Péče o krajinu se hodně zlepšuje, říká Evžen Tošenovský. Mluvil i o filmu z festivalu
Evžen Tošenovský. Odborník na přírodu, zoolog a ornitolog. Kromě vědecké sféry se pohybuje i jako vyučující na Univerzitě Palackého. Právě on byl jedním z hostů na diskusi po filmu Při zemi, který se promítal v rámci festivalu Jeden svět v kině Metropol. Reportu odpověděl na otázky travičství i dalších problémů spojených s životním prostředím.
Film Při zemi sleduje dvě hlavní linky. První linkou je příběh Pavla, který se snaží zachraňovat tůňky, mokřady a rašeliniště, stará se o louky a lesy. Druhou hlavní hrdinkou je Klára, která působí v České společnosti ornitologické a pátrá po traviči dravců.
Jaké pocity ve vás film zanechal?
Pro mě je těžké na film pohlížet jako běžný divák. V té oblasti se pohybuji, v lince Kláry, a vím o tom hodně věcí. Pro mě to působí jako takové zjednodušení, zobrazení procesu. Na druhou stranu sleduji i druhou linku, Pavla, který se zabývá krajinou a i do toho trochu vidím. Určitě je to dobré na zasvěcení veřejnosti do problému, ale z mého pohledu odborníka je tam spousta věcí, které jsou dost zjednodušené.
Která z postav je vám bližší?
V tom filmu vystupují i další moji kolegové, kteří mají jen vedlejší role. Můžete vidět třeba ředitele České společnosti ornitologické, Zdeňka Vermouzka. Kláru znám, je to moje kolegyně. Vím, že je naprostý profesionál, tu práci dělá skvěle, takže je mi v tomhle ohledu bližší postava Kláry. Ale asi i proto, že se nedokážu dívat nezaujatě.
Vidíte mezi hlavními hrdiny nějakou spojitost?
Rozumím, proč je ten film koncipovaný takto, ale z mého pohledu je to trochu nešťastné. Každý se zabývá něčím jiným, Klára pátrá po traviči dravců a Pavel obnovuje mokřady a stará se o louky a lesy. Každý má jiný přístup, a pravděpodobně i jiné zázemí. Jsou to dvě odlišné věci. Nicméně hlavní propojení vnímám v tom, že se oba věnují něčemu, v čem vidí smysl.
Jaký problém v souvislosti se životním prostředím vnímáte jako nejzásadnější vy?
Snažím se, aby se mě nic z toho, osobně nedotýkalo. V České společnosti ornitologické vidíme aktuálně největší problém v rámci zemědělské krajiny. To, jak se dnes k zemědělství přistupuje, ohrožuje spoustu druhů. Jde už jen o výnosy, je to takové „agrobaronské zemědělství“. Snažíme se situaci monitorovat například na ptácích.
Kdybyste měl natočit podobný film, jakým tématům byste se věnovat?
To záleží, jak by ten film měl být koncipovaný. Tohle byl spíš víc umělecký film než dokument. Myslím si, že by nebyl špatný právě film o ptácích v rámci té zemědělské krajiny. Některé takové už jsou. Já osobně se věnuji ptákům v oblasti lidských sídel, městskými druhy. To je téma velmi zajímavé i z vědeckého hlediska.
Ve společnosti se v poslední době hodně skloňuje pojem environmentální žal. Jak byste tento pojem vysvětlil člověku, který se v této oblasti vůbec neorientuje?
Tohle je takový odborný termín, který není založený na objektivních datech. Ten popis vychází spíš ze sociologických studií. Vyjadřuje frustraci, hlavně té mladší generace, z toho, jak se u nás zachází s krajinou. Ale já si myslím, že je to spíš umělý koncept. Nemyslím si, že celá skepse o zániku světa, která s tím pojmem souvisí, je oprávněná. Péče o přírodu a krajinu se v posledních letech hodně zlepšuje. Musíme mít víc optimistický přístup.
Jak se s ním, případně s frustrací, která je ve filmu vykreslena, vyrovnáváte vy?
Frustrace pramení z každého povolání. V tomhle oboru je vždy důležité mít dobré odborné zázemí a být aktivní i ve vědě. Protože znalosti a poznatky o ochraně přírody se stále vyvíjejí. I já se snažím dál vyvíjet, přispívat k výzkumu, posouvat poznání o té problematice dál. A nezabývat se jen jednou věcí, ale působit komplexně, i s dalšími lidmi. Tu činnost je potřeba provádět systematicky a profesionálně, nespoléhat se jen na entuziasmus.
Proč je důležité o těchto tématech mluvit?
Těch témat, o kterých by se mělo diskutovat, je hodně, a vzájemně se přebíjejí. Příklad můžou být větrné elektrárny. Většina lidí u nás je přesvědčená, že největším rizikem pro ptáky jsou větrné elektrárny, ale to paradoxně není pravda. Jsou i další rizika, třeba skla. O všech problémech není prostor mluvit. Zároveň když se vyřeší jedna věc, neznamená to automaticky, že najdeme odpověď na další. Je potřeba, abychom, jako lidé, byli schopni do té problematiky vidět komplexně, mít širší pohled. A pak uvidíme, že ten problém není tak strašný, jak vypadá.
Jaké problémy řešíte vy, tady v Olomouci? Nebo v rámci Olomouckého kraje?
Snažím se, aby to nebyly problémy, ale spíš věci, se kterými už počítám. Potkávám se s architekty, projektanty, stavaři, úředníky, stromolezci a dalšími lidmi. Mým cílem je, aby si lidé i při běžných činnostech uvědomili propojení s přírodou. Například když se opravuje škola, kromě celého procesu práce se musí brát ohled i na to, že na ní původně hnízdili rorýsi, byla tam kolonie netopýrů… Všichni chceme, aby to ostatní brali jako součást práce a aby to nevnímali jako přítěž. U nás už to funguje.
V současnosti je nejsložitější řešení skel jako velké nebezpečí pro ptáky. Ta úmrtnost je velká a je třeba to řešit. Zároveň je to velmi složité a nemusí se to povést.
Travičství není váš obor. Víte, jak je to s travičstvím v Olomouckém kraji? Jak časté to je?
Přesná čísla neznám, musel bych se podívat do databází. Každý se ale může sám podívat na web karbofuran.cz. Tam se přidávají všechny případy otravy podle toho, jak jsou nahlášené. Trávení není plošné, hodně záleží na místě i období, často se objevuje lokálně. V Olomouckém kraji, pokud vím, jsou případy okolo Přerova a na Prostějovsku, v okolí Konice se taky něco objevuje. Bývají spojeny s obdobím jara a migrace ptáků. Rizikovější oblasti jsou v rámci Kraje Vysočina nebo v Jihomoravském kraji.
Ve filmu bylo zmíněno, že lidé tráví dravce, aby ochránili svůj majetek. Je to jediný důvod nebo spíš hlavní důvod?
Zrovna s tímhle úplně nesouhlasím. Motivace lidí nemusí být úplně jednoduché. Informace máme třeba od odsouzených travičů. Ve většině případů je to první motivace, ale ti lidé mají často problém i jinde. Mají například psychické problémy. Hlavní motivací to může být, je to ale nedomyšlené. Na otrávené návnady nechytíte aktivního predátora, ale mrchožrouty – orly, luňáky, krkavce… To jsou druhy, které nikdy nic živého neuloví, lidem žádné ztráty způsobovat nemůžou.
Vždy je to pytláctví. Je to nepovolená metoda, stejně jako třeba železa. Bohužel na otravy doplácí i ohrožené druhy. Problém je i sekundární otrava, kdy se zvíře otráví tím, že sežere uhynulé zvíře, které bylo otrávené. Karbofuran, který se k tomu používá, je navíc problémový v tom, že na savce nepůsobí hned. Jsou schopni ještě nějakou dobu žít, tím pádem se přemístit a rádius se šíří dál. Pták umírá ve chvíli, kdy jed pozře.
