Snažím se být máma, herečka, podnikatelka a patronka Domu, říká Arichteva
Kromě toho, že je Veronika Arichteva úspěšnou herečkou, věnuje se také bohulibým dobročinným projektům. Jedním z nich je i nadační fond Dům Ronalda McDonalda, pro který je patronkou projektu. Jak se dostala ke spolupráci s nadačním fondem, jak konkrétně Dům pomáhá rodinám, a proč je pro ni důležité, aby její role nebyla jen symbolická, na to se ptal Olomoucký Report.
Co vás přivedlo ke spolupráci s nadačním fondem Ronalda McDonalda?
Před pár lety mě oslovila Ivana Švingrová Pešatová, což je ředitelka nadačního fondu, jestli bych se nechtěla stát patronkou Domu. Tehdy jsem dávala na svůj Instagram, že jsem byla se synem v Motole na pár nocí, když mu byl rok. Nebylo to naštěstí nic vážného, ale sdílela jsem z toho svoje dojmy, jak je to náročné. A to si člověk nedokáže vůbec představit, co prožívá rodina, která má opravdu vážně nemocné dítě a bojují a snaží se. A vlastně si to hezky sedlo, já o tomhle projektu vůbec nevěděla, a to mě utvrdilo v tom, že bych chtěla o tomto projektu dále říkat lidem a veřejnosti.
Jak důležitá je pro fungování Domu podpora veřejnosti a drobných dárců?
Tím, že se jedná o nadační fond, tak je velmi důležité získávat peníze, a to nejen od sponzorů, ale i od samotných menších dárců. A musím říct, že Česká republika je velice solidární, co se týče pomoci druhým. Moje úloha je dávat o Domě vědět, aby i té pomoci zvenčí bylo co nejvíce a musím říct, že opravdu za ty tři roky, co Dům stojí, pomohl velkému množství rodin s ubytováním a vůbec s tím cítit se někde doma. Chodí nám krásná zpětná vazba od lidí, kteří v domečku byli, jak jim to moc pomohlo, a to je za mě to, co mi dává smysl. Je strašně dobře že se domečky staví už i u nás a moc se těším na ten, který budete mít tady v Olomouci.
Jak konkrétně pomáhá Dům Ronalda McDonalda v praxi?
Kromě bezplatného ubytování dělá také spoustu aktivit pro rodiny. Mikuláše, divadlo, dny dětí, Velikonoce. Někdy se jedná i o program pro rodiče, třeba přijde dobrovolník si zacvičit s maminkami jógu. Ono je to těžké si to představit, veškeré zaměření je směřováno na dítě a občas i ten rodič potřebuje mít ventil, aby si odpočinul a nabral energii na další dny. A to si právě myslím že dům dělá. Děláme i spoustu jiných akcí, jako například pyžamový den, ten probíhá v listopadu, kdy vyzýváme společnost, aby nás podpořila tím, že si na celý den vezmou pyžamo do práce a na nákup, abychom se vžili do role dětských pacientů, kteří v tom pyžamu netráví jenom den, ale často týdny a měsíce. Pak také vznikají charitativní koncerty Hudbou spolu, kde se sponzoři a dárci mohou potkat v komorním uskupení a užít si koncert a pomáhat. Myslím, že těch věcí dělá nadační fond opravdu spousty a dělají to dobře.
Vnímáte se spíše jako patronka, nebo jako aktivní součást týmu?
Já bych se moc ráda vnímala jako aktivní součást týmu, abych do toho Domu mohla jezdit častěji, třeba i trávit dny s rodinami a dětmi. Ale jsem sama maminka a mám práci, není na to tolik prostoru. Ráda bych to ale změnila a byla ještě aktivnější. Není to tak, že bych Domu propůjčila svoji tvář jako nějakou nálepku, nebo naopak Dům mně. Opravdu se snažím, aby to dávalo smysl oběma stranám a dělala jsem jim nejlepší jméno a přinesla Dům do obecného povědomí. Ty Domy se stavějí z prostředků nadačního fondu, takže pro nás je každá koruna důležitá, protože čím víc domů tu budeme mít tím více rodin bude mít těžkou situaci jednodušší.
Jak se vám daří skloubit herectví a charitativní činnost?
Snažím se. Ale není to tak že bych byla patronkou každý den, a stejně tak nejsem herečkou každý den. Tak se nějak snažím se rozdělit mezi to být máma a být herečka a podnikatelka a patronka Domu.
Jak vás při vaší aktivitě ovlivňuje to, že jste sama maminkou?
Právě protože jsem rodič a jsem máma, tak si člověk dokáže trochu víc představit co to může být, když rodina bojuje s něčím takovým jako je vážně nemocné dítě. Neříkám, že kdybych neměla dítě, že bych si to neuměla představit, ale přece jenom je to trošku jednodušší. Když jsem do Domu začala chodit ze začátku, tak to pro mě nebyly úplně jednoduché situace, žádné dítě nechcete vidět nemocné. I když není vaše, to je jedno, děti nemají být nemocné. Není to o tom, že by si člověk zvykl, ale o tom, že už ví, do čeho jde. Že už vím, že pojedu do nemocnice a pojedu do Domečku a vím že uvidím rodiny a děti a budu se snažit od toho trochu oprostit a být jim spíše oporou.
