Život je smysluplný, když se snažíme dělat dobro, říká Marian Jurečka

Pane Jurečko, víme o vás, že máte pět synů. Co byste chtěl, aby si o vás jednou říkali?
To je docela těžká otázka. Možná bych to připodobnil... Můj tatínek má taky pět dětí a když se na to dívám jako dítě, vidím ho jako milujícího tátu, který i přes to, že měl práci, jež mu nedovolovala být s námi tolik, kolik by si přál, pro rodinu dělal první poslední. Když měl čas, trávil ho s námi aktivně – jezdili jsme s maminkou na dovolené, byl s námi.

Kdyby o mně jednou mé děti mohly říkat něco podobného – že viděly dobrého tátu, který se snažil – byl bych šťastný. Vím, že ani já nemám tolik času, kolik bych chtěl. Často není čas tehdy, kdy by člověk chtěl být doma. Ale doufám, že s odstupem jednou uvidí věci podobně, jako já dnes vidím svého otce.

Jste zemědělec a rád se proháníte na velkých strojích. Co vás na této práci nejvíc baví?
Je v tom něco z klukovských let. Kombajn nebo traktor – to je sice velký stroj, ale pořád je to trochu jako hračka. Když jsem byl malý, obdivoval jsem je, pak jsem se na nich vozil, později je začal řídit.

A to vám zůstalo do dnešních dní?

Baví mě kombinace techniky a konkrétního výsledku. Starám se o ty stroje, udržuji je, někdy je sám opravím. A pak – odjedete z pole a za vámi je vidět hotová práce: krásně sklizené pole nebo připravené na setí. Ten výsledek je okamžitý, hmatatelný – a to mě naplňuje.

Svému mladšímu já bych doporučil, aby naslouchalo víc lidem okolo

Co má podle vás v životě skutečný smysl?
Smysl má, když se jednou za životem ohlédneme a můžeme si říct, že jsme šli dobrými cestami – i když ne vždy snadnými. Každý máme chyby, spoustu věcí se nepodaří.

Ale když si řekneme: snažil jsem se dělat dobro – nejen pro sebe a své blízké, ale i pro lidi kolem sebe, pro společnost – pak to má smysl. Jak se zpívá v písni My Way, i když byly cesty křivolaké, nahoru a dolů, šli jsme jimi s chutí a srdcem.

Jakou radu byste dal svému mladšímu já?
Otázka je, jestli se mladšímu já vůbec dá nějaká rada dát. Říká se: kdyby mladí věděli a staří mohli, svět by byl krásný.

Ale asi bych mu řekl: víc naslouchej lidem kolem sebe. Občas na jejich radu dej. I tak si ale myslím, že si každý musí některé věci zažít sám – i to, jaké to je „rozběhnout se proti zdi“. Životní zkušenost je nepřenositelná. Takže i kdybych mu něco poradil, výsledek by se asi moc nezměnil.

Když jsme u mladších, jsou podle vás děti připravované na budoucnost?

Snažíme se, aby jim tady nezůstal "vyjedený krám". Jako otec pěti dětí vím, že největším faktorem je vzdělání. Jsme na tom dobře, ale je co zlepšovat. Inspirovat se můžeme např. Radko Sáblíkem, jehož studenti zakládají start-upy už na střední škole.

Co byste zlepšil vy sám jako první?

Zavedl bych povinnou školní docházku 8+3. Protože 15 % dětí ukončí základní vzdělání na ZŠ, a často ani tu nemají celou. Chybí jim tak šance uplatnit se na trhu práce.

Pane Jurečko, jste jednou z nejviditelnějších tváří letošní sněmovní kampaně. Cítíte se jako marketingový tahák vaší strany?

Ne. Známost je výsledek dlouhodobé práce. Žiju normální život, zůstávám nohama na zemi. Pokud mě lidé vidí jako tvář lidovců nebo SPOLU, tak to beru jako odpovědnost.

Jakou pozici byste chtěl po volbách? Přece jen jste už byl na druhém ministerstvu…

Pokud by to bylo možné, rád bych pokračoval na MPSV. Tam jsme udělali velký kus práce. Díky zkušenostem ze zemědělství jsem věděl, jak věci fungují, a dařilo se neodkládat důležité změny.

Řídíte se v životě nějakým mottem nebo pravidlem?
Když jsem byl dítě, viděl jsem jednou napsané: Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody. A to mě provází celý život.

Když vidím problém nebo výzvu, snažím se najít cestu, jak ji vyřešit. A musím říct, že mě iritují lidé, kteří začínají debatu tím, proč něco nejde. Já se snažím jít opačným směrem – hledat řešení, hledat cestu. A dojít k cíli.

Zadavatelem tohoto textu je KDU-ČSL.