První písničky jsem psal ve třinácti, pedagogika si mě našla sama, říká Michal Horák

Dnešním hostem je člověk, který má nadhled, humor a hlavně si umí udělat legraci sám ze sebe. Písničkář Michal Horák. Michale, já na tebe prozradím, že máš pedagogické vzdělání. Učil jsi někdy?

Učil jsem v rámci praxí na prvním stupni v Praze a pak dva roky tady v Olomouci na Univerzitě Palackého. Tam jsem pořád také doktorand. Ale ačkoliv Olomouc velmi miluju, musel jsem kvůli koncertům přejít na kombinované studium, takže mi letos výuka odpadla. Je to první rok, co neučím, a musím říct, že mi to docela chybí. Rád bych se k tomu někdy vrátil.

Já si myslela, že už se věnuješ jenom muzice. Ale vlastně se to nevylučuje – zábava může být poučná a učení zábavné. Bereš to tak?

Určitě. Muziku dělám v podstatě odjakživa, první koncerty a písničky jsem měl ve třinácti letech. Pedagogika si mě ale tak nějak našla sama. Tím, že se věnuju hudebně-výchovnému oboru, je to u mě naprosto propojené. I moje disertační práce spočívá v tom, že na základních uměleckých školách testuji vlastní metodiku. Je to celé postavené na písničkách.

Takže vznikne nějaká „Horákova metoda“? Nebo rovnou Symfonie zvuku Michala Horáka?

Wow, takhle vznešeně bych to asi nenazýval! Je to metodika, kterou teď ověřuju v experimentální výuce. Jedná se o novou metodiku, která kombinuje různé přístupy, které už existují. Zatím to má pěkné ohlasy. Pomáhá to dětem pochopit hudební nauku i v těch abstraktnějších tématech tak, aby je to od muziky neodradilo.

Ty sám ovládáš hned několik nástrojů. Přiznej se, na co všechno hraješ?

Nejbližší je mi klavír a hned v závěsu kytara. Pak mám takové vedlejší nástroje jako akordeon, foukací harmoniku nebo heligonku.

Pojďme k tvým textům, to je tvoje silná stránka. Píšeš si všechno sám, nebo si občas necháš pomoct?

Píšu si úplně všechno sám. Jedinou výjimkou jsou hosté na albu, například teď na tom posledním – když si pozvu někoho jako je Radůza, Kato z Prago Union nebo Vypsaná Fixa, schválně jim nechám volnou sloku, aby do písničky vnesli kus své muziky. A pak je tu písnička Prsa, tu napsal kamarád Matěj Klusáček, já k ní dělal hudbu.

Právě na tuhle písničku jsem se chtěla zeptat. Je to ta věc, kterou si fanoušci na koncertech nejvíc vytleskávají?

Je to tak. Většinou v přídavcích nechám lidi zvolit, co chtějí slyšet, a Prsa vyhrávají často. Rád to těm lidem dopřeju. Ale na festivalech, kde mě třeba všichni neznají, jsem s ní opatrný. Ten text je sice geniální a podle mě našel tu správnou hranici, kdy je to odvážné, ale ne vulgární, přesto si pečlivě vybírám, kde ji zahraju.

Na jakou svou pasáž nebo verš jsi naopak nejvíc pyšný? Máš něco, u čeho si řekneš: „Tohle se mi fakt povedlo“?

Že bych se budil v noci záchvaty sebevědomí, to ne. Ale mám dvě srdcovky, které lidé paradoxně moc neznají. Jedna se jmenuje V harmonii – tam kombinuju hudební teorii s textem. Když zpívám o „dvojce vína“, hraju sekundový akord, když se z ní stane „sedmička“, přidám septimu. To ocení hlavně muzikanti. Druhá je Jsem stará poma, kterou jsem dal dohromady s a zároveň ne s Karlem Plíhalem, když bydlel kousek od nás ve východních Čechách. Hodně jsme spolu tehdy „slovíčkařili“ a v té písni jsem vytěžil slovo „poma“ na maximum.

Tvoje nová deska se jmenuje Jsem asi boomer. Jenže ty jsi ročník 1998, což je generace Z. Jak to jde dohromady?

Oficiálně jsem „Gen Z“, to je pravda. Ten název je nadsázka. Boomer je pro mě člověk, který úplně nestíhá trendy. Já jsem v jádru hrozný staromilec. Spousta věcí v showbyznysu, které by se dneska „měly“ dělat, mi nedává smysl. Neuzavírám se novinkám, ale rád si věci dělám po svém.

Na albu máš skvělé hosty – Radůzu, Kata z Prago Union… Jak tyhle spolupráce vznikaly?

Jestli se nepletu, tak mám na albu šest hostů. Zásadně se v těch svých písničkách projevili hlavně Kato z Prago Union, Vypsaná fixa a Radůza. Zvukem se hodně otiskli taky Gentleman Singers v songu Ponožky. Slavíčkovi a Sandře Novákové jsem text napsal já.

První autorská spolupráce byla s Katem, a to byl můj velký sen už odjakživa. Vyrostl jsem na Chaozzu. Prago Union je pro mě špička díky těm neuvěřitelným češtinským obratům. Na naší společné písničce jsem pracoval dlouho, než jsem s ní za Katem přišel, on ji nakonec u sebe ve studiu i produkoval, takže zní přesně jako Prago Union.

S Radůzou jsme se paradoxně seznámili tak, že jsem jí křtil desku. Je to jedna z mých nejoblíbenějších folkových ikon. Sedli jsme si lidsky a ona mi pak napsala krásnou sloku do písničky o tom, že domov je tam, kde jsou lidé, se kterými je vám hezky.

No, a s Vypsanou Fixou už to šlo vůbec snadno. Márdi je úžasnej textař.

A jak to s těmi duety děláš na koncertech?

Úplně běžně lidem řeknu: „Dámy a pánové, nyní přichází duet, který zpívám sám se sebou.“ Nikomu to nevadí. Písničky píšu tak, aby obstály i jen s jedním nástrojem a zpěvem. Ale na velký speciálnější koncert, jako je ten v pražském Foru Karlín, který chystáme na podzim, si hosty pozvu „naživo“.