Chceme, aby děti měly skvělou partu, říká vedení olomouckého hokejbalu

Klub vznikl poměrně nedávno. Co bylo hlavním impulzem v Olomouci založit nový hokejbalový klub?

Petr Hanák (PH): Vedlo mě k tomu to, že jsem kdysi hrával hokejbal právě v Olomouci. Tento sport mě oslovil nejvíc ze všech. Věnoval jsem se mu až do dospělosti a pak najednou úplně zanikl, v Olomouci se po něm slehla zem. A tak jsem se rozhodl, že to vezmu na sebe. S nulovými zkušenostmi a s nulovými vědomostmi o tom, jak se takový klub zakládá jsem se do toho pustil.

Na webu zmiňujete, že začátky byly krušnější, protože na první trénink dorazily jenom tři děti. Napadlo vás tehdy, že by z toho mohl vzniknout posléze fungující klub?

PH: Já jsem ani nepřemýšlel nad tím, co bude zítra nebo, jaké jsou budoucí vize. Potom se to nějakým zázrakem otočilo, když jsem chodil po školách a rozdával tam letáčky. Sám jsem si je tiskl, stal se zázrak a přišlo víc dětí. S příchodem tady Tomáše se nábor ustálil a děti začaly proudit častěji. Nečekal jsem to na začátku. Ten proces toho byl hodně zázračný.

Co bylo v začátcích nejtěžší? 

PH: Nejtěžší asi byla veškerá administrativa spojená se zakládáním klubu. Já jsem byl ve všem úplně nový, například i v trénování. Neměl jsem licenci na začátku, takže jsem se všechno učil. Těžké byly i začátky té funkcionářiny. Zmínil bych také samotnou komunikaci s rodiči, se školou a s dalšími orgány.

Překonal ten dosavadní vývoj vaše očekávání?

PH: Určitě ve spoustě ohledech. Podařilo se klub posunout na za mě stabilní úroveň. Jednáme tak, že se o nás v Olomouci ví. Ví o nás Olomoucký kraj, magistrát města. Účastníme se sportovních akcí v rámci sportovních veletrhů a zároveň čerpáme dotace. Můžeme se řadit mezi plně fungující kluby

Tomáš Martinek (TM): To, že jsme dobře bráni v rámci Olomouce je dobrá věc. Daleko větším úspěchem je, že jsme velice pozitivně bráni v rámci celorepublikové hokejbalové komunity. To, co Peťa založil, tak za to má můj neskonalý dík i za to, že v sobě našel tu odvahu, protože je to velmi složitý. V podstatě po celé republice není moc klubů, které by fungovaly na takové amatérské úrovni, měly takové výsledky a šly by po krůčcích tak nahoru. Hodně lidí si nás tak zapamatovalo.

Možná si vás zapamatovali i díky názvu All Blacks. Jak vlastně vznikl nápad na to takto pojmenovat hokejbalový klub? 

PH: Šlo čistě o to, že mám rád i rugby a mám rád to pravé All Blacks z Nového Zélandu a všechno, co s ním bylo spojeno. Přišlo mi, že by to mohlo oslovit širší veřejnost a mohli by na to lidi slyšet. Po nějaké delší době jsme se právě rozhodli společně, že to může působit tak, že chceme na tom parazitovat nebo že to chceme kopírovat. Rozhodli jsme se, že to změníme a od letošního roku už fungujeme jako HBK Olomouc s novým logem.

Co bude v novém logu?

TM: Bude tam orlice a skřížené hokejky.

PH: Chceme, aby to bylo nejvíce podobné olomoucké identitě a abychom ukázali, že jsme z Olomouce.
TM: Za druhé je to z toho důvodu, abychom se nepletli s těmi ragbisty, protože historicky jsme měli zkušenost, že si skutečně nikdo nespojil název All Blacks s hokejbalem. Při našich prvních turnajích, nebyla Haka jako nástup, ale ten týmový duch tam byl obrovský a ten zůstává. Trošku se posunujeme na tom žebříčku i v rámci hokejbalové veřejnosti a už chceme být rovnocenní partneři v rámci celé komunity.

Nestalo se vám kvůli tomu názvu, že si vás někdo skutečně spletl s rugby?

PH: Ne, tohle se nám nestalo. Jenom vím, že nějaký rugbysta z Čech nám psal, že byl z toho pohoršený. Tak jsem ho uklidnil, že proces rebrandingu běží.

Proč jste se rozhodli jít zrovna cestou mládeže místo budování seniorského týmu?

PH: Když jsem do toho vstupoval, tak už jsem pracoval s lidmi, kteří se hokejbalu delší dobu věnují. Byl to bývalý předseda hokejbalového svazu Martin Komárek a lidi kolem něho. Myslím si, že to pro mě byla asi jedna z těch největších škol toho, jak ten klub vést a kam by měl směřovat. Budoucnost každého sportovního klubu napříč sporty spočívá v mládeži a jenom tak se ten klub může začít budovat od píky a může se potom navazovat. Proto nám to všem dává největší smysl a soustředíme se jenom na tu mládež, která pak jednou může ten klub po nás převzít a pokračovat v něm dál. Kdybychom se soustředili na to jinak, měli dospělácký tým a šli bychom si zapinkat každý týden, tak by to nemělo moc dlouhého trvání.

TM: Petr, když zakládal klub, bylo mu 22 let, jestli se nepletu. Kdyby teď k němu přišli seniorští hráči, byl by tam úplně nejmladší jako zakladatel i jako trenér. To věkové rozmezí je klidně až do 50 let a nebyla by tam úplně autorita. Pokud začneme na mužském týmu, vždycky nám bude něco chybět. Zabere nám třeba 10 roků, než z toho co máme vytvoříme mužský tým. Samozřejmě bylo by to nádherné a my jsme aktuálně rádi za každou novou kategorii. Já bych řekl, že po celé Moravě kluby mají velké problémy, aby vůbec naplnily ty kategorie. To znamená, aby měly 15 hráčů v každé z těch kategorií. Začínali jsme se s přípravkou, dneska už máme kategorii přípravka, starší žáci, mladší žáci hostují v Brně. Aktuálně máme třeba 25 až 30 dětí. Ono fakt záleží, kdo přichází, kdo odchází. Je to ohromný nárůst za čtyři roky oproti těm třem, čtyřem dětem, které přišly. A zároveň můžeme říct, že to není vůbec jednoduché přesvědčit, nejenom děti, ale je to spíš o tom přesvědčit rodiče, aby se jich děti hýbaly a jakkoliv sportovaly. Nejenom hokejbal, ale vůbec, aby se rozběhly. Takže možná to je taková vedlejší linie toho, proč to děláme. Děti moc pohybu nemají, navíc jsou jako houby a jsou velice přirozený. Nikdy se na vás nebudou povyšovat tak jako dospěláci, takže o to líp se s nimi pracuje.

Krom toho, že chcete děti motivovat k pohybu, co byste ještě chtěli dále, aby si ti z klubu, obecně z hokejbalu odnesly?

PH: Hlavně ten kolektiv. Mám rád kolektivní sporty, jsem v tom celý život. Nikdy jsem nedělal individuální sporty a přijde mi, že to je to, co vám ten kolektivní sport může dát. Hokejbal, tak to nejsou trofeje, peníze, kariéra profi sportovce, ale ty lidi, se kterými vy jste vyrůstali a procházeli ty jednotlivé kategorie. Z toho vznikají přátelství na celý život a z toho už pak těžíte až do smrti, dá se říct.
TM: Naprosto souhlasím. My v podstatě trošičku fungujeme i jako rodiče. My chceme, aby děti nebyly jenom tým, ale aby se zároveň respektovaly všichni mezi sebou, protože máte hráče, který je hodně dobrý a ve finále ten tým je i včetně toho nejhoršího hráče. Jednoduchá věc. Respekt vůči rodičům, trenérům, v podstatě běžné mezilidské vztahy, na které se bohužel dneska trošku zapomíná. Hokejbalový svaz má kodex pro trenéry, rodiče a hráče. Hodně se snažíme těm dětem to vštěpovat a paradoxně největší problémy jsou s rodiči. 

Jak podle vás dnes děti motivovat ke sportu v době sociálních sítí a dalších různých aktivit, které vám konkurují?

PH: Já si myslím, že děti chtějí dělat sport primárně a že nejsou sociální sítě víc než sport. Ale záleží z hlediska dostupnosti toho sportu a myslím si, že do určitého věku je to, dá se říct, jenom na rodičích, jak moc se dítě bude tomu sportu věnovat, jestli s ním bude chodit ven si zapinkat nebo jestli mu to bude jedno a nechá ho, ať se bije sám tím životem. Právě v Olomouci je dostupnost toho sportu obrovská. Je tady spoustu spolků, sportovních klubů. Jsou pomalu na každé ulici, v každé čtvrti. Za to, že se děti nehýbou, nemůžou ony samy, ale ten problém plyne bohužel od rodičů, které je k tomu sportu nevedou.

TM: My máme strašně těžkou pozici oproti ostatním klubům, jako je HC Olomouc, jako je Sigma, protože hokejbal v Olomouci nemá tradici. Hokejbal tady už třikrát vznikl a třikrát zanikl. My jsme asi čtvrtý pokus o povstání z popela a zatím to vypadá, že ten nejnadějnější aktuálně. A já si myslím, že to, co nás hrozně limituje je historie, protože děti nemají vzory. Nevědí, že hokejbal tady v Olomouci existuje. Není tady dokonalé hřiště pro to, abychom mohli trénovat. Bojujeme s tím, já si myslím, že úspěšně. Vždycky v životě vás táhne nějaký vzor, ale my bohužel nemůžeme říct, že ani Petr Hanák ani kdokoliv, jakkoliv může být vzorem pro děti, protože ten olomoucký hokejbal v podstatě neexistuje řekněme řadu let v kuse. 

Jak moc vás limituje nevyhovující hřiště?

TM: Limituje nás to extrémně. Protože je to něco podobného, jako kdybyste extraligový hokejový klub nechal trénovat na rybníku a nechal ho tam trénovat jenom, když je led. To jsou nějaké dva měsíce v roce, ale musí hrát šest měsíců. Největším problémem je asi chybějící hřiště čistě pro hokejbal, které by bylo na nějakém veřejném prostranství, ne u školy nebo něco podobného, aby nebylo omezováno legislativně nebo jinak. V Olomouci je jedno jediné hokejbalové hřiště na ZŠ Holečkova. Historicky tam byly nějaké problémy s hokejbalisty, za které jsme se omluvili, v podstatě i za lidi, které my vůbec neznáme. Petr v tu dobu ještě nebyl ani na světě, když se tam nějaké problémy staly. Nicméně tady tohle se s námi táhne a prostě bojujeme. Nám aktuálně jde jenom o jednu jedinou věc a to je, aby byl plastový povrch, který je bezpečný vůči kloubům. Pád na beton nebo na asfalt a na plastový povrch je o něčem jiném. Ten povrch jsme nabídli škole jako sponzorský dar. Napoprvé, napodruhé jsme neuspěli. Teď děláme třetí kolečko. Pokud někdo nabízí povrch nebo něco, co je bezpečné a nabízíme to tak, že 2/3 času provozu hřiště, možná i víc, to může sloužit ne hokejbalistům, ale veřejnosti, školákům, tak je podle mě naprosto nelogické, že by někdo tady tenhle povrch nechtěl.

Jak důležitou roli hrají rodiče při fungování klubu?

PH: Co se týče klubu našeho typu, to znamená bez velkého realizačního týmu, tak jsou nepostradatelní. Musí se stát sami součástí toho klubu a jsou to nepsaní pracovníci, kdy musí zajišťovat třeba převoz hráčů. Snaží se pomáhat dobrovolnickou činností při organizaci zápasů i při tréninku. Takže já si myslím, že právě minimálně u toho klubu, jako jsme my, tak jsou rodiče nepostradatelní.

Setkali jste se s rodiči, kteří měli až třeba moc přehnané ambice?

PH: Já si myslím, že každý rodič je individuální, vždycky podle svého dítěte. Určitě jsme asi zažili všechny typy už i za tu krátkou dobu, ty ambiciózní a ty absolutně bez zájmu. Každý k tomu má nějaký jiný přístup. S tím už my bohužel nic nenaděláme.

TM: Nicméně asi bych k tomu dodal, že v průběhu času se to vykrystalizovalo. Někteří dnešní rodiče mají až přehnaný opatrovnický pudy v sobě vůči svým dětem. Já si myslím, že ti rodiče, kteří nechtěli, aby dítě dělalo hokejbal dneska už v našem klubu nejsou, přestože si myslím, že jsme nikdy nikoho ať neprotěžovali nebo naopak nezvýhodňovali. Prostě to je život. Podobně jako kolektiv, ve třídě, v práci, vždycky tam bude někdo, kdo je outsider a kdo je naopak absolutní lídr, kdy už to může dorůst i do takového okamžiku, kdy, jak se říká, zhnilé jablko může nakonec nakazit všechna ostatní jablka v ošatce.

Jak pracujete s hráčem, který individuálně opravdu převyšuje ostatní?

PH: Pracujeme s nimi víceméně jako s ostatními. Dělíme je na skupiny podle úrovně výkonnosti. To znamená, že všichni hráči dělají stejná cvičení, ale ta skupina, kde jsou ti odskočení, tak to dělají ve větší tempu a mají tam víc opakování, takže jim to přinese mnohem víc. Nebojíme se je posílat na různé kempy, které pořádá svaz pro talentovanou mládež. Zkoušíme je posílat i na reprezentační výběry. Naší hráčce Stelle Šterclové se to povedlo a dokonce se stala reprezentantkou do 16 let, se kterou skončila třetí na mistrovství světa v Sheffieldu. Díky ní už máme první medailistku v našem klubu. Věnujeme se individuálně všem, každopádně cílíme samozřejmě i na ty talentované.

TM: Všechno začíná a končí s dobou, která je nám vymezená na tom hřišti. Tréninky máme třikrát týdně, hodinu a půl. Máme je od začátku září až do konce října, od začátku dubna až do konce června. Takže z 12 měsíců my jsme schopni odtrénovat na tom hřišti pět měsíců, což nás extrémně znevýhodňuje oproti ostatním družstvům. Tím, jak jsme relativně malý klub, musíme v podstatě všechny kategorie odtrénovat za jeden trénink. My ani nemůžeme v rámci toho tréninku zvýhodňovat a znevýhodňovat. Představte si, že by přišel 15letý kluk, poprvé začne hrát hokejbal a my ho dáme do skupiny, kde budou pětiletí kluci, ale kteří už hrají dobře. Musíme hledat v tomhle balanc. Poslední dva, tři měsíce před prázdninami přišli dva brankáři, ale zase věkově úplně jinde, než se nám aktuálně hodí. My jim taky nemůžeme říct: "Kluci, už nechoďte." My jsme rádi za každého hráče. Za každým člověkem, dítětem je příběh a nějaký sen toho, že ony by to minimálně chtěly zkusit. Nejsme v situaci, ani to nemáme tak nastavené, že bychom si řekli: „Nejseš sportovní talent, odejdi.“ Nechci říct, že hromadu, ale máme tam i děti, u kterých víme, že nejsou talenty a nejspíš to nikam nedotáhnou. Zatím se nestalo, že bychom řekli: „Ty nechoď na tréninky nebo ty nebudeš jezdit jezdit na zápas.“ Tímto si myslím, že se odlišujeme od ostatních týmů, nejenom na Moravě, ale hlavně jako v Čechách.

Čím podle vás může hokejbal přesvědčit někoho, kdo se rozhoduje mezi hokejbalem, ledním hokejem a třeba i florbalem?

PH: Hokejbal plyne z ledního hokeje. Lední hokejisti si chodí v pauze mezi sezonami zahrát hokejbal. A myslím si, že z toho nakonec těží ve výsledku i oba sporty. Proto je to vlastně asi největší alternativa ledního hokeje.
TM: Hokejbal je hodně težko uchopitelný sport. Přestože si ho všichni spojují s ledním hokejem, je podle mě fyzickou náročností blíž k fotbalu. Například florbalové hřiště je zhruba 2/3 hokejbalového hřiště.
Hokejbalové hřiště má rozměry ještě o trošku větší než hřiště na malou kopanu. Hráči tam naběhají hromady kilometrů, hraje se to pod širým nebem ve většině případů a máte na sobě helmu, rukavice a dres s dlouhým rukávem. Je to náročné na termoregulaci, dech a všechno ostatní. Kdokoliv se podívá na hokejbal a na hokej, řekne si, to je 1:1. Je pravda, že hodně hokejistů volí v létě jako alternativu hokejbal.

Jako příklad mě napadá brankář Vojtěch Mokry, který hrál v Olomouci, v současné době gólman Mladé Boleslavi...

TM: Přesně tak a vlastně je i reprezentační brankář. Druhý a daleko známější je útočník David Pastrňák, který hrával v Karviné. My jsme v kontaktu s hráči, třeba z juniorky HC Olomouc, kteří zároveň hrajÍ hokejbal za Svítkov v Pardubicích.

Věříte, že by hokejbalu mohl pomoct uplynulý světový šampionát, který se hrál v červnu v Ostravě? 

TM: Za nás je to takové tonoucí se stébla chytá. Budeme věřit úplně všemu, ale myslím si, že z hlediska propagace toho sportu je to asi to nejlepší, co nás mohlo potkat. Být ten šampionát před pěti lety, tak dneska už po něm neštěkne ani pes. Nám to nyní hraje do karet. Víte, děláme to zadarmo, nedostaneme za to ani korunu. V sobotu nejste doma, v neděli nejste doma, třikrát týdně jste na tréninku. Aspoň ty děti viděly, že se to dá někam dotáhnout. Sice to není sport, kterým se budete živit jako fotbalem nebo hokejem, nicméně nejenom hokejbalová veřejnost, ale laická veřejnost, která viděla ten šampionát, si myslím, že daleko víc jim teď v hlavě zůstává hokejbal, než třeba florbal. Bude to na chviličku, ale věřím tomu, že to pomohlo.

Jaké cíle má klub pro nejbližší sezóny? 

PH: Co se týče sportovních cílů, tak se samozřejmě stále držíme té vize toho naplnit všechny věkové kategorie. Stále cílíme nejvíce na nábor a na to oslovovat stále nové děti. Chceme ještě víc propagovat náš klub. Co se týče výsledků a podobně, tak jsme rádi, když se vyhrává. Nicméně, jestli skončíme pátí nebo třetí, o to nám tak moc nejde u těch dětí. Hlavně ať je to baví, ať mají pořád tu skvělou partu, co oni mají. Jak už jsme zmiňovali, tak jak je vedeme, tak nám jde hlavně o ten kolektiv a myslím si, že ten možná máme jako jeden z nejlepších, protože tam může přijít kdokoliv. Jakékoliv dítě přijde, ostatní ho tam mezi sebe vezmou, takže na tom to budujeme. Tohle jsou naše sportovní cíle.
TM: Pokud děti po tréninku nebo v průběhu tréninku zápasu ukazují jakékoliv emoce, pozitivní nebo negativní, tak je to pro nás dobře. I negativní emoce je zpětná vazba. Tím víte, že to dítě tím žije. Pokud se dítě rozbrečí po zápase, pokud bude mlátit hokejkou... Ono to má úplně stejný význam jako když zvedne ruce, když dá gól.
Já bych chtěl, abychom měli v průběhu příští sezóny plastový povrch na ZŠ Holečkova. V průběhu příštího volebního období chceme přesvědčit město, aby nám na vybraném místě postavilo plnohodnotné hokejbalové hřiště, včetně tribun, kabin a podobně. Ohromný problém je to, že my nehrajeme tady v Olomouci žádný zápas. Stále je spousta rodin, které nemají auto. Prarodiče nepojedou na zápas do Přerova, do Zlína. Děti jsou tím pádem ochuzený o to, že se potom u domácího krbu baví o zápase a pochválí to dítě. Tohle bychom chtěli, aby v Olomouci byl plnohodnotný hokejbalový stánek, kde budeme fungovat. Bude to pro nás daleko jednodušší a my my všichni se budeme moci věnovat jenom tomu trénování a výchově těch dětí. 

Je cílem v blízké budoucnosti založit i A-tým? 

PH: Nám jde primárně o to starat se o děti a ty kategorie, které máme. Z nich potenciálně, až nebude kam jít dál a bude jich dost, tak pak založíme A-tým. Bude to jedině ku prospěchu. 
TM: Pro nás by to bylo velice velice příjemné zakončení té práce s mládeží. Když tady bude za 10 let mužský A-tým nebo i ženský A-tým, který bude tvořen z odchovanců, bylo by to hezké. Pravda, můžeme težit z toho, že Olomouc je univerzitní město. Hromada lidí na Fakultě tělesných věd (FTK) má hokejbalové kořeny, takže my bychom to mužstvo dokázali dát dohromady. My však chceme, aby naši odchovanci se dostali nejen do A-týmu, ale zároveň, aby přirozeně přebírali i naše role nebo i rozšiřovali realizační tým. Dětem, kterým už dneska bude 15 let, už by mohli začít trénovat třeba ty nejmenší.

Vybavíte si moment nebo momenty, kdy jste si řekli: „Jo, tohle všechno stálo za to?"

PH: Mě už to přišlo docela brzy. Bylo to v době, kdy jsme se přihlásili na třetí turnaj jsme a už jsme měli i svoje dresy. První turnaje jsme hráli jenom v rozlišovacích, a už jsme měli svoje. Byl to náš první opravdový turnaj, ve kterém jsme dali gól. V té době už jsem si říkal, že mi to za to stojí, když jsem viděl tu radost nejen svoji, ale i radost dětí. Už to přišlo v té chvíli a takové momenty mám stále.
TM: Každý trénink, každý zápas, na který přijdou děti jenom utvrzuje v tom, že to stojí za to, a že má smysl to dělat dál. Přesto, že těch překážek je hromada, jak to jsou externí překážky, interní překážky, překážky v názorech, v povahách, ale prostě pořád je to o tom, že chceme, aby ten hokejbalový klub tady v Olomouci byl plnohodnotný. Já osobně vím, že nikdy za to nebudu mít ani korunu a dělám to jenom proto, protože že jsem táta dvou kluků, kteří hrají v klubu. Pro mě je tou radostí to, že ty děti si vytvořily kolektiv. Přijdou, ukážou emoce a víc nepotřebujeme. Nepotřebujeme vyhrávat, snažíme se hrát fair play. Přesto, že si to nemyslí všichni o nás (smích).

Zmiňovali jste kolektiv, jak důležité je pro vás, aby děti nebo celkově všichni členové klubu trávili čas nebo společný čas i mimo zápasy, i mimo hřiště?

PH: Je to nejdůležitější ze všeho. Tím, že to je týmový sport, tak to nikdy nemůže záviset na jednom člověku. Když je dobrá atmosféra od začátku, když už v šatně se vtipkuje a všichni se baví mezi sebou, tak věřím, že pro ten sportovní výkon má obrovský přesah a že potom je to všechno lepší. Musíme to však držet na uzdě, aby se to nepřehánělo s tím humorem. Vždy je důležité dát tomu nějaké hranice. Nejvíc si zakládáme na tom, aby panovalo bezpečné prostředí i pro nově příchozí a aby to dělali i kvůli ostatním.
TM: Neděláme to násilně. Nechceme nikomu nařizovat, že musíte si psát, musíte se scházet. V průběhu toho, co Petr tady mluvil, se mi vybavil případ, že jsme se rozloučili s dvěma kluky, který za nás hráli, protože tam byly náznaky šikany. I kdyby to měl být ten nejlepší hráč celého týmu a pokud by to mělo znamenat, že nikdo nebude chodit kvůli němu na trénink, tak se radši musíme zbavit toho jednoho hráče, než se zbavovat těch všech ostatních. I o tom je kolektivní sport.

PH: A ta pravidla jsou jasně nastavená a daná. My jim říkáme, co od nich čekáme, co už je za hranou a co už je nepřípustné.