Ať se vrátíme domů? To bychom chtěli, ale naše domovy už mnohdy neexistují, říká zakladatelka Ščedryku

Válka na Ukrajině začala v únoru 2022. S jakými problémy se ještě dnes potýkají uprchlíci, kteří přijdou do České republiky?

Největší tragédie této války je, že se lidé nerozhodli dobrovolně někam odjet. Oni prostě utíkali před válkou. Například hodně žen mělo vysoké pracovní pozice, byly to ředitelky škol nebo vedoucí lékařky oddělení. A válka je od toho defacto donutila utéct. Naše facebooková skupina Olomouc Helps Ukraine dostávala hodně otázek na to, jak mohou dělat stejnou práci. Často jsme slýchali: „Já jsem na to vzdělaná. Chtěla bych pomoct. Chci poskytnout své zkušenosti a expertízu, abych mohla vyjádřit vděk lidem, kteří mi tady pomohli. Ale oficiálně nemůžu." To byl jeden z největších problémů už od začátku. Pak jsou tu stále i problémy se začleněním do společnosti, ať už je to jazyková bariéra, hledání stabilního bydlení nebo přístup ke zdravotní péči.

Olomoucké hejtmanství bylo jedním z prvních, které zřídilo Krajské asistenční centrum pro uprchlíky (KACPU). Jak to funguje dnes u nově příchozích?

Uprchlíci sice stále přicházejí, ale teď už většinou za pomoci svých známých a příbuzných. Takže KACPU už dnes pracuje trochu jiným způsobem. Nemají tolik aktivit. Dříve poskytovalo kromě pobytové agendy a dokladů také ubytování, psychosociální podporu, pomoc s hledáním škol a školek pro děti, potravinovou pomoc, sklad oblečení a další služby. Ale teď už je těch uprchlíků opravdu méně a když někdo potřebuje poradit, tak to spíše běží po těch malých cestičkách osobních vztahů.

Co člověk potřebuje k tomu, aby zde mohl vykonávat svoji profesi?

Na to, aby člověk mohl pokračovat v tom co dělal na Ukrajině, potřebuje nostrifikaci (proces uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace jako rovnocenného s vysokoškolským vzděláním získaným v České republice, pozn. red.). Navíc je tu i jazyková bariéra.

Jak dlouho může trvat ten proces, než se člověk dostane ke svému původnímu zaměstnání?

Obzvlášť pro lékaře je to hodně dlouhá cesta. Třeba moje maminka je neuroložka. Pracovala v Ústavu neurochirurgie na Akademii lékařských věd v Kyjevě. Když sem přijela, musela nejen získat nostrifikaci diplomu, ale taky musí udělat určité zdravotnické zkoušky. A to až potom, co zde bude mít praxi. Takže půl roku pracovala v nemocnici v Novém Jičíně, kde si plnila praxe, poté co složí zkoušky, může teoreticky dělat tu samou práci, kterou dělala více než 35 let na Ukrajině. O to se snaží už třetí rok.

Ščedryk provozuje Školu ukrajinské kultury. Jak si ji můžeme představit? Jako běžnou základní školu nebo spíše kroužek?

Částečně je to podobné základní škole. Ale ukrajinské děti mají samozřejmě povinnou školní docházku v těch českých. Naše škola jim dává možnost o víkendech studovat ve své mateřštině. Vyučuje se tam ukrajinský jazyk, literatura, dějepis a folklor. Škola vznikla proto, aby děti, které sem přijely, cítily vztah ke svojí zemi a neztratily svou identitu, protože právě malé děti se hodně rychle asimilují. Kromě výuky organizujeme i různé výlety nebo kulturní akce.

Jakým způsobem Ščedryk funguje? Má i nějaké zaměstnance nebo je to spíše na dobrovolnické bázi?

Na chodu organizace se podílí většinou uprchlíci. A to z velké části jako dobrovolníci. Nemáme tolik financí, abychom mohli mít větší počet zaměstnanců. Na začátku stáli lidé, kteří tady byli už dávno a se začátkem války se k nám přidávali postupně noví lidé. Spousta z nich se nám ozvala sama na e-mail a Facebook nebo za námi přišli po našich akcích. S některými jsme se seznámili i díky Univerzity Palackého (UP). To je například Vlada Hryhorieva, se kterou jsem se seznámila loni na kurzu Přírodovědecké fakulty. Jednalo se o pilotní projekt Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Byl to kurz určený pro uprchlíky z Ukrajiny s názvem Post – conflict reconstruction and development (Rekonstrukce a vývoj po konfliktu, pozn. red.). Bohužel tento rok už ho uspořádat nemůžeme, protože IOM je financováno ze Spojených států a toto financování bylo zastaveno.

Jak je na tom Ščedryk s financováním?

Už v únoru nám došly prostředky z grantů. V současnosti všechny akce, které pořádáme, financujeme buď z vlastních prostředků Ščedryku, nebo s podporou přátelských organizací. Například jeden z kurzů češtiny financuje organizace Slovo 21. Ta platí lektorům mzdy. A prostory pro výuku nám poskytla Přírodovědecká fakulta UP a organizace Člověk v tísni. Psychologickou podporu pro dospívající poskytují ukrajinští psychologové na dobrovolnické bázi. Škola zpěvu pro děti a dospělé Kamerton je také financována z vlastních prostředků. Je pro nás obtížné hledat podporu, protože bychom na to potřebovali zaměstnat projektového nebo grantového manažera. Momentálně, ale bojujeme o přežití organizace, protože potřebujeme finance na samotný provoz.

Je možné se zapojit jako dobrovolník do aktivit spojených se Ščedrykem i pokud nejsem Ukrajinec?

Ano, určitě ano. Jsme rádi za jakoukoliv pomoc. Hodně se toho využívá ve Škole ukrajinské kultury, přitom člověk ani nemusí umět ukrajinsky. Takhle spolupracujeme s několika českými hudebníky, spisovatelkou, která píše pohádky nebo turistickým průvodcem. Také jsme měli české dobrovolníky na doučování češtiny a angličtiny, dobrovolníky pro nevidomé Ukrajince a podobně. Pokud by měl někdo zájem, stačí napsat na info@scedryk.com.

Nejtěžší byly začátky, věnovali jsme se uprchlíkům i veteránům

Jaké období bylo pro organizaci tím nejtěžším?

Nejtěžší byly začátky. Zhruba ty první dva měsíce do května 2022. V té době jsme byli jen skupina iniciativních lidí a ne organizovaný subjekt. Pomáhali jsme přes KACPU a také jsme založili Facebookovou skupinu Olomouc helps Ukraine. Tehdy jsme toho ani moc nenaspali. Lidé přicházeli se svými příběhy, ukazovali nám fotky, a to se moc těžko zpracovávalo. Nejtěžší bylo komunikovat. To, co dělali hlavně naši psychologové, manželé Cápecovi, bylo velmi náročné. Dodnes se věnují nejen uprchlíkům, ale taky válečným veteránům. Szergej Cápec také dostal od Univerzity Palackého cenu za dobrovolnictví. Loni ji dostala jeho žena Gabriella.

Na vašem Facebooku jsem si všimla, že minulý rok proběhl komunikační trénink pro mladé lidi čelící slovním útokům…

Ano, to byl skvělý projekt ve spolupráci s paní Vaganovou z brněnského spolku Vesna. Já osobně jsem se s žádnými nepříjemnými komentáři nesetkala, protože se pohybuji v univerzitním prostředí a tady je takové dobré klima. Ale občas se stávalo, že se jiní setkávali s nespravedlivými komentáři, které je opravdu zranily. Například to, že se mají vrátit domů, což by samozřejmě chtěli, ale jejich domov v některých případech už ani neexistuje.

Dochází k takovým slovním útokům i na ulici nebo spíš jen v online prostoru?

Osobně s tím moc nemám zkušenosti. Ale vyučující Školy ukrajinské kultury, se setkávají s tím, že jsou ukrajinské děti šikanované ve školách. Nebo také s tím, že děti žijící ve smíšených rodinách se bojí mluvit na ulici se svým ukrajinským rodičem rodným jazykem. Samotné ženy s dětmi také občas na ulici čelí na ulici urážkám na základě jejich přízvuku a kolemjdoucí většinou nezasáhnou.

Dokázala byste specifikovat podmínky, za kterých si umíte představit návrat?

Já bych se chtěla vrátit na Krym. Protože doteď cítím, že je to domov, který jsem opustila. A měla jsem tam plány do konce svého života. První podmínkou, abych se tam vrátila, je bezpečí. Druhou je vrácení toho území pod ukrajinskou správu, protože já nedokážu fungovat pod okupací. Zkusila jsem si to. Ještě několik let po anexi jsem tam žila. Ale nebyl tam vůbec čerstvý vzduch. Lidé se báli na veřejných místech říct, co si myslí, protože to mohl někdo nahrát a nahlásit. Byl to úplně totalitaristický život. To už bych znovu zažít nechtěla. Ale můj sen je, že své přátele pozvu do svého domu na břehu moře a ukážu jim moje milované krymské hory. Uvařila bych jim čaj z tymiánu, jako jsem to vždycky dělávala a cítili bychom, že kolem nás je bezpečný a čistý vzduch.