Asi jsme byli blázni, vzpomíná Lehký na začátky kapely Lunetic
Aleš Lehký, člen skupiny Lunetic, vzpomíná na šílené devadesátky, kdy se parta kluků rozhodla založit kapelu. Dnes, po třiceti letech, se ohlíží zpět a přiznává, že dodnes nechápe, proč tehdy vznikla „Lunetic mánie“. V říjnu 2025 se kapela chystá oslavit své výročí velkým koncertem a o cestě kapely mluvil v rozhovoru pro radio Haná.
Když členové téhle kapely vymýšleli název pro skupinu, napadlo je anglické slovo, které znamená blázen anebo šílenec, Lunatic. Aby to trochu počeštili, změnili to slovo na Lunetic. Co k tomu řekne Aleš Lehký, člen kapely? Aleši, je to pravda?
Že jsme blázni, asi. Protože to byl rok devadesát pět, úplně si to pamatuju, byla to nějaká zima devadesát pět a byl jsem s Martinem u jeho přítelkyně maminky někde na Sadské a on byl dřevorubec a byl trošku zklamaný životem. Byl to DJ, já mu pomáhal a říká: „Hele, uděláme si kapelu, budeme slavní.“ Takže jsme byli takoví šílenci a blázni. To byl rok devadesát pět a ono se to povedlo a už jsme tady třicet let. Neuvěřitelný.
Čím to, že se v devadesátkách spustila Lunetic mánie?
Vlastně vůbec nevím. My to do dneška vlastně nechápeme. Dneska už jsme vlastně tři bez Martina. Velmi často si tuhle otázku pokládáme. Čím to je, že se to povedlo? Asi jsme měli štěstí. To je i ve sportu důležitý, asi i v hudbě. Asi to byla doba, kdy byla díra na trhu těch klučičích kapel, i když jsme nebyli první. Byli T-Boys před náma.
S Beruškou.
Ano. Ale my jsme to prostě nějak jako udělali hlavně česky. Oni zpívali anglicky ze začátku a nějak... Asi jsou některý věci, který si nekoupíš, no. Z nás asi něco šlo, neumím to pojmenovat. Obyčejnost z malého města nebo taková nějaká přirozenost a prostě se to povedlo, sedlo to a taky jsme měli, co si budem, dobrý písničky, který dneska vlastně zlidověly, tak kdyby nebyly dobrý, tak se to taky nepovede.
Koncert, který spojí tři generace
Na vašem výročním koncertu se potkají tři generace fanoušků. Jaký je to pocit?
No, dneska už vlastně na naše koncerty, protože my stabilně koncertujeme přes rok, třeba padesát koncertů máme, chodí vlastně ty dívky, který tenkrát byly třináct, čtrnáctiletý. Velmi často mají děti, vodí svoje děti, ty na to taky pařej. Vodí manžele nebo partnery, který Lunetic nenáviděli jako chlapi z logického důvodu. A dneska tam choděj a užívají si to.
Je to zvláštní a vlastně i když hrajeme někde párty a nějaký velký koncerty, tak prostě najednou tam máš osmnáctiletý dívky, který si říkáš: „To nemůžou znát, vždyť nebyly na světě.“ A nějak se to přeneslo na ně. A vlastně, když ta písnička je silná, tak asi si myslím, že může fungovat i v letech.
Takže i když těm písničkám fakt je třicet a toho devátého října v té Praze v O2 Universum si to všechno dáme spolu s živou kapelou, tak si myslím, že to nějak lidi spojuje. A hlavně to je hrozný kouzlo tý nostalgie, toho mládí. Protože pokud máš na co vzpomínat, na něčem si vyrostl, tak to s tebou půjde asi celej život, si myslím.
Už jsi to nastínil, Lunetic chystá oslavu třicátého výročí své existence na velkém koncertu v O2 Universu v Praze. Kolik na tom pracuje lidí?
To už bylo v devadesátkách, kdy vlastně my máme vydavatelskou firmu, která nám vydávala desky. To je velkej label světovej a jezdili tenkrát z Anglie se na nás koukat jako na úkaz, že u nás v Anglii takový koncerty dělá stopadesát lidí. Mají manažerů, manažerů a make-up a vizážista a styling a bůhvíco.
A my jsme byli jenom čtyři a manažer, jo, a nikdo to nikdy nechápal. A vlastně dodneška to tak víceméně je. Na tom dělaj nějaký desítky lidí, jo, kromě kapely, to jsou všechno osvětlovači, zvukaři, producenti, produkční.
Kapela Holki se přijde taky podívat, zazpívají s námi jednu píseň, protože v září budeme vydávat společnej singl. Budeme hostovat jim v písničce Holkám, takže se to tak krásně uzavře a bude to velká oslava. Myslím si, že každý, kdo s náma nějak vyrostl nebo měl kus nějaký setkání v mládí, tak si přijde zavzpomínat.
