Zoo Olomouc slaví 70 let. Dnes je to Noemova archa pro ohrožené druhy, říká mluvčí Iveta Gronská

Když se ohlédnete za 70 lety Zoo Olomouc, co podle vás nejlépe vystihuje její cestu?

Ten rozvoj je za 70 let opravdu obrovský. Pro někoho je to celý lidský život, pro některá zvířata jeho značná část. Když zahrada vznikala, byla to instituce na okraji města, která nabízela pohled spíš na zvířata, která se dala potkat i v lese. Tehdy bychom o ní určitě nemluvili jako o významném chovatelském zařízení nebo záchranné instituci světového významu.

Dnes je situace úplně jiná. Zoo se proměnila v moderní chovatelské zařízení, které má mnohem širší poslání. A když se podíváme do historie, najdeme i úsměvné perličky. Náš kolega historik dohledal dobové články, podle nichž v zoo kdysi pracovali lidé, kteří tam nastupovali mimo jiné proto, že zahrada byla daleko a platy nízké. Když chce být člověk jízlivý, řekne, že se nic nezměnilo. Ale věřím, že všichni zaměstnanci Zoo Olomouc vědí, že se změnilo opravdu hodně.

Kdyby do zoo přišel návštěvník, který tam byl naposledy před třiceti lety, co by ho nejvíc překvapilo?

Myslím, že by byl velmi mile překvapený tím, kolik bariér za ta léta zmizelo. Dříve expozice často připomínaly oživlá muzea. Klece byly všude, kam lidské oko dohlédlo. Nechci říct, že by se tehdy nedbalo na welfare zvířat, ale nároky se samozřejmě s dobou výrazně posunuly.

Dnes zvířata žijí v mnohem větší symbióze s přírodou. Když se člověk podívá na některé expozice a odmyslí si pár technických prvků, může mít pocit, že hledí do volné přírody. Dodržují se zoogeografické zóny, takže vedle sebe žijí zvířata, která by se mohla potkat i v přírodě na stejném kontinentu.

Velkou proměnou je také safari. Tam jsou bariéry setřené téměř úplně. Návštěvník se mezi zvířaty pohybuje jako pasažér safari vláčku, samozřejmě při zachování bezpečnosti lidí i zvířat. Právě prostor, prostředí a celkové podmínky pro zvířata by podle mě návštěvníka po třiceti letech překvapily nejvíc.

Historie zoo bývá plná příběhů. Které se mezi zaměstnanci vyprávějí dodnes?

Jsem ráda, že za dobu, co Zoo Olomouc stojí, z ní neuteklo to největší zvíře, a to je pan ředitel. Zůstává na té naší Noemově arše dál.

Když ale mluvíme o skutečných útěcích, nemůžeme nezmínit slavné makaky. Jejich tlupě se svého času neřeklo jinak než „makačí gang“. V otevřeném výběhu dokázali návštěvníky připravit prakticky o cokoli, co nesli s sebou. Dodnes máme nástěnku s fragmenty věcí, které makaci ukradli.

Byli velmi důmyslní. Prověřovali zahradníky, elektrikáře i technické zabezpečení. Vždycky si dokázali najít nějakou skulinku, která jim útěk usnadnila. Věřím ale, že dnes už Zoo Olomouc nad makaky alespoň srovnala skóre.

Vzpomínám si také na lemury kata. Když jsme otevírali nový vstup pro návštěvníky, jeho součástí byla i expozice pro lemury. Skupina byla složená z jedinců z Česka a Polska, takže jsme s nadsázkou říkali, že asi nepřekonali jazykovou bariéru. Jedna samice se rozhodla, že bude lepší domluvit se mimo zoo, a utekla do svatokopeckých lesů.

Po pár dnech ale zřejmě došla k závěru, že lepší Polák než žádný lemur. Vrátila se spořádaně přes turnikety jako návštěvník. Tolerovali jsme, že nemá platnou vstupenku, a od té doby se lemurům daří výborně.

Dřív lidé chodili do zoo hlavně obdivovat exotická zvířata. Jak byste popsala její současné poslání?

Moderní zoologická zahrada je především výchovně-vzdělávací instituce a zároveň taková Noemova archa pro různé druhy zvířat. Je to záchranná instituce. A čím dál víc platí, že se nezabývá ochranou přírody jen lokálně, ale celosvětově.

To je obrovský posun. Můžeme říct, že se podílíme na ochraně přírody celého světa. Velká pozornost se věnuje zvířatům, která z volné přírody mizí, kterým hrozí vyhubení nebo která už ve volné přírodě nežijí. Často je za tím bohužel činnost člověka.

Velmi důležitá je i vzdělávací role zoo. Kolegové připravují programy pro školky, školy i studenty. Cílem je přiblížit jim přírodu a nabídnout jim velkou učebnu pod širým nebem místo klasické školní lavice.

Zároveň vnímáme, že dnešní doba je rychlá a návštěvníci mají stále vyšší očekávání. Zoo ale nesmí být lunapark. Snažíme se nabídnout i doprovodné zážitky, akce nebo hřiště, ale podstata zoologické zahrady zůstává stejná: ochrana přírody, vzdělávání a záchrana druhů.

Co považujete za největší úspěch Zoo Olomouc v posledních letech?

Pro nás je úspěch spokojené zvíře a spokojený návštěvník. To je každodenní cíl, o který je potřeba neustále usilovat.

Samozřejmě jsou tu i větší chovatelské úspěchy. Když se zvířatům daří dobře, často nám to dávají najevo tím, že se rozmnožují. Přivítání jakéhokoli mláděte je signálem, že podmínky fungují. A když se podaří rozmnožit druh, kterému se v lidské péči rozmnožuje velmi obtížně, je to mimořádný úspěch.

Důležité je i uznání práce chovatelů, ošetřovatelů, zoologů a všech profesí, bez nichž by zahrada nemohla fungovat. Nedávno jsme například získali cenu Bílého slona. Velkým úspěchem je i to, že jsme součástí významných profesních organizací, například Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií. To znamená, že patříme do komunity renomovaných zoologických zahrad.

Kdybyste se mohla vrátit do jednoho dne z historie Zoo Olomouc, který by to byl?

V zoo pracuji patnáct let a za tu dobu si samozřejmě vybavím spoustu okamžiků. Nerada se vracím k období covidu a lockdownů, protože to pro nikoho nebyla jednoduchá doba. Pro zoologickou zahradu to ale bylo velmi silné období.

Zoo tehdy přišla o základní zdroj příjmů, tedy o vstupné a útratu návštěvníků v areálu. Nemohli jsme ale zavřít jako jiné instituce, zhasnout a odejít. Zvířata potřebovala péči, krmení, vytápění a každodenní zajištění. Náklady zůstaly téměř stejné.

A právě tehdy se zvedla obrovská vlna podpory od lidí. Ta solidarita mě neskutečně dojala a zůstává ve mně dodnes. Ukázalo se, že zahrada na to není sama. Lidé věděli, že je tu s nimi desítky let, a pomohli jí v době, kdy to opravdu potřebovala.

Co byste Zoo Olomouc popřála do dalších let?

Aby zůstala místem, kde se dobře daří zvířatům a kam se lidé rádi vracejí. Aby dál plnila svou roli moderní zoologické zahrady, tedy vzdělávala, chránila přírodu a pomáhala druhům, které by bez lidské pomoci mohly z planety zmizet.

Sedmdesát let je krásné jubileum, ale zároveň závazek. Zoo Olomouc má za sebou dlouhou cestu a před sebou další výzvy. Důležité je, aby zůstala živou institucí, která má smysl nejen pro návštěvníky, ale hlavně pro přírodu.