Promítl jsem okolo pěti tisíc filmů, říká promítač z Metropolu. Promítá už víc než 50 let

Kdy jste s promítáním začal?

Poprvé jsem promítal 1. listopadu 1975.

Byl to váš sen?

To úplně ne. Já jsem tehdy jako kluk sbíral filmové plakáty. Paní, která je v kině vyměňovala, mi občas nějaký dala. A jednou říkala, že by potřebovali promítače, že ti jejich už jsou v nejlepších letech. Na okrajových kinech tehdy hráli většinou důchodci. Zeptala se, jestli bych to nechtěl zkusit.

Film mě bavil, a tak jsem na to kývl. Tehdy ani moc jiného než film nebylo. A nějak jsem u toho zůstal. Teď už je to přes padesát let.

Začínal jste rovnou v Metropolu?

Ne, začínal jsem na Nových Sadech. Do Metropolu jsem přišel až v roce 1995. Předtím jsem různě putoval po okrajových kinech. Ta se v devadesátých letech začala zavírat. Jak začala vysílat Nova, lidé přestali chodit do kin. Zůstala Lípa, Central a Metropol. A v 95' jsem přešel do Metropolu.

Jak vypadala filmová kultura v devadesátkách? Chodili lidé do kin?

Hodně se to zlomilo s Koljou. V devadesátých letech kina spíš přežívala. Lidé si pořizovali satelity, koukali na televizi a do kina moc nechodili. Kina tehdy držely nad vodou i reklamy na tabák a cigarety. Pak přišel Kolja a strhla se lavina. Lidé se začali do kin vracet. Zjistili, že kino je kino.

A potom přišly velké zahraniční trháky.

Ano. Po roce 1995 začali Američané uvolňovat filmy rychleji. Dřív jsme je hráli třeba dva nebo tři roky po premiéře. Najednou se filmy dostávaly do českých kin skoro současně s americkou premiérou. To začalo lidi znovu tahat do kina.

A pak přišel Harry Potter a Pán prstenů. Když šel první Harry Potter, moc jsem netušil, co to je. Říkal jsem si: nějaký Harry Potter? A před kinem fronta jak blázen, skoro až k dopravnímu podniku. U Pána prstenů jsem na tom byl podobně. Četl jsem Hobita, ale Pána prstenů ne. Tak jsem si ho musel rychle načíst, abych věděl, co vlastně promítám.

Jaké to bylo promítat Pána prstenů z filmové kopie?

To bylo obrovské. Tehdy ještě nebyla digitalizace, všechno přišlo na filmových kopiích. Pán prstenů měl třeba dvanáct kilometrů filmu. Přišly čtyři bedny, v každé několik dílů, a celé se to muselo připravit. Dneska se film stáhne do serveru a pustí. Tehdy to byla fyzická práce s kilometry materiálu.

Metropol měl v devadesátých letech silnou pozici?

Ano. Patřili jsme k nejnavštěvovanějším kinům v republice a měli jsme výbornou průměrnou návštěvnost na představení. V devadesátých letech jsme měli průměr přes tři sta lidí, což bylo famózní. Bylo to přes polovinu kapacity sálu.

Jak často se tehdy promítalo?

Třikrát denně. Hrávalo se i od tří odpoledne, ale od toho se pak upustilo, protože lidé byli ještě v práci. Nakonec se hrálo hlavně v půl šesté a v osm. V Metropolu byl také slavný filmový klub. Každé úterý ve 20 hodin bylo narváno. Ty filmy nešlo nikde jinde vidět. Dnes si je člověk najde na internetu, ale tehdy byl filmový klub událost.

Jak se podle vás proměnilo publikum Metropolu?

Metropol dlouho hledal, čím vlastně bude. Byla snaha udělat z něj artové kino, ale podle mě je nesmysl, aby kino s více než pěti sty místy bylo čistě artové. Na to by byla ideální Lípa, která měla kolem dvou set míst.

Metropol se nakonec vyprofiloval pro střední a náročnější generaci. Nemá smysl hrát tady jen trháky pro puberťáky, i když se samozřejmě některé hrají. Ale dobře tady fungují filmy pro dospělejší publikum, evropské filmy, české filmy, silnější tituly.

Co kino zachránilo technicky?

Digitalizace. Metropol dlouho hrál klasickou pětatřicítku, zatímco distributoři už přecházeli na digitál. Kopií bylo málo a kino se dostávalo do problémů. Zlom přišel kolem roku 2011, kdy se digitalizovalo a kino převzal pan Hanák. Podle mě ho postavil na nohy. Začalo se opravovat a investovat.

Největší ostuda promítače? Když se na plátně objeví kšandy

Byla práce promítače těžká?

Byla to velká zodpovědnost. Za komunismu jste ručila za kopii. Když přišla poškozená, musela jste ji zkontrolovat. Film měl třeba pět kilometrů, takže jste ho musela celý ručně přetočit a zjistit, jestli odpovídá záznamu. Když se film připravil, už to pak byla automatika. Ale musela jste hlídat, jestli nevyskočí z filmové dráhy, aby se nepoškodil.

A stalo se vám někdy něco takového?

Samozřejmě. Největší ostuda promítače byla, když se na plátně objevily takzvané kšandy. To byl konec filmového pásu, takové čáry. Když se nestihl přechod mezi projektory, diváci je viděli. To promítač nechtěl zažít.

Pusťte bez zvuku Limonádového Joea a já ho odehraju

Víte, kolik jste za život promítal filmů?

Přesně ne. Když řekneme zhruba šedesát filmů za rok a vynásobíme to padesáti lety, vychází to na několik tisíc. Řekl bych tak pět tisíc filmů, plus minus.

Který film máte nejraději?

Limonádového Joea. Měl jsem ho tak rád, že když ještě nebylo video, nahrál jsem si ho z televize na magnetofon. Dodnes ho mám doma. Kdybyste mi ho pustila beze zvuku, tak bych ho z velké části odehrál. Možná ne na sto procent, ale tak na pětasedmdesát určitě.

Jaké diváky nejraději vidíte v kině?

Diváky, kteří přijdou na film, sednou si a chtějí se dívat. Nemám rád diváky, kteří přijdou do kina a během filmu vytáhnou mobil. Svítí tím ostatním do tmy a ruší je. Už jsem pár lidí napomínal. Řekl jsem jim, jestli je to tak důležité, ať si to jdou vyřídit ven. Vstupenka dnes stojí docela peníze a ostatní lidé si zaslouží, aby je nikdo nerušil.

Poznáte po těch letech, který film bude v Metropolu fungovat?

Dřív se to odhadovalo líp. Existoval Filmový přehled, kde byl odvyprávěný děj filmu. Takže člověk dopředu věděl, o čem film je. Distributoři také dělali předváděčky, kam kina zvali. Když jste film viděli, věděli jste, jestli ho nasadit.

Dnes vidíte název, zemi výroby, krátkou anotaci, režiséra a herce. Dá se tipovat, ale je to nepředvídatelné. Někdy se spálíte, jindy jste příjemně překvapení.

Kolik filmů se dnes v Metropolu za týden hraje?

Dřív Metropol hrál jeden film třeba celý týden a k tomu filmový klub. Dnes se za týden může hrát třeba dvanáct filmů. A odhadnout, který z nich bude tutovka, není jednoduché.

Pán prstenů táhne pořád. Doma ho nikdy nezažijete jako v kině

Metropol je známý filmovými nocemi. 

Ano. Některé jsme dělali už dávno. Začínali jsme třeba Přáteli, hrála se celá první řada. Pána prstenů jsme kdysi hráli tak, že jsme začali odpoledne a skončili kolem jedenácté. Jeden den s titulky, druhý den v českém znění. Hádejte, na kterou verzi přišlo víc lidí.

Tipuju, že na českou.

Na českou, přesně. Bylo to kolem roku 2008 nebo 2009 a angličtina tehdy ještě tolik nefrčela.

Táhne Pán prstenů pořád?

Pořád. I když ho hrajeme každý rok. Harry Potter už netáhne tolik, ale Pán prstenů ano. Když ho člověk chce opravdu zažít, má jít do kina. Doma si může pustit projektor, ale nikdy nebude mít plátno a perfektní zvuk.

Vy jste se v Metropolu staral i o propagaci. Vzpomínáte na nějaké speciální premiéry?

Dělali jsme různé věci. Na premiéru filmu Pasti, pasti, pastičky jsme nechali vyrobit perníkové kuličky a každý návštěvník dostal pytlíček se dvěma. Lidé nejdřív nechápali, pak se smáli.

U filmu Pupendo jsme z premiéry udělali takovou socialistickou akci. Rozdávali jsme mávátka, lidé mohli přijít v pionýrském nebo svazáckém kroji. Udělali jsme transparenty jako „Plán splníme na 2000 %“ nebo „Promítači Metropolu, náš vzor“. Herci a režisér byli překvapení, co jsme na ně vymysleli.

A u velkých sérií?

Když byl Pán prstenů, objednali jsme tisíc prstenů a rozdávali je divákům. U Harryho Pottera jsme zase dali akci, že kdo přinese vstupenku z prvního dílu, má vstup zdarma. Přišlo sedmnáct lidí, kteří si ji opravdu schovali.

Musel jste mít na promítání tehdy speciální školu?

Ano. Nejdřív jsem půl roku promítal se zkušeným promítačem a musel odehrát 360 představení. Pak jsem jel do Prahy na tři týdny. Učili jsme se optiku, elektřinu, akustiku, filmovou kopii, promítací techniku, lepení filmu i dějiny filmu. Na konci byla zkouška. Později jsem si musel dodělat další kurzy, třeba na širokoúhlé promítání a nové technologie. Nakonec jsem byl promítač mistr nových technologií.

A dnes?

Dnes musíte hlavně umět s počítačem. Filmy už chodí po internetu. Technik je stáhne na server, programátorka udělá program a film se nahraje do promítačky. Promítač přijde, podívá se, co se hraje, nastaví formát a hlasitost a pustí to. Do samotného filmu už moc nezasáhnete. Je daný tak, jak ho distributor dodá.

Doufám, že oslavíme 100 let

Jak vidíte budoucnost Metropolu?

Doufám, že bude dlouhá a že oslavíme sto let. Pokud tady bude pan Hanák, pro kterého je Metropol velký kůň, věřím tomu. Plány jsou velké. Měla by se vylepšit předsálí, udělat nová střecha a možná i menší sál ve sklepě, takové artové kino pro třicet lidí. Mně by se líbil i malý rodinný salon. Lidé by si mohli objednat speciální promítání, seděli by u stolečků, měli občerstvení a film by běžel na velkém plátně s dobrým zvukem.

Vy sám ještě taky promítáte, že?

Teď už tak dvakrát nebo třikrát do měsíce, většinou v sobotu nebo v neděli. Ale pořád mě to baví. Nikdy bych nečekal, že u toho zůstanu tak dlouho.

Chtěl byste ještě něco vzkázat lidem?

Ať lidé chodí do kina. A hlavně k nám do Metropolu. A ať nekoukají do mobilu, ale na plátno.