Přítomnost rodiny léčbu urychlí, říká zlatý paralympionik Ježek

Proč jste se stal ambasadorem Nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda?
Jako dítě jsem trávil spoustu času v nemocnici v Motole. Já jsem měl ale to štěstí, že moji rodiče bydleli od nemocnice dvě zastávky autobusu, takže jsem tyto služby nepotřeboval. Zároveň jsem tam ale potkával spoustu dětí třeba z Moravy nebo z Jižních Čech, které rodiče, sourozence, celou rodinu neviděli opravdu dlouho.

Hodně jste si toho zažil, setkal jste se i Vy se službami Domu Ronalda McDonalda?
Díky sportu jsem hodně cestoval a měl jsem možnost zažít Domy Ronalda McDonalda různě po světě. Ve Spojených státech jsem měl vážný úraz a díky tomuhle projektu mohla být moje manželka se mnou. A i díky tomu, že manželka bydlela v tom domě, tak se léčba obrovsky urychlilo. Ta láska a podpora nejbližších je strašně důležitá. Takže vím, jak to funguje v praxe.

Jak vznikla Vaše spolupráce s Nadačním fondem Domu Ronalda McDonalda?
Když vznikl dům v Motole, kde jsem ambasadorem a navštěvuji tam děti, jako nějaká psychická podpora, tak jsem se sám přihlásil, že chci být součástí projektu. Chodím tam často, třeba jednou za měsíc. I za rodinami, vyjádřit jim podporu, protože díky úrazu a toho, co jsem si prožil, mě vnímají jako vzor překonání obtíží. Snažím se s nimi komunikovat a moc se mi to líbí.

Co říkáte na to, že v pořadí druhý dům vznikne právě v Olomouci?
Já jsem Pražák, ale k Olomouci mám pěkný vztah. Jezdím sem, mám tady spoustu přátel, sídlí tady spousta firem, se kterými jsem spolupracoval… A mám radost, že dům bude stát právě tady.

Co se ve Vás odehrává, když máte šanci sledovat další úspěch nadačního fondu?
Je to radost, taky hrdost. Pokaždé, když sem, do Fakultní nemocnice v Olomouci, přijdu, cítím nádhernou energii. Nejen z budovy a z areálu, ale i mezi lidmi tady, mezi lékaři, mezi vedením. To je výjimečné. V ostatních nemocnicích si jednotlivá oddělení často konkurují, panuje mezi nimi nevraživost. Tady je to naopak, všechno do sebe krásně zapadá. Jsem nadšený, že další dům bude právě tady.

Víme, jaká je náplň práce ambasadora 

Mluvil jste o hrdosti. Co znamená být ambasadorem? Jak konkrétně Vy pomáháte?
Snažíme se o této problematice mluvit. McDonald, jako firma, dělá téměř každý měsíc podpůrné akce. Domy jsou financovány hlavně z příspěvků dárců. Pomůže i člověk, který si jde koupit jen hranolky, má možnost přispět i malou částkou, třeba dvacetikorunou, na fungování toho domu. My ambasadoři se snažíme mezi lidmi šířit o tom povědomí.

Říkáme jim, že stojí za to darovat i dvacet korun na objednávacím automatu. V těch jednotlivých kampaních, jako jsou speciální náplasti nebo samolepky, tak se snažíme informace o nich šířit. Jednou za rok je pyžamový den, to je den, kdy lidi chodí do práce v pyžamu, aby podpořili děti, které v pyžamu musí trávit třeba celý rok. Fungujeme v televizi, představujeme projekty i všechny akce.

Vnímáte zodpovědnost, když se setkáváte s lidmi, kteří službu využívají? Jak se srovnáváte s negativními emocemi, které jsou asi častou součástí celé léčby?
Je to součást toho, co jsem získal během svojí sportovní kariéry. Když člověk ve svém oboru vyniká, stává se automaticky vzorem pro lidi, kteří řeší podobné problémy v tu danou chvíli. Naučil jsem se s tím intuitivně pracovat, snažím se přeměnit ty negativní stránky v pozitivní energii a ukazovat, že člověk má důvod to překonat a že nic není tak negativního a špatného na té nemoci, jak se zdá.

Naopak, rodinu to často stmelí a i v tom je skvělé, že rodina může být pohromadě během léčby. A je to samozřejmě klíčové i pro sourozence, protože ve chvíli, kdy dítě onemocní, stává se automaticky prioritou, a sourozenci se mohou cítit odstrčení. Tomu Dům předchází a to je krásná věc!