Moc se nevyspíme, moc se nenajíme. RAIL tour je i tak pro organizátora srdcovka

Na rozhovor jsem dorazil v neděli 16. srpna do sídla Sboru Církve adventistů sedmého dne Olomouc na Nové Ulice. Velká zahrada se zeleninovými záhony a ovocnými stromy posloužila jako registarční místo i jako prostor pro setkání se s ostatními účastníky závodu.

Na místě se krom setkání dělala i jedna pizza za druhou. "Je to naše poslední pořádné jídlo před závodem," shodli se účasníci.

I já si jednu udělal. "Počítali jsme s tebou," bylo mi sděleno. Honza mi hned nabídl tykání, které jsem přijal a proto mu v rozhovoru tykám.

Na kus řeči o RAIL tour jsme se přesunuli dovnitř do modlitebny, kde mi nadšením zářící Honza pověděl vše podstatné o závodu, který startoval o den pozdějí z Dolního náměstí.

Jak bys popsal RAIL tour někomu, kdo závod nezná?

Jedná se o závod tří až pětičlenných týmů, které jezdí pět dní vlakem, navštěvují různá místa a získávají body.

Jak vznikl nápad, tohle všechno spojit do jednoho závodu? 

My jsme předtím dělali závod, který se jmenoval Svobodný Václav. Byl to pěší závod z Prahy do Brna, konkrétně z Václavského náměstí na náměstí Svobody. Měřil zhruba 218 kilometrů a proběhl v letech 2009 a 2010. Jenže nebyl o něj až takový zájem, zúčastnily se ho asi jen tři nebo čtyři týmy. Potom jsme nějak uvažovali, co udělat jiného. Dva kluky, které znám, napadlo spojit pěší turistiku s jízdou vlakem. To se ukázalo jako dobrý nápad, protože byl o to větší zájem.

Inspiroval se tento závod už nějakým, který vznikl dřív než RAIL tour?

Napadá mě akorát Křížem krážem, ale to je jen jednodenní závod. Tam to není o chození, tam je to o ježdění.

Start a cíl závodu je v Olomouci. Proč padla volba na Olomouc?

Závod založila křesťanská studentská organizace INRIroad, která měla tehdy, když to začínalo, pobočky Brně a v Olomouci, takže v těchto městech bylo zázemí. První tři ročníky byly domluvené tak, že starty budou v Brně na náměstí Svobody a cíl bude v Olomouci na Dolním náměstí u Morového sloupu. Od čtvrtého ročníku nám přišlo lepší dát start i cíl do jednoho města, protože na Dolním náměstí mělo INRIroad své prostory, takže jsme to využívali jako zázemí a proto padla volba na Olomouc. 

Na webu závodu píšete, že pro úspěch není rozhodující fyzická síla, ale je to především strategie navigace a schopnost spolupracovat. Co je podle tebe tou nejdůležitější schopností týmu? 

Řekl bych plánování, není to primárně o fyzickém výkonu. Samozřejmě je potřeba umět chodit, nedá se to provést jen vlakem. Nejdůležitější člověk v týmu je navigátor. Takže i tým, který nemusí být na tom fyzicky dobře, může vyhrát závod. Podle toho, jak si tým uspořádá ty checkpointy v rámci dne, tak z toho může vytěžit co nejvíc bodů. Ideální je i třeba nachodit co nejméně kilometrů. Tím, že pak pořád sleduješ ostatní týmy, tak řešíš, kam by oni mohli jet, co bychom měli dát my, aby to nějak vycházelo.

Kam se vydají závodníci se dozví až před startem

Už dopředu je znám seznam 297 checkpointů. Závodníci během závodu dobývají pouze část, jak funguje losování a proč se zvolil právě tento princip? 

Když byl první ročník, tak bylo 39 checkpointů a všechny byly vylosované a předem známé. Týmy se mohly připravit a naplánovat si celý týden. Stejně člověk sledoval, kam jedou ostatní týmy. V začátcích jsme neměli GPS lokátory, takže se nevěděla přesná poloha, ale ty týmy jsi potkával a věděl jsi, kam mohli mířit. V současné době máme skoro 300 checkpointů. Přijde mi to jako dobrodružství v tom, že se losují až na startu. Jiné to má Family závod, tam se to losuje o den dřív a máš celou noc na plánování. Kdyžto tady dostaneš ten seznam jen chvíli dopředu. Není to o tom, že na tom sedí celý tým dva dny nebo den a vymýšlí to nejlepší, ale máš na to jenom chvilku před začátkem a musíš to dát dohromady. Chyba hned na začátku už se blbě dohání. Ony se pak dolosovávají checkpointy ještě v průběhu závodu, kdy se každou noc dolosuje z každého kraje jeden checkpoint. Když tým dobude checkpoint jako první, má prémii dva body, když je druhý, má prémii bod, ostatním se započítává základní bodová hodnota. Postupným dolosováním se honba za jejich získáváním stále opakuje. 

Losují se checkpointy online nebo prezenčně?

Fyzicky na místě startu, akorát používáme systém na dolosovávání. Před startem ještě strávíme cca. půlhodinu společně. Každý tým má nějaké svoje přání, co by kdo chtěl. Pak jsou tam ty emoce: „Jo, to se vylosovalo. Nebo ne, tam ne, to je 6 km, tam se mi nechce.“

Je lepší jít po těch nejhodnotnějších nebo se snažit být první u checkpointu, na který k ostatní týmy nemíří?

Nedá se úplně říct, co je lepší. Týmy, které na to fyzicky mají a nechce se jim tolik přemýšlet, tak je pro ně lepší se snažit být všude první. Jsou některé týmy, které to tak dělávají, protože ví, že když z vlaku vystoupí ještě s jiným týmem, tak ví, že je předběhnou, protože mají sílu v nohách. My jsme třeba takový tým nikdy nebyli. Nejsem ten, který by se předháněl. Stalo se nám to párkrát, většinou to nedopadlo. My se spíš snažíme, když to ideálně dopadne tak, abychom tam byli ve vlaku sami, abychom z něho vystoupili sami a pak se jde víc na pohodu. Buď jde dávat ty vzdálené checkpointy jako hodně bodované nebo snažit se být všude první. Od středy už těch prémií nebude tolik.

Co závisí na tom, že dané místo je vybráno jako checkpoint do závodu?

Návrhy na checkpointy dávají i lidi mimo tým. Každý, kdo má nějaké tipy, tak je může poslat. My máme online tabulku rozdělenou jeden list, jeden kraj a lidi tam můžou dát svoje návrhy. Pak jsou určeni dva kluci, kdy jeden má na starosti české kraje a hory a druhý má Moravu a Vysočinu. Oni si projdou a vyberou určitý počet, máme 20 v každém kraji. Je to vybráno tak, aby to bylo bodově a rovnoměrně rozmístěno v rámci toho kraje. Vše se doladí a vznikne z toho finální nabídka těch 297 checkpointů.

Co si myslíš, že je takovou největší strategickou chybou, která se může během závodu stát?

Když jdeš s hodně týmy společnou trasu, ale za to úplně nemůžeš. Víš, že několik checkpointů půjdete vždycky společně a bude boj o prémie. Na Family závodu, který už letos proběhl, se nám to stalo, že asi na pět checkpointů první den jsme šli se třemi týmy. Family není až tolik o soutěžení, samozřejmě se to bere různě. Tady by to bylo strašně blbý a taky se nám to někdy stalo. Tím, že na začátku jsou lokátory skryté, tak úplně nevíš. Hodně lidí může mít stejné nápady. Další strategická chyba může být, že dlouho čekáš na nádraží, nebo máš dlouhé přejezdy vlakem, kdy nechodíš a nic zkrátka neděláš.

Součástí závodu jsou také žolíci. Jak moc s nimi týmy během závodu taktizují a může správně použítý žolík rozhodnout o výhře?

Teoreticky ano. Všechny týmy je nějakým způsobem využívají. Letos jejich dvojnásobný počet oproti předchozím rokům. Až do loňska to bylo tak, že byl takový počet žolíků, kolik je členů týmu. Tak to teďka mají mužské týmy, ale letos smíšené nebo ženské týmy mají dvojnásobný počet žolíků, kolik je členů. Často se to využívá na horské etapy. Tam třeba si řeknete, že jeden člověk to nepůjde. Někdy to třeba bývá holka v týmu, ale nemusí to být pravidlem. Naopak týmy mají dobrou holku a je to plus pro ten tým. Ten člověk, co si bere žolíka, tak může třeba převést zavazadla a může to být i strategicky výhodné. Žolík se nahlašuje až ve chvíli dobývání. Ty to nemusíš říct dopředu. Takže může být i situace, že je například tříčlenný tým a teďka se předhání dva týmy. Všichni běžíme, ale jeden z našeho týmu začne ztrácet tempo. Tak si řekneme třeba, my dva jsme rychlejší a doběhneme tam ve dvou. Získáme ho za prémiové dva body, ale necháme si vzít žolíka. Nebo třeba zjistíš, že druhý tým se na to třeba vykašlal nebo je pomalý. Dva rychlejší už jsou tam, ale neohlásíme zisk, počkáme na třetího pomalejšího a žolík nám zůstane.

Málo spánku, informace o poloze a krizové situace

Jak se během závodu mění psychika týmu? Přijde podle tebe moment, kdy už nejde tak o fyzickou kondici, ale spíš o to, jak pokračovat navzdory únavě?

Určitě ano, zejména v závěru. Na začátku jdeš do toho, že máš plno sil a první den se můžeš nudit, například pokud máš dlouhý přejezd do západních Čech. První noc se nejčastěji chodí horské etapy, protože máš plno sil, jsou tam všude prémie. Ony ty hory bez premií se až tolik nevyplatí. V dřívějších ročnících ty hory mívaly víc bodů, ale pak se stávalo, že některé týmy chodívaly prostě třeba troje, čtvery hory za závod. Byly týmy, které na to měly a které ne. Chtěli jsme to vyrovnat, takže se hory bodově osekaly a proto se vyplatí na začátku první dvě noci, první dva dny. Od druhého dne už to začne být horší a horší.

Jak je to se spaním?

Spánek si většinou týmy vyberou ve středu večer. Protože poslední noc ze čtvrtka na pátek, tam se často nespí vůbec. Jede se na maximum, protože končí závod. Noc předtím se chceš vyspat a ono tě to hodně vzpruží, i šest hodin je fajn. A ve čtvrtek ráno se vstává velice dobře. Od úterý, středy jsou lidi unavení a samozřejmě pátek bývá nejhorší.

Kolik lidí se podílí na organizaci Rail Tour a jak dlouho trvá příprava na jeden ročník?

8 až 10 lidí je v týmu. S přípravami začínáme na podzim, tudíž 9 měsíců dopředu.

Jak probíhají přípravy závodu?

Máme na začátku fyzické setkání na půl dne a nebo online hovor na cca. 4 hodiny. Během toho se vyřeší ty hlavní věci. Zbytek se řeší ve společné konverzaci na Messengeru a nebo když je potřeba, tak se udělá další videohovor.

Fanoušci závodu mohou jednotlivé týmy sledovat pomocí GPS lokátoru. Proč jste se rozhodli takto zveřejnit polohu těch týmů a jak to podle tebe mění atmosféru celého závodu?

Ten důvod byl, aby to bylo atraktivnější pro diváky. Sledují to kamarádi, rodina, lidi z řad veřejnosti kteří vidí, co se vlastně děje, třeba když dva týmy míří na jeden checkpoint. Lokátory vlastně fungují tak, že jednou za čtyři minuty se aktualizuje poloha na webu a vlastně tam můžeš vidět, jak se to hýbe. Pro mě jako závodníka by bylo lepší, kdyby to bylo tajné. Nechci, aby ostatní věděli, kde jsme, já chci vědět, kde jsou ostatní. Tady převažuje ta atraktivita pro ty fanoušky. Je to zajímavé, ale tím pádem víc plánuješ, víc řešíš ostatní týmy, kde jsou. Když to nebylo, tak jsi mohl jenom předpokládat kde kdo je, nebo jsi je potkal. Takhle to vidíš online, kde kdo je.

Jaké jsou takové nejčastější, například krizové situace, které se během závodu řeší? 

Únava, není kde si koupit jídlo a nejhorší, když dojde voda. To už se nám taky třeba párkrát stalo. Když se chodí ty hory třeba přes noc, tak člověk musí mít večer dost nakoupeno, protože ne všude jsou studánky, kde by se dalo osvěžit. Loni se jednomu týmu stalo, že jim ukradli batohy. Členové týmu měi batohy hozené za nádražím a někdo je našel. On to teda nahlásil policii, takže pak se našly, ale mezitím si něco zloděj z nich vzal. Co se týče batohů, tak strategické je hodit do prvního křoví, protože nemá smysl chodit s batohem na checkpoint, hodně se pronese. Za 5 dní navštívíme 30 checkpointů a 25 jdeme bez batohu. Já už tolik neřeším, jak ten batoh bude těžký, protože vím, že skoro s ním nebudu. Ve čtvrtém ročníku jsme šli přechod Javorníků. Už jsme byli nahoře na hřebenu a přišla velká bouřka, ve které se nedalo pokračovat. Naštěstí tam byly chaty a jedni lidé nám nabídli, že se k nim můžeme schovat. Mohli jsme se tam vysprchovat, polévku nám dali, bylo to fajn. Jedna holka, co s námi byla, tak si poplakala, nečekala takovou situaci.

A co třeba karamboly na železnici?

To je třeba když ti ujede vlak. Loni se nám stalo, to už bylo poslední den, že nám prostě bouchla lokomotiva. Jeli jsme do Vysokého Mýta, dojeli jsme tam a dál nejela. Hodinu a půl nejela. Čekali jsme, až nás potlačí jiný vlak a roztlačí směrem do Litomyšle. Ten den se nám to stalo ještě dvakrát, že prostě přestal fungovat vlak. Měli jsme strašně dobrý plán na ten poslední den a tak se nám to pokazilo, s tím už nic neuděláš. Brali jsme to s humorem, že už to neovlivníme. O první místo jsme nejeli, ale naštvalo to. Zpoždění, nějaká nehoda, to neovlivníš, ale děje se to. A určitě i letos se to stane.

Proměna závodu a spaní v opuštěném vlaku

Jak se z tvého pohledu RAIL tour změnil od prvního ročníku až do současnosti?

Hodně ohledně techniky. V prvních ročnících ještě nebyly ani mapy.com. První rok měla většina ještě tlačítkové telefony, jízdní řády v knižním vydání. Nebyla aplikace, nebyly GPS lokátory. Dnes už jsou smartphony, online jízdní řády a všechno si vyhledáváš. Z hlediska té techniky se to posunulo. A myslím, že k dobrému.

Bylo i díky technickému posunu to, že se třeba i zvýšil počet checkpointů?

Asi jo. Už od druhého roku to začalo stoupat. Za ty poslední roky se to ustálilo. Pravidla se prvních pět let se to hodně měnila. Zjisťovali jsme, jak to udělat, co třeba změnit. Prémie jsou nyní plus dva body, plus jeden bod. První rok byl dvojnásobný počet bodů.

Máš nějaký ročník, který byl organizačně nejtěžší nebo hodně těžký? 

Asi ne. Možná jak bylo hodně týmů, tak jsme přemýšleli nad tím, aby ještě dával ten závod smysl. Každý závod zabere strašně moc času na to se připravovat.

Jsou týmy nebo závodníci, kteří se účastní pravidelně, každoročně?

Ano, jsou takové týmy. Já sám jsem kromě jednoho roku závodil pokaždé, letos mě tedy čeká 15. závod. Některé týmy se v posledních osmi, desíti letech objevují pravidelně, díky tomu už se se spoustu lidí známe. Bude zhruba takových pět pravidelných týmů. Všech 11 letošních týmů bylo i loni, byť to složení v rámci toho týmu je třeba jiné. Vždycky aspoň jeden člověk z toho týmu tam je z loňska. Takže letos vlastně 11 podobných týmů jako loni. 

Vzpomeneš si třeba na nějaké zajímavé historky, které se udály během závodu? 

Šli jsme v noci na Ještěd. Dojeli jsme tramvají na konečnou zastávku a pak se jde 3 kilometry po svahu do kopce. Ještěd jsme měli za sebou a šli jsme dolů a ještě jsme stihli poslední tramvaj na liberecké nádraží. Potom jsme prolezli na perón a v zadní části byly opuštěné vlaky. Tady jsme si zabrali jeden motoráček a ulehli do spacáku. Pak se najednou otevřely dveře a objevil se tam bezdomovec, který zjistil, že už je tady plno a nechal nás tam. Tak to bylo takové vtipné, že jsme mu zabrali vlak. Asi byl zvyklej, že tam spí každou noc. Třeba loni nám navigátor dobře namyslel přechod kolem Ostravy, kde jsme udělali velký přesun. Bylo to hodně dobře vymyšlené a museli jsme pak stíhat vlak ze Svinova do výše zmíněného Vysokého Mýta. Jeli jsme RegioJetem do Zábřehu a měl spočítané, že vlak mívá zpoždění a propočítával jsem, že to dává smysl. Asi o 5 minut nám to vyšlo, tak jsme jako nastoupili, všechno dobrý, ale jak jsem říkal, dojeli jsme do Vysokého Mýta a bouchla lokomotiva. Celý plán byl úplně v háji. 

Existuje nějaký checkpoint z minulosti, který byl například těžko dostupný nebo se třeba proslavil tím, že byl těžký?

Loni se proslavil checkpoint v Bedihošti, kousek od Prostějova. Tam je miniatura hradu, která je blízko nádraží, ani ne 100 metrů. Celý tým musí přijít k tomu checkpointu, vyfotit se a přes aplikaci to nahrát. Teprve potom může jít zpátky na vlak. Dvěma týmům se loni stalo, že v tom prvním případě se jim nepovedla udělat fotka. Nebyli tam všichni členové týmu, bylo to rozmazané a ani to hned neposlali. Komise jim nakonec ten checkpoint neuznala. Druhý tým, který tam jel, měl fotku dobrou fotku, ale měli ji hodně z daleka, vyfotili se z jiného nástupiště. Taky se jim to neuznalo. Jejich záměr byl dojet tam vlakem a tím samým pokračovat. Dělává se to, že se domluvíš s průvodčím, ať na tebe o něco déle počká. Jinak by tam museli čekat na další vlak. Párkrát se nám stalo, že nám domluvili ubytování na stanici. Speciální checkpoint je hrad Karlštejn, který už nefiguruje jako řádný checkpoint závodu. Od čtvrtého ročníku se zavedlo pravidlo, že pokud je tým složený jenom z mužů, tak musí splnit nějaké odpustky. Vystartovat o hodinu později, má jenom jednoho žolíka, letos teda mají tři žolíky. A třetí odpustek je to, že musí dobýt Karlštejn, na který v minulosti nemohly ženy. Ale je to s tím, že za to nemá daný tým žádné body. 

V rámci RAIL tour jsou i různé bonusové úkoly. Jaký byl nejzajímavější, nejzábavnější bonusový úkol, jaký se vymyslel? Může být z tvého pohledu, nebo i od jiných závodníků.

Některé roky máme, letos ne, celodenní bonusový úkol. To znamená, že celý den na všech checkpointech musíš dělat vtipné nebo zajímavé věci. Třeba, jeden člen týmu musí dělat stojku, nebo být ve výskoku nebo celý tým včetně holek měl nakreslené vousy. Mnohokrát byla fotka celého týmu, jak jsou členové ponoření ve vodě. To je i fajn, že se vykoupeš. Některé jsou každoroční, asi pět bývá každý rok, dalších pět nebo šest je nových. Některý jsou strategické, to je třeba počet checkpointů za daný den. Pak je tam postupka, to znamená, že máš alespoň jeden checkpoint za dva, tři body... Ono se to nezdá, ale dá se to splnit každý den, ale je to o tom navigátorovi. Týmy, který nemají navigátora se musí navigovat po svém a mají to těžké. Teď jsme rádi, že poslední roky máme externího navigátora. On teda s námi jezdí, ale většinou například zůstane na nádraží, hlídá zavazadlo. My můžeme vyběhnout a nemusíme řešit batohy. On mezitím plánuje, takže to je obrovská pomoc.

2 v 1, fanouškovský závod a 21. srpen

Ty jsi v roli organizátora a závodníka v jednom. Jak to zvládáš?

Pro mě je RAIL tour srdcovka a bylo by mi strašně líto to nejít. Vím, že bude to náročný týden, moc se nevyspíme, moc se nenajíme, nohy budou bolet. Od pondělí od startu si budeme přát, aby byl pátek 16. hodina. Během dneška budu muset udělat hodně věcí, mám na to seznam úkolů. A vím, že když to všechno splním, tak v 8:30 se můžu stát z organizátora závodník. Člověku, který odváží věci, dám notebook, ten je potřeba ještě na to losování, plus reklamní bannery a další věci. Během závodu máme zapisovatele, respektive zapisovatelku, kterou dělá moje manželka. Ta komunikuje s týmy. Máme komisi třech rozhodčích, ti řeší problematické věci. Je to pěkné dobrodružství a i s tím týmem jsi hodně spjatý. Velká část lidí, co jsou v organizačním týmu, taky jdou ten závod. Takže to není jenom o mě. Třeba letos jde s námi kamarád Filip, který pořádá dnešní opěkačku, on hlavní závod ještě nikdy nešel. Letos jde poprvé. On dělával poslední roky reportéra.

Takže ze závodu existuje i nějaké zpravodajství?

Každý den v 17:00 jsme měli RAIL tour Studio, kdy Filip měl zhruba půlhodinový pořad, který běžel v živém vysílání. Filip v něm řekl, co se za den událo, nějaký statistiky. Pak se spojoval naživo s týmy v terénu přes aplikaci, kdy je na 5 minut vyzpovídal. Tahle to dělal řadu let a letos projevil zájem, že by si to chtěl zkusit, takže studio nebude.

Je díky RAIL tour nějaké místo, kam ses třeba podíval poprvé v životě, který ti nějak utkvělo v paměti? 

Například Ještěd a Liberec s tím spaním. Na řadu míst jsem se potom vracel a spíš je mám spojené se zážitky ze závodu. I když jedno se mi vybavuje. Šli jsme Jizerskými horami po polské straně k chatě. Bylo nad ránem, pára stoupala, slunce vycházelo a bylo to moc krásné. 

Na stránkách jsem viděl sekci RAIL tour fanda. O co se jedná?

Tu jsme vytvořili s manželkou v roce 2017, kdy jsme dali dohromady všechny checkpointy z předchozích ročníků. Dělali jsme databázi všech míst a vytvořila se aktivita, kdy vlastně lidi můžou nesoutěžně ta místa navštěvovat. Není to závod, ale je o tom, že dojdeš na ty checkpointy, ale můžeš úplně jakkoliv, autem, parníkem... Dojdeš na to místo, vyfotíš se přes aplikaci a pošleš. Je tam mapa, vidíš kde kdo byl, máš tam žebříčky, statistiky a vidíš pořadí. V rámci toho roku vidíš vše potřebné. Nyní tam máme 1819 checkpointů. Mám takto spoustu tipů, kam chci třeba vzít rodinu.

Povinným checkpointem je pro letošní ročník Národní muzeum v Praze a závodníci se tam musí vyfotit přesně v 8:21 nebo v 21:08. Proč právě tyto časy a jak tento úkol vznikl?

Každý rok bývá jeden povinný checkpoint a snažíme se ho nějak tématicky spojit s tím rokem, třeba, když je nějaké výročí. Vybere se místo a časy bývají podle toho roku. V roce 2025 byly ty časy 8:25 a 20:25. Letos, jak jsme to viděli a zjistili jsme, že nám závod končí v pátek 21. srpna, tak jsme si říkali, že využijeme toho výročí, když přijely tanky. Volba na Národní muzeum padla proto, že jsou na sloupech díry. Během rekonstrukce to tam zůstalo zachované.

Šíří se mezi lidmi, kteří se chtějí závodu zúčastnit poprvé nějaký mýtus o závodě, co jim pak bylo vyvráceno? 

To může být to, co si vzít s sebou a to, jak probíhá spánek. Co se týče věcí, vezmou si toho hodně a pak zjistí, že toho tolik nepotřebují a na další roky regulují své zásoby. Pokud to člověk nešel, tak si to nedokáže představit, o čem to je. Týmům, které to jdou poprvé, tak většinou říkám, že nemusí mít ambici na vítězství. Ať jdou první rok, že si to vyzkouší a pak zjistí, o čem to je a příští rok už budou vědět. Stalo se, jo, že tým závodil poprvé a vyhrál celý ročník.

Soutěžního ducha mají i rodiny

Letos proběhl druhý ročník rodinného závodu. Jak vznikl tento nápad udělat rodinný závod?

Stávalo se nám, že během let účastníci, co chodívali hlavní závod, měli postupně své rodiny, svoje děti a už se třeba nemohli zúčastnit. Tak jsme přemýšleli, jestli by se nedala upravit pravidla tak, aby to dávalo smysl i pro rodiny s malýma dětma. Ten nápad už tady byl ve vzduchu několik let, ale asi před dvěma lety začaly sílit tlaky, aby se něco takového vymyslelo. Závod jsme poskládali z několika rodin. Potkali jsme se na víkendovce na chatě. Sedli jsme si nad pravidly a zkusili jsme promyslet, jestli by se to dalo proměnit tak, aby to dávalo smysl i pro malé děti. Na konci víkendu jsme si řekli, že nám to dává smysl a že jdeme do toho. Byl to samozřejmě pokus omyl že nevíme, jaké to vůbec bude, ale šli jsme do toho. Tendence teda byly, což se ani po těch dvou letech nepovedlo, že to nebude tak soutěživé. Když začal první ročník, odstartovalo se ve Smetanových sadech od altánku, a všechny týmy se rozběhly i s kočárky a valilo se na tramvaj. Zapisovatel tehdy na konci prvního dne pronesl památnou větu: "A to je milé děti konec pohádky o tom, že se na závodě nebude závodit." Prostě byl to regulérní závod se vším všudy. Loni jsme znova sedli na víkendovce, že to zkusíme trošku zjednodušit a že už to nebude tolik soutěžní. A zase se letos soutěžilo. Já už jsem říkal, že to asi nejde úplně odstranit. Máme tendence udělat to méně soutěžní, ale jestli se to povede? Někdo říká, že jakmile se boduje, tak se to nedá udělat nesoutěžní.

Co podle tebe dá člověku RAIL tour?

Zážitky a zkušenosti. Každý zjistí, na co má, na co nemá, pozná svoje tělo, sblíží se s tou partou kamarádů a potká další lidi z dalších týmů. My sice proti sobě soupeříme, ale nyní se všichni spolu bavíme, jsme kamarádi. I když se potkáme v průběhu toho týdne na nějakým checkpointu se můžeme předbíhat, ale jakmile opadne tento stres, tak z toho checkpointu už jdeme spolu, povídáme si. A vlastně jsme i rádi, že potkáme někoho z těch dalších týmů.

Až v pátek 21. srpna v Olomouci závod skončí, budou nejspíš všichni pořádně unavení, ale plní zážitku. Budeš mít tendence přemýšlet o tom, co udělat příští rok? 

Možná už ty nápady budou, ale nevím, jestli to bude úplně něco konkrétního. Třeba právě loni jsme si říkali, že závod je náročný. Jsou tam snahy to nějak zjednodušovat a proto právě letos jsme třeba zavedli jeden bonusový úkol Siesta. Je to 3 hodinová pauza během dne. Krom toho nočního spánku, tak jednou za týden týmy můžou využít tři hodiny nic nedělání a dostanou za to body. Je možné, že byly myšlenky, které mě už napadají i po tom loňském závodu.