„Necítím se jako Superman.“ Martin Škurek o práci, pomoci druhým i fotbalové vášni

Pane doktore, působíte jako krajský náměstek, vyučujete na právnické fakultě a aktivní jste i v Mohelnici. Kde v sobě berete energii na tak náročné pracovní tempo?

Nejsou mi jedno věci kolem mne. A tím je řečeno mnohé. Baví mě měnit věci k lepšímu a zároveň vidět, jak pod rukama rostou reálné výsledky. Mám obrovskou svobodu v tom, že mohu dělat práci, která mě naplňuje a má hluboký smysl. Samozřejmě, že jsou dny, kdy i mně dojde energie či mne sklátí nemoc, necítím se jako Superman, a tak musím úplně vypnout. Ale to, že mě práce baví, je má největší motivace.

S jakou vizí vedete krajský resort sociálních věcí? V čem vám nejvíce pomáhá vaše právní vzdělání a předchozí praxe?

Právní vzdělání vám dá potřebnou preciznost a systémový nadhled. Dlouhá léta jsem působil v neziskovém sektoru a právní poradně Národní rady osob se zdravotním postižením, takže znám věci z první linie. Už při nástupu do funkce mi bylo jasné, že musíme změnit náhled na sociální péči. Místo neustálého budování nových pobytových zařízení musíme masivně posilovat terénní a ambulantní služby, které pomáhají lidem zůstat doma. Klíčová je pro mě také podpora pečujících osob, seniorů s vysokou potřebou péče a klientů s těžkými formami autismu. Zvládnout stárnutí populace je výzva, na které musí ruku v ruce spolupracovat stát, kraj i obce.

Váš osobní příběh ukazuje obrovskou zarputilost a vůli. Do jaké míry vás vaše vlastní životní zkušenost se zdravotním handicapem zformovala v tom, jak přistupujete k řešení problémů a pomoci druhým?

Žiji s handicapem od narození, takže jsem si na něj zvykl. Aby se člověk psychicky udržel v pohodě, musí znát své limity a snažit se je postupně překonávat - stavět si vzdušné zámky nikam nevede. Zkušenost s handicapem mě naučila obrovské odolnosti a podvědomé snaze odvádět maximální výkon resp. odvádět víc, než zdraví lidé. Naučilo mě to však také tomu, že nikdo z nás není ostrovem sám pro sebe. V těžkých situacích je zásadní nebát se a nestydět se říct si o pomoc. Lidé v 99 % případů ochotně pomohou, a to platí jak v běžném životě, tak při řešení složitých lidských osudů v sociální oblasti.

Dlouho jste působil v právní poradně pro handicapované. S jakými největšími překážkami se lidé v praxi potýkají?

Nejčastěji jsme řešili odvolání a správní žaloby týkající se invalidních důchodů nebo příspěvků na péči, kde lidé naráželi na zdlouhavé procesy posudkové služby. Vzpomínám si na případ nevidomého studenta, kterému úřady odmítaly přiznat podporu s odůvodněním, že je chytrý a poradí si sám. Jenže tyto dávky mají kompenzovat zdravotní stav bez ohledu na intelekt. Trvalo roky, než se nám pro něj podařilo spravedlnost vymoci. Právě takové případy mě učí zarputilosti nenechat věci plavat.

Na Univerzitě Palackého předáváte znalosti mladé generaci už osmnáctým rokem. Jaký jste vlastně vyučující?

Vyučuji právo a právní dovednosti. Tam, kde jde o dodržování lhůt, regulí či právní etiky, přes to nejede vlak - z našich studentů budou advokáti či soudci a jejich práce přímo ovlivní lidské životy. Na druhou stranu v právu neexistuje dogma, vždy vyžaduji kritickou diskusi. Díky kontaktu se studenty mám pocit, že mentálně nestárnu. Inspiruje mě jejich svobodomyslnost a odvaha dělat v životě změny.

V rámci krajské agendy řešíte i péči o seniory. Jak zvládají překotný nástup digitalizace?

Mám pocit, že v dnešním rychlém světě často nestíháme ani my mladší - můj šestnáctiletý synovec je v technologiích rozhodně zběhlejší než já. U seniorů záleží hlavně na tom, zda sami chtějí. V Olomouckém kraji máme skvělé možnosti vzdělávání skrze Univerzitu třetího věku nebo Krajskou radu seniorů. Digitalizace je nevyhnutelná, je však nezbytné, abychom na starší generaci při těchto technologických novinkách nezapomínali a pomáhali jim orientovat se v tomto světě.

Mimo akademickou půdu a krajský úřad jste známý jako velký fotbalový fanoušek. Co pro vás fotbal znamená?

Fotbal je pro mě čistý relax a emoce. Můj praděda byl nadšený fotbalista a já to podědil. Když přijdete na stadion u nás v Mohelnici, cítíte vůni trávy, vidíte Jeseníky, popovídáte s přáteli a klidně si dáte i pivo. Já si v tomto prostředí i rád třídím myšlenky. Sedm let jsem v Mohelnici dělal dokonce i administrátora webu a nejsilnějším zážitkem pro mě byl postup klubu z divize do třetí ligy. To byly velké emoce! Já jsem na fotbale hodně emotivní, obzvlášť, když se děje něco neférového. Na neférovost se vždycky ozvu. Vyznávám fair play hru - ona se totiž z hřiště vždycky přenese i do běžného života.

Vidíte dostatek fair play i v české politice a veřejném životě?

Určitě ano, věřím v českou společnost. Vždycky se najde někdo, kdo to celku kazí, ale podívejte se, jak Češi dokážou držet při sobě během krizí - ať už šlo o covid, povodně nebo charitativní sbírky. Na krajské úrovni si vážím toho, že jsou vztahy v zastupitelstvu věcné, pracovní a korektní.

Co vám za dva roky ve funkci náměstka udělalo největší radost?

Mám radost z každého dílčího úspěchu, který lidem reálně pomůže. Mimořádně mě těší, že se nám v krajské radě podařilo schválit podporu ve výši 2,5 milionu korun na stavební úpravy sídla Společnosti pro ranou péči v Olomouci. Tato organizace pomáhá dvěma stovkám rodin s dětmi s těžkým postižením, a to do jejich sedmi let. Bezbariérové a rozšířené prostory jim obrovsky pomohou. To jsou momenty, které dávají veškerému pracovnímu nasazení hluboký smysl.

POLITICKÉ REKLAMNÍ SDĚLENÍ
Zadavatel / Zpracovatel: ANO 2011
Souvisí s: Volbami do Senátu Parlamentu ČR 2026