, protože mi bylo 19 a Pavlovi 21 let. Bylo mi 16 při mém prvním mistrovství světa, tudíž jsme začali brzy a tak jsme skončili dřív. My jsme všichni byli tehdy amatéři, sportovcům se neplatilo nic a bylo to jenom hobby. Když přišla možnost zapojit se do lední revue a vydělávat nějaké peníze, vzali jsme to. Chtěli jsme i odměnu našim rodičům za to, co oni obětovali nejenom finančně, ale časově a jak byli oddaní nám oboum.

Čemu a komu vděčíte za to, kam až jste to dotáhla?

Samozřejmě rodičům. Maminka nám šila kostýmy a já vím, že jsem někdy přišla v noci z tréninku a maminka šila. Ráno se probudím a maminka pořád ještě šila. Obětovala se a přitom měla zaměstnání na Barrandově 40 hodin týdně, takže času měla málo. Tatínek byl důsledný. Jeho motto bylo: "Když už se něco dělá, tak se to má dělat pokud možno co nejlépe. Musí se tomu obětovat čas a někdy i silná vůle a oddanost tomu, co děláte." Ne vždycky se ani jemu možná nechtělo vstávat ráno ve 3:30, abychom chytli tramvaj na Štvanici, protože trénink byl od pěti. Jsem vděčná oběma, bez nich by to nešlo. A pak jsem samozřejmě vděčná paní trenérce Mile Novákové.

Zmínila jste své působení vaše působení v americké lední revue Holiday on Ice. Jak k tomu došlo, že jste se tam s bratrem dostali?

Když jsme byli na posledním mistrovství světa v USA v Colorado Springs, tak většinou na tyto šampionáty jezdili majitelé ledních revue. Za námi přišla Ice Capades, která byla jenom v Americe a v Kanadě. A též přišla Holiday on Ice. Důvod, proč jsme vybrali Holiday on Ice, byl ten, protože měli pět skupin a dvě byly v Evropě. Každý druhý rok jsme měli možnost být díky tomu v Praze na Vánoce s tou revue. To nás upoutalo, protože my jsme chtěli vystupovat i před naším obecenstvem. Revue byly v té době populární, protože možností zábavy nebylo tolik jako je dnes.

V čem to bylo jiné oproti soutěžním šampionátům?

Za nás bylo mistrovství republiky, Evropy a světa. Pak později přibyla Pražská brusle a jinak těch závodů bylo minimálně. V té revue musíte co nejlépe vykonávat to, na co tam jste a předvádět ten váš tanec nebo číslo, jak nejlépe umíte. A to bylo třeba sedmkrát nebo desetkrát v týdnu. O víkendu a na svátky jsme měli většinou tři představení v sobotu a tři představení v neděli. Při každém představení se očekává, že předvedete to nejlepší. Byl tam tlak na to, abychom to vždy perfektně zvládli.

Bylo pro vás potom těžké skončit s krasobruslením úplně?

Abych vám řekla pravdu, tak ani ne. Když jsme skončili, tak můj bratr si našel zaměstnání ve vesnici v Tennessee Mountains Rogersville. Bylo tam velké otevřené sportovní středisko, kde byl golf, plavání, krasobruslení, hokej, zkrátka všechno možné. Tam byl zaměstnán jako manažer. My s manželem jsme ještě šli do revue v Jižní Africe a pak jsme si řekli, že je čas skončit s cestováním. Měli jsme pocit, že chceme někde bydlet, usadit se a přestat být stále na cestách. 

Jak byste porovnala krasobruslení za dob vaší aktivní kariéry a nyní?

Já bych řekla, že se to vůbec nedá porovnávat. Tance na ledě před 60+ lety, to je skoro úplně jiná disciplína. Pravidla se hodně změnila. V naší době jsme museli být stále v tanečním držení, žádné zvedačky a piruety. To byly jenom tance na ledě. V současné době se pravidla uvolnila a i choreograficky je to jiné. máte širší výběr hudby a možnost ukázat více své umění je úplně něco jiného. Dnes to mají takto všechny sporty. Je to obdivuhodné, jak se to vyvinulo ve všech kategoriích, nejenom v tancích, ale i v rámci sportovních dvojic. Ty výkony jsou fantastické.

Je něco, co závidíte současným krasobruslařům?

Nejsem závistivá osoba, ale co musím uznat je to, že si mohou tím vydělávat peníze. V naší době jako jsme to dělali všechno jenom jako hobby, a tím nemyslím jen krasobruslení, ale i sportovci v jiných sportech byli amatéři. Nicméně ta profesionalita zase přináší různé jiné problémy. Třeba když jsme závodili, tak jsme byli všichni výborní kamarádi a neexistovala žádná závist. Všichni tam byli pro radost a byla to čest pro naši zemi. Ve všech sportech jsou dnes velké peníze a to přináší trošku možná té závisti. Hlavně ale větší nápor pro ty závodníky, protože mají sponzory, kteří čekají výsledky. A tak si myslím, že v naší době to bylo jednodušší a byl vyvíjen menší tlak.

Jak nahlížíte na současné české krasobruslení?

Jsem toho názoru, že začínáme mít v mužích, i v ženách a v tancích na ledě zase úspěchy. Nicméně konkurence je samozřejmě velká. Překvapuje mě, že mnoho závodníků, nejen našich, trénuje v jiných zemích. Třeba Angličani trénují v Americe a naše sportovní taneční páry trénují v Itálii a jiní ve Finsku. Možná je to tím, že to mají v rámci tamní školy, kde mají ty nejlepší trenéry, ale zdá se, že začínáme mít úspěchy. 

Po kariéře jste se dočkala několika ocenění. Jaké bylo přebírat v roce 2023 státní vyznamenání?

Bylo to velké překvapení. Volal mi pan Tomáš Pernický (ředitel Odboru protokolu na Pražském hradě - pozn. red.), což já jsem nevěděla, kdo to byl. Zrovna jsem šla na tenis a pan Pernický říkal, jestli bych byla ochotná přiletět do Prahy pro vyznamenání od pana prezidenta. Já jsem řekla něco v tom smyslu: "Musím se podívat, jestli nemám náhodou tenis ten den." Myslela jsem si, že to je nějaká legrace. Tak pan Pernický říká: „Tak já ještě zavolám znova zítra, rozmyslete si to.“ Pak jsem si říkala: „Možná, že to nebyl vtip u někoho.“ Pan Pernický volal druhý den a zjistila jsem, že se jedná o opravdové pozvání, z čehož jsem byla celá bez sebe. Byla to velká čest něco takového přijmout a také být na hradě, zažít tu slavnost a všechno kolem. Překvapilo mě to, nečekala jsem, že by se tohle mohlo stát.

Vy jste letos v březnu byla na mistrovství světa v Praze, které se konalo v O2 areně a které se těšilo velké návštěvnosti. Jak jste si užila atmosféru mistrovství?

Musím říct, nejenom za sebe, ale že i závodníci, rozhodčí souhlasili s tím, že to bylo jedno z nejlepších uspořádaných mistrovství světa za mnoho let. Nejenom tím, že naše publikum je objektivní, jak už jsem říkala a odmění i závodníky a rozumí sportu. Závodilo se v O2 areně a hned vedle byla tréninková hala, navíc jenom kousek pěšky byl hotel. To jsou podmínky opravdu perfektní, protože v mnoha městech, kde jsou mistrovství světa, olympiáda a všechny tyhle závody, tak někdy se bydlí třeba půl hodiny autobusem. Náročné je to časově. Opravdu všichni si to chválili a prohlásili, že by byli nejradši, kdyby se každé mistrovství mohlo konat v Praze.

Vy jste na začátku roku oslavila kulaté narozeniny. Jaká byla oslava?

Nějaká oslava, ale nic většího. Měla jsem na ni pár kamarádů a kamarádek z tenisu, připojilo se mnoho gratulantů, jako asi u všech, kteří se dožijí tohoto věku. Snažím se to brát, že jsou to jen normální narozeniny, ale když člověk začíná počítat ta léta. Řeknete si, ono se to nezdá být tak strašný do té doby, dokud se nepodíváte na to přání a tam vidíte tu 80, tak to trochu člověka vyděsí. Ale jinak to bylo hezké, že se ozvali přátelé, s kterými jsem třeba nebyla delší dobu ve styku. 

Dozvěděl jsem se, že jste stále sportovně velmi aktivní. Vyrazíte ještě i někdy na led?

Na led už ne. Jednak je to nebezpečné v mém věku. No a pak si myslím, že když vám jednou něco trochu šlo a pak se k tomu vrátíte a už vám to nejde, že by vás to nebavilo. Nyní spíše plavu, pětkrát týdně míli a hraju tenis. Snažím se stále být v pohybu, protože jak se říká, čím jsme starší, tím víc se musíme hýbat. Dokud můžu, nebude to navždy.

Světová i domácí kinematografie zpracovala mnoho dokumentů nebo i filmů o krasobruslení. Máte vy osobně nějaký ráda? Viděla jste někdy něco takového?

Na filmy se nedívám, neviděla jsem ani film o Ondřeji Nepelovi. Obecně krasobruslení moc nevidím, protože třeba ve Velké Británii máte hlavně fotbal, kriket, šipky a rugby. Něco z toho je na běžném neplaceném BBC. Ale jinak všechny sporty, speciálně krasobruslení, jsou na placených stanicích. Ty jsou jednak drahé, ale hlavně bych asi neměla čas to sledovat. Když je olympiáda nebo mistrovství světa, tak BBC něco ukáže, tak je pro mě vždycky překvapení, že každý rok je něco nového.

Nelákalo vás někdy u krasobruslení zůstat třeba jako porotkyně?

Ani náhodou. Musí se dělat zkoušky a já bych nechtěla být rozhodčím, protože když to vidím, je to vše velmi komplikované. Ani trénovat bych nechtěla.

Dostala jste někdy na to nabídku? 

Ne. Někteří rozhodčí byli krasobruslaři, někteří třeba ani moc nebruslili, ale milují ten sport a hlavně je baví být jeho součástí.