U nás má vlna nulovou hodnotu, jinde ji kupuji za těžké peníze, říká textilní designérka Jančo

Máte vlastní ovce?

No, to už bych asi nedělala nic jiného. Jedna věc je chtěla a druhá věc je, že to je úplně nereálná záležitost. Ti lidé žijí úplně jinak, to je jiný svět. Teď od nich vlnu jen získávám a zpracovávám, ale mít ovce, nevím, možná jednou.

Odkud tedy pochází vlna, kterou používáte?

Já mám skupinu ovčáků nebo majitelů ovcí po celém Česku, ale i třeba ve Švédsku nebo ve Skotsku – to je z toho důvodu, protože české ovce nemají tak efektní vlákno, jako ty severské. Pokud chcete vyrábět ponožky, tak stačí ta česká, ale pokud chcete ukazovat vlnu v její efektivitě – anglická a severská vlna je kroucená – ovce mají stejně různě vlnité vlákno, jako mají lidé vlasy. Já mám tedy dva okruhy práce podle vlny.

Jak jste se dostala k vaší současné práci a vlněným tapisériím?

V minulosti jsem byla 10 let fotografkou a to byla moje hlavní profese. Fotila jsem hlavně rodiny a děti ve vlastním ateliéru. Po těch 10 letech ve mně nastal zlom. Bylo to ze dne na den, ta profese fotografky dozrála a už mi nestačila. Splnila jsem si dětský sen být fotografkou a začala jsem směřovat ke svému druhému snu. Od mala jsem žila v textilu, už moje máma pletla, háčkovala. Pohybovala jsem se mezi vlnou a těmito všemi procesy, takže jsem začala navrhovat oblečení a hlavně mě bavil i bytový design. Z fotografování jsem byla unavená a začala jsem si hrát s látkou, abych si vyčistila hlavu.

Co nastalo pak?

Pět let jsem navrhovala oblečení, až se mi dostala do ruky surová ovčí vlna a mě ten materiál tak uchvátil, že jsem ho chtěla prozkoumat do hloubky. Začala jsem se o něm vzdělávat a vydala jsem se na tuhle cestu. Začala jsem jezdit za starými tkadlenami, které všechno tohle zpracovávají tradiční formou, a chtěla jsem se to naučit. Chtěla jsem vědět, jak se tká koberec, jak to funguje a to byl začátek té cesty.

Když jste se zmínila o vlně z českých ovcí i zahraničních, jedná se o stejné vlákno? A můžete na jednu tapisérii použít více druhů vlny?

Určitě. Teď jsem zrovna utkala jednu tapisérii, budu ji vystavovat společně s aktuální tvorbou na Czech Design Weeku v Praze, v Mánesu. Tam jsem si nachystala tapisérii, která ukazuje, že osnova napnutá na stav je ze šumavské ovce, je to taková obyčejná vlna, ale je základní.

Jak vypadá proces zpracování vlny a co děláte konkrétně vy?

Dovezla jsem si od chovatelky pytel surové vlny, musela jsem ji všechnu ručně umýt, pročistit, potom usušit na zahradě. Potom se vlna musí kousek po kousku česat, na to mám česačku a potom mám elektrický kolovrat. Funguje stejně jako ten starý, co znáte z pohádek, ale odpadá to šlapání. Natáhne se osnova a tká se.

Takže abych se vrátila – tu šumavskou vlnu jsem použila do osnovy a do útku (nit, která se provléká v příčném směru, pozn. red.), ale hlavní cestu jsem utkala z anglické, takže mám česko-anglickou tapisérii. Ta ukazuje vlákno surové, ale i utkané a dokonce z ní vychází i surové prameny vlny. Takže kombinace je možná.

Zabýváte se nejvíce už zmíněnými tapisériemi, mohla byste vysvětlit, o co vlastně jde?

Tapisérie je určená do interiéru, většinou na zeď.

Takže něco jako gobelín?

To je mnohem preciznější práce, ten se vyrábí třeba i půl roku. Pokud beru proces tvorby tapisérie celý, tak ta trvá odhadem třeba měsíc. Nepracuji ale od rána do večera, je to po chvilkách, když je hezké počasí, proces odsýpá… Když děláte koberec, tak trvá i měsíce dva.

"Spousta lidí už na tyto tradice zapomněla."

Zmiňovala jste výstavy, na které jezdíte, v nejbližší době to bude Czech Design Week. Zajímá mě ale běžné využití. Jaký je zájem Olomoučáků?

Spousta lidí, obzvlášť na Hané, už na tyto tradice zapomněla. Je zvláštní, že když občas vyslovím slovo „tapisérie“ nebo „gobelín“, tak lidé pátrají v hlavě a spousta z nich neví, co to je. Nebo když zmíním textilní design, spousta nechápe, co si vlastně představit. Musím jim to vždy ukázat na vlastní oči. V tu chvíli je to zaujme, zajímá je proces, jak se to vyrábí. Občas na různé akce vozím i stav a lidé jsou velmi zaujatí.

A pak si objednají spíš tapisérii, nebo jiný výrobek?

Když si věc zamilují, kupují si ji do interiéru. Není to ale jednoduché. Vytáhla jsem něco, co je staré a zase to ukazuji lidem. Vlna hodně zajímá důchodkyně, protože si to ještě pamatují, ale ty by si zase mé výrobky nekoupily, protože se nejedná o levnou věc. Je rozhodně levnější si zajít do komerčního obchodu než pro ručně tkanou věc. Na druhou stranu lidé často chtějí originální kus, musím jim k tomu něco povědět, nechat je, aby si výrobek osahali.

Jak je tomu jinde než v Olomouci? Vystavujete v Praze, ale i zahraničí, jaký je zájem tam?

Oproti Hané, když jedu do Prahy, nebo když jsem byla v severských zemích – letos třeba v Bruselu na Vintage Design Marketu, tam už vlnu znají. Tam je úplně jiný trh a cesta k nim je jednodušší – v Anglii, Skotsku, Dánsku – tam vědí přesně, co vystavuji. Rozumí tomu, chytnou se na to snadněji, nemusím jim to tolik vysvětlovat a „přesvědčovat je“. V Praze je trendy udržitelnost, takže je to tam taky jednodušší, ale také se setkávám s tím, že na výstavu jde dítě a já zjišťuji, že pražské dítě nikdy nevidělo naživo ovci. Každý kraj jiný mrav. Ale Praha je pro mě kompromis, tam znají ten trend a zajímají se o něj, to je dobré.

Když už si člověk něco koupí, co to bývá? Který výrobek nejvíc táhne?

Teď lidi zaujaly nástěnné panely z vlny. Nejčastěji ve tvaru kruhu, tenhle tvar mě provází už od začátku téhle značky. Je to z různobarevných vln – je tam bílá, žlutá, hnědá, šedá i černá. Podle barvy interiéru si mě lidé objednávají a chtějí tyto panely. Dávají si je nad krby, v zimním období to prohřeje prostor, působí to teple. Občas mám zakázku také na tkaný koberec na míru. To jsou lidé, co nechtějí výrobek z obchodu, ale chtějí tu naturálii a ten příběh. Většinou je to ale různorodé – panely, koberce, tapisérie.

Co se týče těch dalších látek, děláte třeba i oblečení nebo to už je jen na míru?

V minulosti jsem prodávala oblečení už ušité v různých design shopech, to oblečení tam viselo, lidé si to kupovali, ale ve chvíli kdy jsem začala dělat s vlnou, tak jsem se nad tím začala zamýšlet ekonomičtěji i ekologičtěji. Já vlastně dělám ekologickou věc, ale zahlcuji obchod i sebe. Než aby tam oblečení rok leželo s otazníkem, je pro mě lepší udělat kolekce a zákazníci pak za mnou přijdou a nechají si tu věc přímo ušít na zakázku. Takže oblečení už dělám jen na zakázky. Šiju dál, oblečení mě stále zajímá, ale mám teď zkrátka období vlny.

Takže když člověk něco chce, přijde sem a tohle místo rovnou funguje jako showroom?

Klientů nemám tolik, ale zase chodí často a pravidelně. A ani to do té kvantity dostat nechci, mé věci taky nejsou pro každého. Je to finančně náročnější, protože jde holt o ruční práci. Ušití šatů mi zabere hodně hodin, potom je zkouška, zdrží se to, je to proces. Cesta toho výrobku je dlouhá, ale musí to být. Jen 50% ceny je materiál, protože když šiju, tak jen z nejkvalitnějších materiálů. Nedokážu jít do obchodu a koupit „levný materiál“, abych na tom co nejvíc vydělala. Tohle neumím a nechci dělat. Chci naopak koupit top materiál, aby člověk cítil, aby se zamiloval, aby věděl, že to v obchodě nenajde. A zároveň, aby mu to vydrželo trojnásobně dlouho. Podle toho všeho se určuje cena. Ale ano, většinou za mnou chodí do mého domácího ateliéru.

Změnil se váš přístup k udržitelnosti od začátku vašeho podnikání? Měla jste vždy nastavené to, že si radši koupíte dražší věc, která vám vydrží déle a ne naopak?

Je to zvláštní, ale mám to tak od dětství. To se o žádné udržitelnosti ještě nemluvilo. Byla jsem dítě, které dědilo, takže jsem nikdy neměla nové oblečení. Od doby, kdy jsem začala vydělávat a kupovat si oblečení nebo si ho sama šít, třeba od 15 let, jsem cítila, že chci kvalitu. Mám v sobě pocit nějaké haptičnosti, musím cítit strukturu. Když mi ten materiál nejde pod rukama, tak je to špatně a mě to neosloví. Můžu vidět nádherné plesové šaty na figuríně, ale když je chytnu a je to umělé, tak ses nimi rozloučím. Nebyla bych to já, necítila bych se v tom. Ten pocit materiálu je pro mě důležitější než to, jak vypadám. S tímhle pocitem jsem se snad narodila.

Ptám se proto, že vím, že někteří tvůrci si sami prošli několika obdobími, takové to „dědili jsme a už nechceme,“ a při začátku vlastní tvorby si uvědomí hodnotu peněz a začne platit heslo „nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci“. Váš přístup mi ale zní, že se ve vás udržitelnost jen umocňuje.

Přesně tak. Sama ale samozřejmě nakupuji, když mě někdo potká, je přesvědčený, že jsem si všechno ušila. Paradoxně jsem sama sobě ušila snad jednu věc. Nakupuji ale udržitelné věci, které mě nadchly materiálem. A taky stojí pětinásobek. Jsem ochotná to zaplatit, ale taky o to míň nakupuji. Víc oblečení kombinuji, než abych nakupovala nové. Navíc pracuji z domu, takže zas tak často nejsem venku.

Jaká je komunita různých tvůrců s vlnou? Potkáváte se pravidelně a výstavách? Znáte se mezi sebou? Podporujete se navzájem?

Jedna komunita je oblečení a druhá je vlna. Oblečení pro mě šlo lehce stranou, půl roku jsem nedělala žádnou kolekci. Věnuji se více vlně, takže pochopitelně se o vlně i více bavím. Lidí, co dělají oblečení je obrovské kvantum, to je možná i důvod, proč jsem to odložila. Už to neplní původní účel, už to není pro mě udržitelné. Proto jdu cestou vlny, to dělá v republice strašně málo lidí. Dokážu odhadnout, že třeba moje tapisérie dělá tolik lidí, jako mám prstů na rukou. Učila jsem se v republice od dvou lidí, komunita je opravdu malinká. Protože ten proces je tak náročný, že málokdo by na to měl čas.

Dívala jsem se, že dnes už hodně lidí má vlastní ovce a dělají ponožky, nebo jiné menší věci. K tomu mají další výrobky, jako mléko, sýry. Ale velkoformátové věci vůbec.

Máte pravdu, asi 90% lidí, co pracuje s vlnou, nemá velké stavy, které mám já. Tento stav mám z Nového Zélandu, od českého distributora a dozvěděla jsem se, že prodají třeba dva do roka. Nejsou ani moc po bazarech, a když ano, tak v hrozném stavu, to nedáte dohromady. A ten stav je samozřejmě tisícová položka – stojí klidně 80-100 tisíc. To nedá člověk jen tak na půlroční hobby. To už musíte vědět, že se tomu chcete věnovat. Spousta lidí si tu vlnu zpracovává doma na ponožky nebo svetr, ale neznám nikoho, kdo by vlnu zpracovával způsobem jako já.

Mohla byste přiblížit, jaká je cena za výkup vlny od chovatelů u nás?

V Česku má vlna nulovou hodnotu, takže chovatelé vám tu vlnu dají zdarma, rádi vám ji sami dovezou domů. Rádi vám před dveře vyskládají pět pytlů a jsou rádi, že se jí zbavili. Když si tu vlnu nevezmete vy, zakopou ji pod zem. Vlna je označovaná jako nebezpečný odpad a když ji nikomu chovatelé nedají, musí ji ekologicky zlikvidovat, což zase něco stojí. Znám chovatele, co mají 100 ovcí, kvanta vlny a neví, co s tím. Já kdybych znala tisíc lidí, co se chtějí věnovat vlně, tak je zavezu k chovateli a ten bude šťastný.

Proč tomu tak je?

Kdo si chce odvézt pokálenou vlnu, která je mastná? To je prostě vlna. Když se potom odkryje, vyčeše, zpracuje, tak je to nádherný materiál, který nemá konkurenci. Má takové unikátní vlastnosti, které nemá žádný jiný materiál. A tohle bych strašně ráda v budoucnu ukázala lidem.

Kolik vás stojí vlna v zahraničí? Je to stejné?

Když si vlnu objednávám od svých známých chovatelů na severu, tak stojí těžké peníze. Tam znají její hodnotu. Tam ví, že ta vlna roste rok, než ovce tu vlnu shodí. A roční provoz té ovce je tak náročný, že ta vlna vlastně rozhodně není levná.

Když děláte jednu tapisérii – víte z kolika ovcí je jedna udělaná?

To záleží, ze které ovce, máme ovce malé a ty mohutnější. Z malé ovce vlna váží zhruba dvě kila. Potom ale máme obrovské skotské ovce a tam ta vlna váží třeba čtyři pět kilo. Já vím, že na jednu tapisérii spotřebuji vlnu asi ze dvou malých ovcí. Odpovídá tomu potom i váha.

Jak těžká je potom ve výsledku jedna tapisérie?

Dejme tomu, rodinný panel na zeď má asi ty dvě kila. Koberec taky tak. Zdá se to málo, ale zase tak úplně není. Když to zavěsíte na zeď, už to nějakou váhu má.