Je to náročné, ale motivace zůstává, říká Jiří Ondrušek

Je to jubileum pokažené po prohraném zápase?

Úplně to jubileum neřeším. Chystal jsem se na zápas a chtěli jsme ho vyhrát. Soupeř byl ale lepší a po zásluze vyhrál.

Jubileí už máte za poslední dobu víc, ale 1100 zápasů za jeden klub je výjimečné číslo. Jak jste se k tomu dostal?

Je to velké číslo a dosažené je hlavně díky zdraví. Začínal jsem jako mladý hráč v první lize. Když jsem nabral zkušenosti, hráli jsme špičku soutěže a přestup v rámci ligy pro mě nedával smysl. Pro extraligové týmy jsem tehdy neměl dostatečné zkušenosti a meziligové přestupy nebyly jednoduché. Pro kluby to byl velký risk vzít hráče z první ligy, který nebyl prověřený, a často raději sáhly po cizincích.

Takže jste o odchodu z Olomouce nějak přemýšlel?

Dva až tři roky jsem uvažoval o posunu výš, ale nevyšlo to. Pak jsme postoupili do extraligy, založil jsem rodinu a už jsem neměl potřebu se někam stěhovat. Chtěl jsem hrát extraligu v Olomouci, posouvat tady hokej dál a být s rodinou.

Kam se to číslo startů ještě může posunout?

Těžko říct. Do konce sezony už nezbývá moc zápasů a chceme je zvládnout tak, aby z toho byla dobrá sezona. Hlavně chceme fanouškům spravit chuť po loňském nezdaru.

V jaké jste kondici na prahu čtyřicítky?

Paradoxně mě nic nebolí a nemám žádné zdravotní problémy. Je to spíš o mentální připravenosti. Největší rozdíl cítím v regeneraci. Naštěstí jsem během kariéry nemusel na žádnou operaci a zatím je všechno v pořádku. Budoucnost moc neřeším.

Je to spíš štěstí, nebo jste tomu šel naproti tvrdou přípravou?

Jsou zranění, kterým se dá předcházet, hlavně svalová, a pak jsou smolná. V mládí jsem na sobě hodně pracoval a na kariéru jsem byl dobře připravený. Samozřejmě v tom ale hraje roli i štěstí.

Je mentální připravenost náročnější než ta fyzická?

Motivaci mám pořád, ale ve čtyřiceti už člověk hůř spí. Cestování, návraty pozdě v noci, ráno trénink, do toho děti, škola a školka. Je to náročné, ale motivace zůstává. Člověk si víc uvědomuje zodpovědnost vůči týmu a víc prožívá období, kdy se nedaří.

Kdyby vám někdo před deseti lety řekl, že tu budete pořád jako klíčový obránce, věřil byste tomu?

Asi ne. Už kolem třiatřiceti let jsem si říkal, že to možná bude poslední sezona. Příprava a trénink se ale hodně změnily, víc se dbá na individualizaci a kondici, takže životnost hráčů je delší.

Jak se dokážete adaptovat na hru, která se za ty roky výrazně zrychlila?

Když se dívám na hru před deseti lety, je vidět obrovský rozdíl. Posun ale přicházel postupně. Extraliga se hodně zvedla, pomohl tomu i příchod kvalitních hráčů po odchodu z KHL. Týmy jako Pardubice nebo Sparta investují velké peníze a přivádějí špičkové hráče, což dřív nebylo běžné. Hráč se buď přizpůsobí, nebo skončí.

Startuje akce O Kapku lepší hokej. Jak se díváte na charitativní projekty spojené s hokejem?

Jsem za ně rád a myslím si, že by to mohlo být častěji. Prostor na podobné akce tady je. Snažíme se alespoň jednou za rok něco uspořádat, minule jsme přispívali dětské onkologii. Věřím, že tahle myšlenka v Olomouci zůstane i do budoucna.

Kde byste chtěl vidět Olomouc za dalších deset let?

Přál bych si novou halu, lepší podmínky pro mládež a druhou ledovou plochu. Zároveň, aby se s Olomoucí počítalo jako s týmem horní části tabulky a aby se před sezonou neříkalo, že bude bojovat o baráž.