Pro klienty jsme někdy jediní, s kým si mohou promluvit, říká pečovatelka o seniory

Jak byste krátce představila Charitu Zábřeh a služby, které poskytuje?

Charita Zábřeh pomáhá lidem, kteří chtějí zůstat doma, ale už to sami nezvládnou – a zároveň nechtějí do žádného zařízení. Nabízíme širokou škálu služeb: pečovatelskou službu, osobní asistenci i zdravotní sestřičky. Můžeme docházet i třikrát denně, sedm dní v týdnu. Pro klienty je to velká pomoc a často i velká radost. Míváme s nimi hezké vztahy, většinou až přátelské. Lidé se často těší na to, až si s námi popovídají.

Pomáháme jak ležícím, tak pohyblivějším klientům. Provádíme kompletní hygienu, prevenci proleženin a polohování. Ty pohyblivější přímo bereme do sprchy. Senioři mají koupele velmi rádi, protože často je rodina umývá jen na posteli. Umýváme jim vlasy, a když si to klientky přejí, tak jim vlasy ostříháme i nabarvíme. Nabízíme i masáže, na které se mohou klienti přihlásit k naší charitní masérce, či pedikúru nebo manikúru. Běžně nabízíme také snídani dle přání. Léky můžeme podávat, pouze pokud je rodina sama nachystá. Když jsou na tom klienti lépe, chodíme i na procházky, do cukrárny, anebo kamkoliv se onen klient chce podívat. Funguje u nás také senior taxi, které vozí klienty k lékaři po celém Zábřehu a okolí.

Jak dlouho zde pracujete a co vás k této práci přivedlo?

V Charitě Zábřeh pracuji už více než 25 let. Tuto práci mám velice ráda, protože mě naplňuje a přináší mi do života spoustu nových věcí, nové možnosti. Každý rok musíme absolvovat 24 hodin vzdělávání – školení v Zábřehu, Olomouci i Praze a k tomu také pravidelné porady na středisku Charita Zábřeh. Dále pak máme v Charitě zajištěnou supervizi, kam chodíme ve skupinkách k lektorovi, který nám pomáhá se vyrovnávat s problémy a zátěží v práci.

K tomuto zaměstnání mě přivedla doba, v roce 1992 se hodně propouštělo a nebyla práce. Ale já už odmalička měla vztah ke starším lidem, bavilo mě s nimi pracovat, tak jsem si udělala půlroční kurz Červeného kříže a prošla všechna nemocniční oddělení. Když se mi pak ozvali z Charity, ani jsem nezaváhala. Je to práce velice užitečná a krásná, i když je náročná fyzicky i psychicky.

Jak vypadá váš typický pracovní den?

Ráno si na Charitě vyzvednu klíče od klientů a auto. Podle rozpisu vím, kam mám jet. Někdy ale klient odpadne, je v nemocnici nebo se změní situace, takže se přizpůsobujeme. Pracovní dny nejsou pořád stejné, služba se dělí na pečovatelskou a osobní asistenci. Když mám osobní asistenci, je to klidnější a mám jednoho klienta na delší dobu. Třeba s klientkou, ke které teď chodím často, vaříme oběd, jezdíme na vozíku na procházku, nakupujeme, povídáme si.

Pečovatelská služba je rychlejší, jedu od jednoho klienta k druhému. Vím dopředu, co je potřeba udělat, ale někdy se stávají nepředvídatelné věci. Už se mi stalo, že jsem našla klienta ležet na zemi nebo zamčeného. Musela jsem volat hasiče a policii. A také jsem našla klienty, kteří již zemřeli. V takové chvíli člověk musí jednat podle charitního řádu.

Jaké jsou pro vás největší výzvy při této práci?

Nejtěžší jsou pro mě určitě setkání s agresivními klienty. Naštěstí jich za ty roky bylo dost málo, dalo by se je spočítat na prstech jedné ruky. Každá taková situace je ale jiná. Někdy může být člověk agresivní kvůli bolesti nebo strachu, jindy třeba proto, že už tolik nerozumí světu kolem sebe a reaguje zmateně. Ale musím říct, že takové případy jsou opravdu výjimka.

Jak probíhá spolupráce s rodinami a co dle vás klienty nejčastěji trápí, ať už fyzicky, psychicky, či sociálně?

Když rodina spolupracuje, funguje to skvěle. Domluví se s námi, co potřebují, nachystají léky a my vše zařídíme.

Klienty asi nejvíce trápí samota a nezájem. Často se cítí opuštění. Někdy jen potřebují obejmout, pohladit, vyslechnout. A pak také bolesti spojené se stárnutím nebo nemocí.

Je smutné, když některé rodiny myslí hlavně na finanční příspěvky, a opomíjejí psychickou stránku svých příbuzných. Zažila jsem situace, kdy jsme chtěli klientku vzít ven na vozíku, na hřbitov za zesnulým manželem, ale rodina nechtěla zajistit podmínky, aby se dostala ze schodů. Přitom pro tu paní by to znamenalo strašně moc. Někdy se rodina nestará o svého rodinného příslušníka tak, jak by měla. Tím pádem jsme pak jediní, s kým si může každý den klient promluvit. 

Co máte na práci nejraději?

Určitě to setkávání s lidmi a krásné vztahy, které potom vznikají. To, že vám klient řekne, jak moc si váží vaší pomoci. Cítím, že má práce je užitečná, tedy nejen moje, ale všech pečovatelek. Je velmi hezké, když klienti díky naší pomoci ožijí, začnou povídat o svém životě a cítí se dobře. Pro mě je to velice zajímavé, dozvím se spoustu věcí, například jak se žilo před mnoha lety za války i po válce.

Je nějaký příběh nebo moment, který vám utkvěl v paměti?

Jeden je pro mě silný a stále i dost aktuální. Chodila jsem k jedné paní, ze začátku jsme si vykaly, bylo to čistě profesionální. Postupně se ale otevřela a našly jsme si k sobě cestu.

Byla hodně nemocná a mívala bolesti. Říkala mi, že když přijdu, je pro ni hned krásný celý den. A mě to hřálo u srdce. Potom jsem onemocněla já a nějakou dobu jsem u ní nebyla. Když jsem se měla vrátit, paní zemřela. Do poslední chvíle jsme si byly velmi blízké. Dala mi spoustu rad a lásky a já jí mohla dát tu svou. Na to nikdy nezapomenu.

Charita Zábřeh, založená v roce 1992, je jedním z pilířů sociální péče v regionu. Dlouhodobě pomáhá lidem, kteří si přejí zůstat ve svém přirozeném domácím prostředí, ale z různých důvodů se o sebe nemohou plnohodnotně postarat. Těmto lidem poskytuje komplexní síť služeb – od pečovatelství, osobní asistence a hygieny až po pedikúru a senior taxi. 

Rozhovor vznikl ve spolupráci s webem Dobrý Zprávy.