Mám rád, když se poprvé otevře brána na první představení, říká ředitel divadla Tramtarie

Kde se vzal nápad na Shakespearovské léto?

Myslím si, že na to není úplně jednoduchá odpověď. Před 10 lety jsme v divadle Tramtarie udělali inscenaci Kabaret nahatý Shakespeare a to myslím, že byl takový start, protože ta inscenace se hodně povedla, byla divácky velmi žádaná. Naše divadlo má 76 sedaček a fronty na tu inscenaci se stály až pod schody. A tak jsme si říkali, že by bylo fajn to zahrát někde pro větší publikum. V té době běžely shakespearovské slavnosti už v jiných městech. Tak nás napadlo to zahrát venku. A tak takhle to vzniklo. První ročník probíhal ještě v podloubí radnice a pak se to přesunulo sem na parkán, Umělecké centrum Univerzity Palackého.

A já se rovnou k tomu zeptám, v čem je atmosféra open-air scény na parkánu Konviktu výjimečná ve srovnání s běžným divadelním sálem?

Tak je to zaprvé úplně něco jiného. Myslím si, že tenhle festival je úplně unikátní i v rámci České republiky a nikdo nic podobného nemá. V tom smyslu, že Tramtarie je původně opravdu komorní divadlo. Říkáme tomu divadlo obývákového typu, a že by divadlo tohoto typu dělalo takhle velký festival, je podle mě úplně unikátní. Takže už tohle dělá ten festival výjimečným.
Zároveň se snažíme, aby festival vypadal hezky, aby tady nebyl vizuální smog a aby se diváci tady opravdu cítili dobře. Takže to je jedna věc, a druhá věc je, že se nám hraje dobře i pro tak velké publikum, a je to něco úplně jiného než u nás v divadle. To znamená, že i herci musí hrát trošku jinak, technika musí vypadat trochu jinak. To je zkrátka trošku jiná divadelní disciplína.

Festival slaví své kulatiny – 10 let. Co to pro vás znamená?
Tak mě trošku překvapuje, že je to taková dlouhá doba. A to je v podstatě všechno. On ten divadelní život je takový hodně z roku na rok.
Ta divadelní sezóna je hrozně náročná. Start, aby diváci přišli, nové inscenace, teď se to reprízuje a je konec. Člověk nemá moc čas se ohlížet dozadu, vlastně ho to tak jako spíš překvapí, když si uvědomí, že je nějaké výročí nebo se dělá almanach, řekne si: „Jé, to už trvá tak dlouho.“ V podstatě člověk dělá stále to samé a snaží se vždycky být o trošku lepší než vloni.

Čím je podle vás letos festival výjimečný?
Tak výjimečný je v tom, že je to tedy ten desátý ročník. Máme s tím spojené takové malé oslavičky. Ono v podstatě každý ročník je výjimečný, takže těžko se to takhle specifikuje. Tenhle festival je vlajková loď Tramtarie, takže vždycky ukazuje, v jakém je stavu za ten rok. Řekl bych, že je to vlastně taková výkladní skříň celoroční práce.

Jaké jsou letošní novinky?
Myslím si, že se snažíme spíš, aby to bylo takové tradiční, aby diváci věděli, na co přijdou, a aby nebyli až moc překvapení. Chceme spíš udržovat tradici a v rámci úplných novinek jsme si trošku víc vyhráli s doprovodným programem.
To znamená, a i to je jedno ze specifik festivalu, že divák, který přijde na představení, tak pokud chce, nemusí po skončení jít hned domů, ale za půl hodiny začíná ještě další doprovodný program. Budeme křtít Almanach a ještě letos budeme trošku prezentovat umělce, kteří s námi spolupracují a jsou třeba v Olomouci externě. Tady budou mít stánek, kde budou prezentovat své umělecké výrobky naše scénografky, kostymérky atd.

Jaká je vize do budoucna?
No, tož uvidíme. Rádi bychom ještě dalších 20 ročníků, ale upřímně řečeno, kultura je těžká. Je to těžší rok od roku, především situace po Covidu, která to dost ztížila pro nás, co děláme divadlo a živíme se tím. Takže člověk by rád snil, že to bude trvat i 10 let, ale uvidíme, protože my jako divadlo se potýkáme s relativně velkými finančními problémy v současnosti.

Je vidět změna publika? Změnila se mentalita diváků před covidem a po covidu?
Ta změna je obrovská. Nejsem analytik společnosti, pouze to vnímám z uměleckého hlediska. Ta proměna byla celospolečenská a dotkla se i divadla. Změnila se témata, o kterých se hraje, změnily se délky představení a zkoušení. Před Covidem jsme běžně hráli inscenace přes dvě hodiny. To dnes už většina lidí nevydrží. Už ta doba na to není takhle nastavena.
V období těsně po Covidu diváci obecně odmítali chodit na vážná témata a začali preferovat spíš volnější a lehčí žánry. A až teď, 3–4 roky po covidu, se zase začínají vracet k vážnějším věcem, a říkají nám: „My chceme vidět klasiku, chceme vidět tyhle věci.“

Jak tedy stavíte program festivalu?
My ho každoročně stavíme tak, že v repertoáru kombinujeme takové ty jakoby evergreeny. Třeba komedie, které hrajeme pět nebo šest let a stále se na ně chodí, tak to je jedna půlka. A druhá půlka jsou vlastně novinky, které nám v divadle fungují skvěle. Mezi letošní novinky patří Don Juan v New Yorku a Králové dabingu. To je úplná horká novinka, mělo v divadle asi tři nebo čtyři reprízy. U nás to funguje dobře, ale venku je to trochu jinak. Jsme velmi zvědaví, jak se nám to povede přenést ven a jak na to budou diváci reagovat.

Máte nějaký oblíbený moment nebo zážitek z historie festivalu, který vám utkvěl v paměti?
Obecně je mým oblíbeným momentem, když se poprvé otevře brána na první představení. A jinak mám tady spoustu vzpomínek.
Dost často derniérujeme naše úspěšné inscenace. Například když jsme měli derniéru Velkého Gatsbyho, což byla velmi slavná inscenace v historii divadla, pozvali jsme žongléry a ohňometače, kteří když měli Gatsbyho velký večírek, vyšly mezi lidi a dělali show i mezi nimi. Diváci se oblékli do kostýmů ve stylu jazz, takže přišli v krásných kostýmech a róbách, což byl nezapomenutelný zážitek.

Velmi silný moment pro mě byl minulý rok, když jsme slavili 20. narozeniny divadla a pozvali všechny, kteří se na tom podíleli od prvních let. Sešlo se asi 400 lidí.