Nejtěžší poznat tu hranici, kde už jsme za čárou, říká herečka Hrazdílková
Už od základní školy věděla, že se jednou bude věnovat umění. Místo na konzervatoř však Dominika Hrazdílková zamířila na umělecké gymnázium do Brna a studium zakončila ve Zlíně na umělecké vyšší odborné škole. Dnes patří k výrazným tvářím olomouckého divadla Tramtarie. Jak se jí hraje pět rolí v jedné inscenaci a kdy si myslela, že snad představení ani nedokončí?
Potkáváme se na letní open-air scéně divadla Tramtarie – Olomoucké nejen Shakespearovské léto. Jaký byl pro vás začátek festivalu?
Úžasný. Chvílemi bylo sice trochu chladněji, ale inscenace Králové dabingu, která tady měla premiéru, vyšla na výbornou. Přišlo skoro 400 lidí a myslím, že si to moc užili.
Převážnou část roku hrajete divadlo uvnitř budovy. V čem se liší hraní v divadle a open-air?
Ne, každá hra se dá převést ven. Hráli jsme tady Amélii z Hejráku, kde komunikuji s diváky pouze očima, což na malém prostoru funguje skvěle, ale když tady hrajeme pro 400 lidí, tak to tak nevynikne. V podstatě jsem první třetinu představení hledala, jak s tím publikem komunikovat.
Kromě premiér se na festivalu objeví i stálice Kabaret nahatý Shakespeare. Co myslíte, že dělá dílo tak úspěšné?
Já si říkám, že je to nějaký zázrak toho představení. Tam můžete udělat sebevětší chybu a ten divák na to čeká, aby tam chyba byla, protože z toho vyjde nějaký nový druh improvizace. Myslím si, že za těch 10 let, ačkoliv tam došlo k nějakým přezkoušením, tak ti lidé v tom představení na sebe strašně dobře slyší a hlavně diváci s námi stále spolupracují.
Jak se vám představení zkoušelo?
Já jsem vlastně nebyla úplně u primárního zkoušení, když se to před 10 lety začínalo zkoušet. Já jsem do toho nastoupila podle mě pět nebo šest let zpátky. Zrovna v tu dobu, to byl týden, kdy bylo snad sedm Shakespearů, a do toho byl víkend, kdy to přezkušovali se mnou, takže se odehrálo snad 10 představení během týdne. Výborné bylo sledovat to, jak se hra mění. Já jsem měla záznam hry, měla jsem scénář a na jevišti se dělo úplně něco jiného. Myslím si, že to zkoušení bylo velice živé a pestré.
A stalo se vám teda, že jste se během představení rozesmála natolik, že jste nemohla pokračovat?
Kolikrát, a dokonce všichni. Když nastoupil Mirek Černý, tak si pamatuji, že jsme málem nedohráli, protože on figuru Laertha postavil na takovém zvláštním zvukovém vjemu. Ta mluva byla tak vtipná a my jsme to navíc nikdo nečekal. A najednou Mirek prostě začal a my všichni na něj začali koukat, co dělá, a do toho jsme se začali smát a dál to nešlo. Diváci se smáli, my jsme se smáli. Míra ten si hrál, ten si držel svůj charakter. Ten to jediný zvládl.
Vy hrajete v představení více rolí. Můžete nám je krátce přiblížit?
Snad si na všechny vzpomenu. První je kněz, který v podstatě uvede celou hru a mluví čistým blankversem. My se všichni snažíme ten blankvers dodržovat, ale je to vlastně disciplína sama o sobě velice těžká. Potom hraji tři ženské role – první je Kordélie ze hry Král Lear. Je to velice jemná dívka, která má ještě další dvě sestry. Čarodějnice je z Macbetha a to je v podstatě přízrak, který Macbethovi určuje budoucnost, a poslední je Ofélie, velká Hamletova láska, ale protože je to komedie, tak samozřejmě u nás to není úplně taková ta krásná čistá bytost, ale je trochu hloupá. No a pak se v představení objevím jako kůň, což je vlastně role posla.
Hra nesmí být vtipná jenom pro nás jako pro herce
Mají nějakou společnou vlastnost?
Společného mají to, že je hraji já a taky u nás je to vlastně tak, že můj celý charakter v této inscenaci je, že jsem hloupá.
Je pro vás náročné mezi postavami přecházet?
Je to asi nějakým způsobem, dalo by se říct už i automatické, ale zároveň je to herecká práce, kterou si člověk v sobě vybudovává za ty roky.
Co je teda vlastně na této inscenaci nejnáročnější?
Nejtěžší podle mě je ustát tu hranici, kde už jsme za čárou a už se ztrácí tempo, rytmus té inscenace. To je nejtěžší – ustát to a vlastně někdy i potlačit svoje vtipné ego a říct: „Hele, teď už musíme skončit s improvizací. Pojďme opravdu dál, protože už to rozbíjíme. Pojďme nahodit tempo. Zbytečně jsme se zasekli.“
Takže myslím si, že nejtěžší je pořád uhlídat ten tempo-rytmus a aby to nebylo vtipné jen pro nás. Což vlastně po tolika letech, když to hrajete, tak si hledáte třeba i fóry pro sebe.
Když je v inscenaci tolik humoru, nebáli jste se, že tím Shakespeara zesměšníte?
Já si myslím, že ho nezesměšňujeme. My ty určité fáze, které tam jsou vážné, tak je hrajeme vážně. Bohužel to, že Bořek hraje Julii, úplně té vážnosti tomu nedává, ale zase kluci se snaží ten blankvers opravdu dodržovat a jakoby tam nebyl Bořek, ale byla tam opravdu nějaká krásná Julie.
Setkala jste se někdy s kritikou publika vůči této odlehčené interpretaci Shakespeara?
Spíš ne, možná kolegové by odpověděli jinak. Jediné negativum bylo jednou, když si Bořek zapomněl odlíčit linky a jel takhle tramvají, a lidi se na něj špatně dívali. Vypadalo to, že jednu dostane.
Pamatujete si nějakou nezapomenutelnou reakci diváků, která vás překvapila nebo pobavila?
Těch bylo tolik. Jednou Martin Dědoch, který hraje krále v Hamletovi, který je zároveň opilec, měl scénu, kdy odchází do kanclíku, a tady nahoře (na parkánu – pozn. red.) slečny vyhodily do kontejneru pytle s lahvemi. Takže zrovna na to Martin zareagoval: Sluhové mi právě vynesli odpad.
Vždycky jsou tam takové ty reakce, jak je na začátku Bořek nahý, tak na konci, jak se chce svlékat znovu, tak se třeba ozve nějaký ženský hlas: „Jo, chceme.“ Takže to jsou už takové, dalo by se říct, i tradiční reakce.
Co chystáte do budoucna?
Já nevím, co můžu prozradit, ale co můžu shrnout, je, že nás čeká určitě sezóna, která bude jiná. Bude pro spoustu diváků podle mě překvapivá. A tuhle sezónu, když jsme se to dozvěděli, tak jsme byli jako soubor nadšení a půjdeme vlastně trochu tradiční linkou. Můžu prozradit, že když jsme viděli drama plán, tak jsme panu režiséru Kracíkovi zatleskali. Já musím na Tramtarce vypíchnout jednu důležitou věc – to je ten kolektiv.
