Obraz není jen vizuální věc, ale médium sdělení, říká malíř muralů Vincent Chignier
Francouzský umělec Vincent Chignier působí v České republice už devět let. Vystudoval výtvarné umění na pařížské Sorbonně, má streetartové kořeny, a dnes jeho barevné murály proměňují podchody, školy i technické budovy ve Šternberku, Olomouci nebo Brně. Mluvili jsme s ním o tom, jak se mu v Česku žije, jak tvoří ve veřejném prostoru a proč se snaží harmonizovat přírodu, město a lidi.
Vincente, jak vlastně vznikla tvoje přezdívka Vinsi?
Upřímně – vymysleli ji tady lidé. V Česku jsem devět let a původně mě všichni oslovovali Vincent. Ale jak jazyk funguje, začali mi říkat Vinsi nebo Vinci. A mně se to vlastně začalo líbit. Zvažuji, že to přijmu i ve Francii.
Češtinu ovládáš velmi dobře. Jak ses ji naučil?
Nikdy jsem neměl rád výuku jazyků ve škole, takže jsem se na to vrhnul prakticky. Po příjezdu jsem byl půl roku doma s malým miminkem a mluvil jsem jen francouzsky s manželkou. Chyběl mi kontakt s lidmi, a tak jsem si hledal práci. Začal jsem v kuchyni – myl jsem nádobí v jídelně a nasával jazyk od upovídaných kolegyň. Potom jsem se přihlásil na fotbal a tam jsem se naučil „slova“ i pít pivo.
Jak ses vůbec dostal k umění?
Studoval jsem výtvarné umění na Sorbonně. Nešlo tam o malbu jako techniku, ale spíš o přemýšlení, filozofii, symboly, významy. Škola mě naučila, že obraz není jen vizuální věc, ale médium sdělení.
A jak ses dostal do Šternberka?
Díky manželce. Poznali jsme se v Clermont-Ferrand, kde byla na Erasmu. Po narození dítěte jsme se rozhodli zůstat v Česku. Začátky byly těžké, ale postupně jsem se adaptoval.
Tvůj styl má silné kořeny ve street artu. Jak se vyvíjel?
Ve Francii jsem dělal street art na opuštěných místech, nikdy ne na historických budovách. Po přestěhování do Česka jsem začal tvořit spíš v ateliéru. Teprve později přišly první veřejné zakázky – hlavně ve Šternberku, kde mě oslovilo město. Od té doby se věnuji i monumentálním muralům.
Nedávno jsi dokončil velkou malbu v podchodu pod Fostrovou ulicí v Olomouci. Jak vznikal její koncept?
Chtěl jsem "komprimovat" Olomouc – spojit architekturu, přírodu i historii. Jsou tam tři věže kostela sv. Michala, barokní tvary, přírodní motivy, a kvůli blízkosti Mozartovy ulice a školy i velký Mozart uprostřed. Šlo mi o harmonii.
Jak lidé reagují na tvoji práci přímo během malování?
Zastavují se, fotí si mě i bílou zeď. Někteří chodí denně a sledují vývoj, sdílí fotky na sítích. Líbí se mi to. Jeden pán jen říkal, ať to nezničí „nějaký darebák“. To je riziko veřejného prostoru – ale i jeho síla.
Používáš spíš spreje, nebo barvy?
Preferuju štětec a akryl – líp se mi míchají odstíny, práce je příjemnější a ekologičtější. Sprej je rychlý, ale tolik mi nesedí. Techniku jsem si osvojil už při malování na stěnu ve Francii.
Tvoje práce je hodně barevná. Proč?
Dřív jsem tvořil černobíle, ale pak přišel zlom. Barevnost mě fascinuje – rád kombinuju kontrasty, třeba modrou vedle růžové. Hodně mě ovlivnili jihoameričtí umělci, miluju jejich přístup k barvám.
Maluješ ve výškách. Jak řešíš bezpečnost?
Když je to možné, pracuju na profesionálním lešení nebo plošině se zábradlím. Vím, že na vlastním malém lešení ve výšce nad 5 metrů už mám respekt. V Brně jsem na svahu podkládal lešení dlažbou, což nebylo ideální, ale nespadl jsem.
Tvoje práce je už rozpoznatelná. Cítíš to?
Ano. Lidé mi píšou, že se jim něco líbí, a aniž by věděli, že jsem to já, poznají styl. Díky tomu mi přichází nové zakázky – bez toho, abych se sám aktivně nabízel.
Co je pro tebe hlavní téma ve tvorbě?
Koexistence přírody a kultury – jak se lidé nacházejí ve svém prostředí, jak spolu žijeme navzdory chybám a konfliktům. Snažím se zachytit určitou utopickou harmonii. To řeším jak ve veřejném prostoru, tak v ateliéru.
