Chci vyhrát každý zápas, nejezdím na turnaj jako na výlet, říká baseballista Schneider

Proč zrovna baseball? Přeci jenom se v Česku nejedná o nejznámější sport.

Je to složitější, ale vzniklo to přes mého tatínka a jednoho z jeho nejlepších kamarádů, Vaška Vojáka, který byl dlouholetým předsedou klubu. Jeho syn, Kuba Voják, je odmalička zase můj nejlepší kamarád. 

A tatínek s Vaškem učili na Svatém Kopečku, na škole pro neslyšící, kde hrávali baseball. Jezdili i do Německa na americkou ambasádu, kde koupili nějaké baseballové věci. A v rámci tělocviku hrávali něco mezi softballem a baseballem.

Já s Kubou jsme se kolem toho pořád motali a hrozně nás to bavilo. A jelikož naše rodiny byly větší skupina, a všichni jsme byli kluci ve stejném věku, tak jsme se o to nějak začali zajímat. Skokani už tehdy fungovali, v té době spadali pod Sigmu, ale měli pouze mužskou kategorii, tak jsme přišli s nápadem, že bychom chtěli udělat mládežnický klub, ale to Sigma nechtěla. Museli jsme tedy založit nový, konkurenční klub, Piráti Olomouc. A až do zhruba patnácti let, jsme hráli jako Piráti.

Napříč mládeží jsme byla silná generace, a proto Sigma Olomouc v roce 2000 přistoupila na to, že si nás vezmou pod křídla. V tu chvíli přestali existovat Piráti a už byli pouze Skokani.

Jak jste se dostal k hasičům?

K tomu jsem se dostal výrazně později, než je běžné. V té době jsem byl už několik let v Brně a pracoval jsem přímo pro klub. Dělal jsem PR věci, grafiku, staral jsem se jako správce o hřiště. A po nějaké době to pro mě začalo být stereotypní. Už jsem chtěl se posunout někam dál.

Na myšlenku dát se k hasičům mě navnadila moje sestra, protože mě zná a ví, co potřebuji. Ví, jaký jsem typ člověka, že jsem aktivní, a že rád pomáhám lidem. Tím mi dala brouka do hlavy a já jsem nad tím začal přemýšlet. A došel jsem k tomu, že to je práce přesně pro mě.

Jak dlouho to je?

Zhruba od roku 2013, takže už asi 13 let.

Jaké jsou vaše pocity z výkonu reprezentace na World Baseball Classic?

O svým výkonu se nebudu bavit, to dělám nerad. Protože já jsem člověk, který se sebou není nikdy spokojený. 

A co se týče týmového výkonu, tak jsme tam nejeli jenom na výlet. Každý zápas jsme chtěli vyhrát. Ale ta letošní účast byla výsledkově špatná. Sice si myslím, že jsme měli lepší tým než naposledy, ale chyběl nám tam nějaký genius loci, který na tom prvním turnaji byl.

Tým byl taky hodně obměněný. Zhruba z třetiny byli mladí kluci, kteří vůbec nejsou špatní, mají víc talentu než my před třemi lety, ale měli málo času na to pochopit, jak reprezentace funguje. Ale myslím, že budoucnost je světlá.

Překvapilo vás něco na samotném turnaji?

Už ne, ten první ročník byl takový, že nikdo nevěděl, jak to bude vypadat. Děláme si dlouhodobý scouting, takže jsme tušili, jak přibližně budou vypadat soupisky, a i jak kvalitní soupeři proti nám budou stát. Věděli jsme, že to bude strašně těžké.

A soupeři to měli stejně. Díky vysoké úrovní hráčů a realizačních týmů nám bylo jasné, že budou připravení úplně jinak. Což se potvrdilo. I přesto, že jsme hráli vyrovnané zápasy, tak nám chyběl moment překvapení, který jsme měli na první účasti.

Budete se držet národního týmu třeba i jako trenér?

Trenérskou kariéru už mám rozjetou delší dobu. Jsou tu sice aspekty nejen časové, ale i finanční, takže bych to musel zvažovat. Ale kdyby přišla nabídka na nějakou pozici u národního týmu, tak bych ji na 99 % přijal. Sám se ale nikam necpu, takový typ člověka nejsem.

Předtím jste říkal, že jste na WBC nejel jenom na výlet, ale přeci jen, je to cesta do Japonska, takže měl jste nějaký čas i na turistiku?

Moc ne. Během turnaje jsme za celou dobu, včetně přípravy, měli tak dva dny volna. A během zápasových dní na to není čas vůbec. Tam je rozvrh jasně daný a úplně jinak časově náročný než u nás. Po zápase jsou i mediální povinnosti, jídlo a podobně. Takže mezi odjezdem z hotelu a návratu na hotel to mohlo být třeba osm hodin.

Navíc já to mám tak, že když jedu na baseball, tak jedu na baseball, to znamená, že jsem sice procestoval v podstatě celý svět, ale z toho znám letadlo, cestu na hotel, cestu na stadion a stadion. Ale i přesto všechno jsou pro mě takové turnaje taky odpočinek. Miluju ten pocit, že jedu někam, kde se můžu soustředit jenom na baseball a na svoji přípravu.

Jak se dá baseball skloubit s Vaší prací?

Z baseballového pohledu se ví, že na třetině zápasů prostě nebudu. Ale když jsem ještě hrával za brněnské Draky, tak jsem si na playoff brával volno, protože jsem nechtěl žádat o nějaký výjimky v práci. Takže jsem to musel vědět dostatečně dopředu. Co se týče národního týmu, tak na velké turnaje dostávám služební volno, protože když reprezentujete Českou republiku v čemkoliv, tak máte na takové volno nárok. A navíc, je to taky trošku reklama, zvlášť na takovým turnaji.

Zajímají se o vaši kariéru i kolegové?

Všichni o tom samozřejmě vědí. Během prvního WBC celá stanice sledovala klidně ve čtyři ráno. Psaly mi holky z kanceláře, které v životě neviděly baseball, že všechny brečely. Takže to bylo hezké.

Vidíte nějaké podobnosti mezi prací hasiče a baseballem?

Určitě. Je to obojí týmový sport. V baseballu je devět lidí, každý má jinou funkci a když se mu něco nepovede, tak se může spolehnout na dalších osm lidí, kteří jeho chybu vyváží a ten zápas se dá vyhrát. Musíte ale mezi sebou mít absolutní důvěru a u hasičů to je to stejné, ještě umocněné tím, že vám borec vedle může zachránit život.

Nějaká podobnost je i v přípravě. Dovednosti u baseballu jsou tak specifické, všechno je založené na tom opakovat pohyby tisíckrát, aby byl člověk připravený v ten jeden, nejdůležitější okamžik. Sice to během zápasu vypadá, že dvě a tři čtvrtě hodiny nic neděláte, ale pak na vás jde jeden míček, který může rozhodnout zápas a v tu chvíli musíte podat 100% výkon. A hasičina je na tohle podobná, ale ještě těžší, protože jste v život ohrožujících situacích.

Ale musím říct, že baseballové tréninky jsou strašné. Celý život je nesnáším, profesionální dráha je pro mě sen, protože hrajete 6 zápasů za týden, ale trénink je prostě neustále to stejné dokola. Tisíce švihů nebo tisíce chycených míčů za sezonu, právě aby to potom fungovalo. Vím, že musím, ale nebaví mě to.

Jak se připravujete psychicky?

Mentální koučing nebo nějakého specialistu jsem nikdy neměl. Říká se, že baseball je třeba ze 70 % procent o psychice, protože je to jediný sport, kde se dlouhodobě pracuje s neúspěchem. Jakmile jste úspěšní ze 30 %, tak jste nejlepší na světě.

A to je na psychiku náročné. Ten, kdo se s tím nenaučí pracovat, tak nebude úspěšný. Já jsem člověk, co se sebou nikdy není spokojený, ale naučil jsem se sám sebe obelhat. Na hřišti si nasadím masku, kdy sám sebe, a i soupeře, obelžu, že jsem nejlepší na světě. Je to hodně založené na sebevědomí. Ale když pak odejdu z hřiště, tak si to zpětně přehrávám a můžu svůj výkon zhodnotit.

Přehráváte si to jenom v hlavě, nebo i třeba koukáte se na své zápasy zpětně?

Na sebe se nedívám, to dělám nerad. Navíc si to všechno pamatuji. I teď bych dokázal říct, co jsem udělal špatně loni v kvalifikaci proti Španělsku.

Na zápasy jako takové se dívám rád, obzvlášť když jsou úspěšné. Tam se to pojí s emocemi. I když si pustím dokument, který se o nás natočil během kvalifikace, a který jsem viděl už stokrát, tak mi stejně vždycky tečou slzy. Ale samozřejmě, nějaká video analýza jako součást tréninku probíhá.

A poznáte už na hřišti, že jste udělal chybu?

Když to děláte už třicet pět let, tak už s prvním hodem víte, jaký bude den. To znamená, že během přípravy musíte zjistit, co jsou daný den vaše silné stránky a na nich stavět.

A to je hrozně důležité. To se snažíme učit všechny naše nadhazovače. I profici v Americe vám řeknou, že z 50 zápasů, co hrají, tak se budou cítit stoprocentně třeba pětkrát. A to i přes to, že mají nejlepší péči.

Český nároďák je za poslední dobu docela úspěšný. Vidíte nějaký nárůst zájmu třeba u mladých?

Ano, a vidíte to napříč republikou, že už po té první účasti na WBC se základny začaly rozšiřovat. Zájem o baseball stoupá a myslím si, že kluby i česká baseballová asociace mediální pozornost využívá dobře.

A musím pochválit i trochu sebe a Kubu Vojáka. Od té doby, co jsme ve vedení děláme kroky, které se v klubu dřív neděly. Ale i mediální pozornost o národní tým nám určitě pomohla. Za ty dva a půl roku, co jsme u kormidla, máme nárust třeba 70 až 80 dětí.

A roste i počet lidí, kteří chodí na zápasy?

To je složité. Tady má asi český baseball slabinu, ale není to tak úplně jeho chyba, protože ta informovanost, co kluby dělají je dobrá. Ale bude ještě dobu trvat, než se český fanoušek naučí chodit na baseball, protože to je hrozně specifický sport pro fanouška. Zápasy trvají třeba 3 hodiny a málokdo, kdo není zarytý fanoušek baseballu, se vydrží dívat na celý zápas. 

Tady se musí zacílit spíš na to, aby ti lidé, kteří přijdou, měli program i mimo samotný zápas. Například ve Spojených státech to mají lidé naučené. Hrají 6x týdně, což je 162 zápasů za půl roku a stejně jsou schopní tam natáhnout desítky tisíc lidí na každý zápas, protože je to pro ně společenská akce. Jdou tam s rodinou, s kamarády, najedí se tam, baví se i mimo baseball a podobně.

Budu radši, když sem přijde tisíc lidí, tak aby to hučelo po celém areálu, než aby ten tisíc lidí seděl na tribuně a koukal na tříhodinový zápas. To nebaví ani mě. Když jsem divák, tak chci chodit po areálu, dát si dobrý pivo, jídlo, bavit se s kamarády.

Liší se fanoušci v Olomouci oproti Brnu nebo jiným zázemím v republice?

To si nemyslím. Ti fanoušci, kteří chodí dlouhodobě jsou schopní vydržet ty dva zápasy denně, které teď hrajeme, ale to jsou jednotky nebo nižší desítky. Proto se snažíme dělat i doprovodný program a nějaký program i pro děti. Takže postupujeme malými krůčky, ale je to běh na dlouhou trať.

Máte nějaké plány rozvíjet klub? Ať to se týče fanouškovského zážitku, tak celkově rozvíjení klubu?

Samozřejmě, kdybychom nechtěli rozvíjet klub, tak bychom tu neměli co dělat. Máme spoustu nápadů, ale je to spojené s financemi. I přesto ale máme spoustu nápadů, které nestojí moc a mohou přilákat lidi.