Bude mi smutno, říká majitelka. Olomoucká filatelie po 38 letech končí

Co stojí za koncem tohoto obchodu?

Mám 75 let, jednou to přijít muselo. Není to lehké pro mě, bude mi smutno po stálých zákaznících. Po těch mnoha letech už jsou to, dá se říct, osobní vztahy, přátelské vztahy s mnohými filatelisty a stálými zákazníky. A po dětech mi bude smutno. Rok jsem nad tím přemýšlela, připravovala jsem se na to a už to nastalo. Pro svůj konec jsem si zvolila symbolické datum 21. srpna.

Nebylo obchod komu předat?

Bohužel ne. Mám čtyři dcery a každá má svoje speciální povolání. Nebyl ani nikdo jiný. Myslím, že i proto, že v dnešní době tady ten obchod člověka neuživí. Já kdybych neměla důchod, tak by to nešlo.

Jaké jsou reakce zákazníků na váš konec?

Mnozí mi říkali: "Vydržte ještě dva roky, to bude jubileum 40 let od otevření." Někdo mi připomínal pána v Ostravě, který měl rovněž filatelii a tehdy mu bylo 80 let. Sem do mého obchodu začali jezdit sběratelé z Ostravy a říkali mi, že bouchl pěstí do pultu a řekl: "Já mám 80 a já končím." Tak mi říkali: "Vy máte ještě ale pět let." Většina reakcí je, že to je smutné i z toho důvodu, že v Olomouci jiná filatelie není. Nejblíže bude až v Brně. Samozřejmě se dají sehnat známky a další věci na internetu, ale spousta z nich volí osobní vztah, že někam jde a že si to přebere. Potom sem chodily maminky s dětmi. Jedna dokonce mi říkala: "Já zorganizuji petici, to není možný, vy tady musíte ještě zůstat." Mnozí mi samozřejmě přejí odpočinek, další se ptají: "A co tedy budete dělat? Vám to bude chybět. Dejte na mě, vám to bude chybět." Já jsem říkala: "Ano, bude mi to chybět, ale konečně budu mít čas na sebe a na jiné věci."

Děti sbírají málo, posílá se málo přání

Jak se filatelie vyvíjela od otevření obchodu do současnosti?

Ubylo dětí. Zpočátku chodily děti s několika málo mincemi, protože známky nebyly tak drahé. Chodili sem prvňáčci, žáci z prvního stupně, potom i další. Chodili i různé výlety, kdy například přišla učitelka s 15 dětmi a každé dítě si něco koupilo. Známky, pohled, nikdo neodešel s prázdnou. V té filatelii chybí děti, dnes už skoro nikdo z nich nesbírá známky. Oproti dřívějšku jich je hodně málo a to chybí. Další změnou bylo, když se začali posílat maily a SMS zprávy. Od nás brali známky na frankování firmy a školy. A to taky skončilo. Potom se začalo prodávat méně přání, nahradila je elektronika. Před lety, v období před Vánoci, se prodalo až 5 tisíc vánočních pohledů a přání. Já jsem se snažila vždycky mít co nejvíc motivů, abych uspokojila každého, kdo měl rád to své.

Jak moc se změnil sortiment, který nabízíte?

Ubylo papírových přání a tím pádem ubylo i známek. Já jsem potom v určitou dobu měla, dá se říct, štěstí. Přišel pán, který měl malou papírenskou firmu, takže jsme měli už osobní vztah. Já jsem věděla, že mu můžu věřit a on mě a rozhodl se přejít na hračky. Mě se to nezdálo, já jsem říkala: "To ne." Ale on mě přesvědčil, že bych mohla prodávat drobné hračky a další drobnosti a to mi pomohlo. Vyhovovali jsme si vždycky. Když jsem neměla na zaplacení, on počkal se zaplacením faktury, protože věděl, že nejsem z těch, kteří by měli peníze a dávali je někam jinam. Věděl, že až budu mít peníze, že to okamžitě zaplatím.

Co lidé u vás nejvíce kupovali?

To úplně asi neurčím. Měla jsem asi 90 stálých filatelistů, kteří brali všechny emise České republiky, tak jak za sebou vycházely. To bylo asi nejvíc zastoupené. Pravda je, že vydavatel známek filatelie dává obchodníkům jenom 6%, což je málo. Než prodáte za 10 000, tak máte z toho 600 korun. Ale tím, že jich bylo hodně, tak to šlo. Potom se hodně prodávaly hračky. Hodně mě zachránil dodavatel ze Slovenska, který dlouhé roky dodával v komisním prodeji alba, známky, pinzety a další filatelistické zboží. Byla to spolupráce na dlouhá léta. Vždy jsem si velmi cenila férových obchodních i lidských vztahů, na tom hodně stavím. 

Jaké byly vaše začátky?

Byly těžké. Začali v roce 1988 a v roce 1992 došlo na privatizaci. Do ní jsme šli s manželem a já měla našetřeno tehdy 15 tisíc korun. Zájemců o tady ten prostor bylo pět. Před námi se dražila malá provozovna na Dolním náměstí a ta měla vyvolávací cenu několik málo tisíc, zhruba do 5 tisíc. A vydražilo se to za půl milionu.

Na jaké částce jste nakonec skončili?

Manžel s kamarádem kouřili. Já jsem stála, filatelisti chodili kolem a ptali se: "Máte milion?" Mě bylo tak úzko a říkala jsem si říkala, co budeme dělat? Jestli to nevyjde, co budeme dělat? Za 115 tisíc korun jsme tam mohli zůstat a začít podnikat. Dále jsme platili nájem městu. Bylo z toho velké nadšení, které ale potom vystřídala tvrdá realita. Museli jsme si vzít znovu půjčku, abychom přežili. Měli jsme čtyři dcery. Jedna byla na střední škole, tři na základce. Bylo to bez přehánění velmi těžké, protože jsme tady byli oba dva, nikdo neměl stálý plat a stálé zaměstnání.