Rodina může být faktor, který rozhodne mezi životem a smrtí, říká onkolog

Ve společnosti po dlouhou dobu panovalo jisté stigma spojené s onkologickými onemocněními. Děje se to podle Vás stále?

Ano, do jisté míry stále stigma a tabu okolo onkologických onemocnění panují. Myslím si ale, že se to tabu postupně boří. Je to mnohem lepší než před deseti či dvaceti lety. Společnost to dnes vnímá jinak hlavně proto, že lidé, kteří přežijí nádorové onemocnění, se za to nestydí. Dříve se lidé snažili o tom nemluvit, a tak o tom nemluvilo ani jejich okolí. Dnes jsou mnohem aktivnější a snaží se, aby se o nemoci vědělo a aby se jí lidé více zabývali.

V jakém směru je pro Vás zboření tohoto tabu prospěšné?

Společnost, která má o nemoci povědomí a není svázaná stigmaty, může výrazně pomoci celému systému. Potřebujeme, aby měli pacienti rodiny a zázemí a aby společnost dávala na léčbu prostředky. Ty jsou potřeba, abychom mohli nemocné léčit v důstojném prostředí a také na výzkum. Jenom tak můžeme být v léčbě nádorových onemocnění efektivní a úspěšní. Bez výzkumu se nikdy neposuneme dopředu. Konkrétně tady v areálu teď vzniká nová budova onkologie, která je toho ztělesněním. Je to nejnovější pavilon olomoucké nemocnice a je skutečně nádherný. Dosud jsme tu měli pouze prostory, které byly postaveny v 80. letech a ty už jsou naprosto nevyhovující.

Má strach z rakoviny podle Vás nějakou racionální a prospěšnou funkci, například jako motivace k prevenci, nebo spíše škodí?

Strach je dvousečná zbraň. V určité míře může být užitečný a může lidi motivovat k tomu, aby jednali, když se u nich projeví nějaké obtíže. Pokud je ale strach příliš silný, může působit opačným způsobem. Lidé pak naopak odkládají návštěvu lékaře. Přitom kdyby přišli dříve, mohla jejich léčba probíhat a třeba i dopadnout jinak. Obecně si myslím, že není dobré, když se tohoto onemocnění příliš bojíme. Každý máme pochopitelně obavy z nemoci a každý chceme být brán jako zdravý, ale pokud strach vede k tomu, že se nemoc snažíme vytěsnit z našeho vědomí, je to kontraproduktivní.

Jaký význam má psychický stav pacienta pro průběh léčby?

Pokud na tom člověk není psychicky dobře, jsou i výsledky léčby horší. Psychický stav pacienta je naprosto zásadní. Často vídáme, že se nádorové onemocnění projeví po silném psychickém traumatu, například po ztrátě někoho blízkého. To samozřejmě neznamená, že by ta ztráta způsobila nemoc, ta už tam byla. Stres ale potlačil imunitní systém a nádor se díky tomu mohl manifestovat. Psychoterapie pochopitelně sama o sobě žádný nádor nevyléčí, k tomu je nutná léčba buď chirurgickým zákrokem, ozařováním nebo farmakoterapií. Když se ale pacient psychicky zhroutí, nepomůže mu ani ta nejlepší léčba.

Jak důležitou roli v průběhu léčebného procesu hraje rodina pacientů?

Myslím si, že rodinná podpora obecně je velmi důležitá. Je vidět, že když rodina dobře funguje, i výsledky léčby jsou lepší. Vždycky totiž hodně záleží na motivaci. Někdy lidem pomůže právě rodina, která je přesvědčí, aby bojovali. Zanevřít na život je projevem psychického zhroucení. Pokud pacienti odmítnou pomoc od blízkých, nic jim nepomůže. Tito lidé potom často odmítají pomoc i od nás. Rodina může být faktor, který rozhodne mezi životem a smrtí. U tohoto onemocnění to platí úplně doslova.

Býváte tu svědky rozvratů rodinných vztahů?

Stává se to. Samozřejmě, že se vztahy mohou rozpadnout, ale na druhou stranu se mohou naopak upevnit. V takovéto kritické situaci často okolí vidí, že člověk je ohrožený a pocítí nebezpečí ztráty. Má tím pádem snahu nemocnému člověku pomoci. Vazby, které byly už nějakým způsobem narušené, se mohou rozpadnout, ale řada se upevní. Mnoho pacientů během léčby uzavírá manželství.

Kam se mohou pacienti obrátit v případě, že život s nemocí, ať už sami nebo s pomocí rodiny, nezvládají?

Máme tu psychology, tedy profesionální podporu. Na naší klinice funguje také ambasadorka onkologických pacientů, která může v mnohém poradit. Ta také organizuje dobrovolníky, kteří pravidelně chodí za nemocnými. Vznikají ale i spontánní skupiny pacientů, tím, jak spolu čekají v čekárnách. Navzájem se poznávají, formují se mezi nimi různé vztahy a navzájem se podporují. Ten, kdo je nábožensky založený, může najít oporu ve víře. Působí tu kaplani různých denominací, kteří odvedou mnoho velmi dobré práce. Domnívám se, že zatím není dostatek takových struktur, které by mohly nahradit rodinu. V tomto podle mého názoru zatím zaostáváme oproti tomu, co je dostupné na západě. Je to velká výzva, jak pro zdravotnický systém, tak pro společnost a dobrovolnické organizace, aby těmto lidem pomohly.

Jak mají lidé s nemocnými správně komunikovat o nemoci? Má v komunikaci mezi pacientem a jeho okolím své místo i „chození po špičkách“ například ve snaze nemocného nerozesmutnit?

Vždy záleží na tom, jak je nastavený ten vztah. Myslím si, že v řadě případů je lepší mluvit zcela věcně. Sám mám příbuzné, kteří mají nádorové onemocnění. Léčím je a jsem zvyklý mluvit na rovinu. Myslím si, že to není na škodu.

Setkáváte se s tím, že pacienti nebo jejich blízcí vnímají přístup zdravotníků jako nedostatečně empatický?

Nedávno jsem řešil poznámku pacienta, který tvrdil, že ho přijímala málo zkušená lékařka. Jenomže ona nebyla málo zkušená, byla jednoduše velmi empatická. Bylo na ní nejspíš vidět, že s lidmi velmi cítí a oni to špatně vyhodnotili jako nedostatek zkušeností. Když lékaři při sdělování diagnózy vytrysknou slzy, je označen za nezkušeného. Někdo zase může říci, že lékař, který diagnózu sdělí věcně a stroze, je neempatický. Člověk si ale musí zachovávat odstup, jinak by se z toho, co vidí, zhroutil. Je to složité.