O sbor je stále zájem. Přitom dnes je spoustu jiných lákadel, říká sbormistryně Campanelly
Pracuje jako zástupkyně ředitele pro organizaci studia a učí německý jazyk na CARITAS - Vyšší odborné škole sociální v Olomouci. Jejím koníčkem ale od mládí zůstává sborový zpěv. Jana Synková vede celkem tři sbory, kde má pod sebou nadané žáky a jedním z nich je uznávaná Campanella. Jakých úspěchů dosáhl sbor v minulém roce? Proč je o sbor stále takový zájem? Přečtěte si v rozhovoru pro Olomoucký Report.
Kdy jste se zpěvem začala? V jakém sboru to bylo?
Když mi bylo asi šest let, přihlásili mě rodiče do sboru Campanella. Bylo to takové zvláštní, protože snad jako jediná jsem jezdila z Velké Bystřice do Olomouce. Od malička mě zpěv bavil a od patnácti let jsem vedla panu Klimešovi přípravné oddělení. Takže jsem začala tímto způsobem vést sbor. Potom byla taková delší odluka, byla jsem na mateřské s dvěma dětmi a vrátila jsem až v roce 2016, když byl pan Klimeš nemocný. Od tohoto roku vedu Campanellu.
Sbormistryně není vaše práce na plný úvazek, co jste studovala?
Studovala jsem tady v Olomouci na Univerzitě Palackého na Pedagogické fakultě hudební výchovu a na Filozofické fakultě germanistiku. Momentálně učím na Vyšší odborné škole sociální Caritas. Vyučuji němčinu a jsem zástupkyně ředitele pro organizaci studia. V mém volném čase vedu tři sbory.
Jak sbory dělíte a které vedete?
Vedu Campanelu, to je dětský sbor, kde zpívá 70 dětí od 11 let až do 18 let. Maturita je takový milník, protože soutěže jsou jen do 18 let. No, a protože mně bylo líto maturantů, kteří museli odejít, tak jsem založila mládežnický sbor Bel canto, kde zpívají žáci, kteří vyšli střední školu. Jsou to tedy vysokoškoláci nebo mladí lidé, kteří začali po maturitě pracovat. Sbor, který vedu nejdéle, je Olio, který zpívá výhradně jen duchovní písně a duchovní tvorbu. Tento sbor není při kostele nebo chrámu, ale jsou to praktikující křesťané.
Jak se vám pracuje se staršími žáky v Bel cantu? Mluví vám do vaší práce? Jsou to přeci už jen zpěváci, kteří zpívají od svého dětství.
Oni už jsou vypiplaní, jelikož s nimi pracuji osm let, tedy od doby, kdy sbor vedu. Mají pevně dané návyky. Je to semknutá skupina lidí, kteří jsou spolu moc rádi, chodí si na narozeniny, za svědky na svatbě a podobně. Moc mi přirostli k srdci. Možná i proto, že to byli první žáci, se kterými jsem pracovala. Ale musím přiznat, že od září přebírá sbor Bel canto jeden z nich.
Proč?
Je těžké skloubit práci a všechny tři sbory dohromady. Také mám vnoučka, kterému bych chtěla věnovat více času. Proto Bel Canto přebírá od září jeden z těch zpěváků, kterého jsem si vychovala a už se nebojím přenechat sbor jiným nástupcům.
Disciplína je tu velice důležitá, jsou to dříči
Proč si myslíte, že je o sbor takový zájem?
Samotnou mě udivuje, že je o sbor stále takový zájem. V dnešní době je tolik jiných lákadel a přestože se to nezdá, tak sborové zpívání je hrozná dřina. Třikrát týdně se zkouší, pořád se jezdí na soustředění, zájezdy a podobně. Než se jde se skladbou na jeviště, tak jsou to hodiny a hodiny dřiny, kdy na tom pracujeme a stojí to spoustu odříkání. Žáci mají spoustu jiných zálib a koníčků a vždycky musí něco odříct nebo odmítnout, aby upřednostnili sbor. Disciplína je tu velice důležitá, jsou to dříči.
Stále se k vám tedy děti hlásí?
Pořád máme dětí dostatek. Je pravda, že generace třeba mých spolučlenů z Campanelly dává své děti do sboru, protože zde vznikají pevná přátelství. I já mám kruh svých nejbližší přátel, který vyšel z Campanelly. Děti spolu totiž tráví spoustu času. Když jsme někde na zájezdě jsou to několikahodinové přejezdy a děti spolu tráví daleko víc času než doma. Opravdu je to taková druhá rodina.
Když se k vám dítě hlásí, musí projít nějakými talentovými zkouškami?
Převážná většina dětí do sboru chodí z přípravného oddělení. V Olomouci jsou pod ZUŠ Campanella tři přípravky. Jsou to Broučci – to jsou úplně ty nejmenší děti od tří do šesti let. Berunky jsou od první a druhé třídy, a poté je mladší Campanella, ze které se ke mně vlastně většinou děti hlásí. Máme takový půl hodinový konkurz, kde zkouším, jak rychle se naučí cizojazyčnou písničku. Je to z toho důvodu, že v hlavním oddělení je to už hodně náročné a tyhle vstupní požadavky jsou tvrdé, aby to děti zvládaly, kvůli tomu, aby nebyly nešťastné ony anebo jejich okolí, aby tam každý měl své místo. Pokud konkurz nezvládnou, tak si třeba rok počkají a zkusí to další rok znovu.
Vy jste v minulém roce se sborem soutěžili v Japonsku. Jak jste dopadli mezi konkurencí?
Ano byli jsme v Tokiu, přihlásili jsme se na soutěž do dvou kategorií. První kategorie byla folklorní a druhá kategorie byla dětské sbory od třinácti do osmnácti let. Měli jsme obrovskou konkurenci, festivalu se účastnilo 53 sborů. Obě kategorie jsme vyhráli a byla to velká radost, protože jsme to vůbec nečekali.
