Fotka by to nakonec vyhrála, říká Háta Kreisinger Komňacká

Řekni, co všechno děláš?
Moje hlavní práce je redakční – jsem redaktorka v knižním vydavatelství. Jednak tady v univerzitním, to je taková ta „zodpovědná práce“. A pak ještě v Meduse, což je malé žánrové nakladatelství. Dál překládám z angličtiny – beletrii, literaturu faktu, dětské knížky a podobně. Fotím, dělám grafiku, jak počítačovou, tak i knižní nebo různé drobné tisky. Taky kreslím – teď hodně ilustrace a taky tarotové karty.

To zní jako spousta činností, na které si člověk musí najít čas. Co tě teď nejvíc zaměstnává? A je jedna z těch činností, která tě baví nejvíc?
Nejvíc času mi zabírá určitě redakční práce – tedy práce na knížkách. A co mě nejvíc baví? Těžká otázka… Asi fotka. I ilustrace mě teď hodně těší, protože se jí intenzivně věnuju. Ale myslím, že fotka by to nakonec vyhrála.

Máš oblíbenou techniku focení?
Nadchla jsem se pro analog. Nejradši fotím klasickým analogovým foťákem na černobílý film – to je pro mě nejpřirozenější. Ale fotím i na digitál, nejsem žádný ortodoxní zastánce jednoho nebo druhého. Rozhoduju se podle situace.

Když jsme u té fotografie, Olomoučané mohou tvou práci znát díky magazínu, který vydáváš. Kolik čísel má Zrno už za sebou?

Máme hotová tři čísla. Říkám „máme“, protože se na tom podílejí i kamarádi. Ze začátku jsme tam měli i ilustrace a básně, takže to není čistě fotografický zin, ale fotka dominuje. Teď připravuju čtvrté číslo, které bude otevřené, protože už jsem oslovila většinu svých nejbližších známých.

Došli ti fotografové a fotky?
Ne tak úplně. Spíš jsem si říkala, že by bylo zajímavé přizvat někoho úplně nového – jako se to povedlo u jednoho z minulých čísel, kdy se mi ozval kluk přes Instagram, líbilo se mu to a chtěl přispět. Teď bych to ráda zkusila ve větším měřítku.

Jsou ve fotozinu jen analogové fotky?
Ne, jediné omezení je, že je celý černobílý. To je částečně kvůli nákladům na tisk – chci, aby byl dostupný, aby šel rozdávat zdarma nebo za symbolickou cenu. Ale fotky mohou být jak digitální, tak analogové.

Jen font jsem vybírala týden

Jak tě napadlo vydávat takový fotozin? Inspirovala ses někde?
Dlouhodobě mě baví různé nadšenecké tisky – sbírám je, když na nějaký narazím. Líbí se mi samizdaty i současné ziny, které si někdo dělá jen pro svou komunitu. Zaujalo mě to už dřív, takže jsem si řekla, že si to zkusím taky.

Začátky byly náročné, hlavně první číslo. Vymýšlela jsem formát, rozvržení, chtěla jsem, aby to nebylo drahé, aby fotky dobře vynikly a aby to bylo vizuálně neutrální. Font jsem vybírala asi týden. Ale teď, když už má zin zavedenou strukturu, je to výrazně jednodušší.

Máš nějaké ohlasy?
Občas se mi stane, že se někdo ozve, třeba díky tomu, že jsem dala pár výtisků do Olfoto nebo po knihovnách. Mám ráda, když se věci šíří organicky. Nejvíc mě potěší, pokud zin někdo objeví náhodou a líbí se mu – to je pro mě to pravé zadostiučinění.

Nedávno jsi měla také výstavu úplně na vršku Olomouckého kraje, v Javorníku.
Jo. Je tam zajímavá vazba – přes kamaráda z Medusy jsem se seznámila s Marií Krajplovou, která je duší mnoha kulturních projektů. S námi dělala audioknihy a taky mimo jiné organizuje Blacksphere festival v Rychlebských horách. Pozvala mě, abych tam vystavila fotky.

Je to komunitní akce, ale s velkým přesahem – přijíždějí tam lidé i zdaleka. Program je pestrý, člověk tam najde hudbu, video, divadlo, workshopy a taky výstavy.

A můžeme se těšit na nějakou další výstavu?
Letos toho bylo dost, takže si dávám pauzu. Teď mám jen malou výstavku v kavárně v Růžové ulici v Praze – ilustrace k tarotovým kartám. A nedávno skončila výstava v Pevnosti poznání. Ale nic dalšího naplánovaného nemám.

Zní mi to, že jsi obklopená různými druhy kreativity, pokud se to tak dá říct. Slyšela jsem taky, že bys chtěla mít i tatérský kurz...
Tetování mě baví, ta subkultura mě přitahuje už roky. Dlouho jsem váhala, protože je to pro mě zodpovědná věc. Když si někdo koupí fotku nebo ilustraci, může ji za pár let poslat dál. Ale tetování je na těle napořád, to je silná vazba. Řekla jsem si ale, že do toho půjdu – šetřím a připravuju se.

Mít kreativní studio? To by byl sen

Chtěla bys mít své kreativní studio?
Jo, to by byl sen. Když jsme se s kamarády před nějakou dobou bavili o vysněných projektech, říkala jsem, že bych chtěla mít komunitní kavárnu, tatérské studio a ateliér. Mohla bych tam tvořit, zvát lidi na focení nebo tetování. Baví mě totiž propojování a potkávání – proto dělám zin, jezdím na vernisáže a festivaly. Je to pro mě důležité.

Když je pro tebe důležité setkávání, mohou tě v blízké době Olomoučané někde potkat?
Nejjistější způsob, jak mě potkat, je při venčení psa! Teď žádnou konkrétní akci nechystám. Nejbližší projekt je nové číslo fotozinu Zrno. A 10. prosince budu v Liberci na Dni lidských práv ve Vědecké knihovně. Tak kdyby někdo z Olomouce měl cestu…

Chtěla bys něco vzkázat čtenářům?
Mám ráda, když lidi něco dělají – ať každý něco tvoří, ať je kreativní. Nebojte se toho!