Keramika mě měla zpomalit, říká Anna Dvořáková. Stika Ceramics vzniká v dílně na Blažejském náměstí

Vcházím do dílny a zároveň studia, které sídlí na Blažejském náměstí. Že jde o keramickou dílnu, poznám hned, ve výloze visí tematické ozdoby. Podle slov majitelky Anny Dvořákové je ateliér značky Stika Ceramics trochu punkový, ale funkční.

V minulosti řešila i místo, ve kterém se nakonec kvůli vlhkosti a technickým komplikacím nedalo pracovat. „Najednou se objevil tenhle prostor, který je trochu punkový, ale je super. Mám ho víc jako dílnu než jako showroom,“ vysvětluje mi Dvořáková.

Ateliér nebývá běžně otevřený pro veřejnost i proto, že při práci na hrnčířském kruhu potřebuje keramička klid na soustředění a ponoření do vlastního rytmu. „V momentě, kdy se dostanu do práce, jsem v nějakém rytmu. Když mi někdo zaťuká na dveře, znamená to vypnout kruh, jít si umýt ruce, ale hlavně dostat se z toho rytmu,“ vysvětluje.

Anna Dvořáková začala s keramikou v době, kdy byla na rodičovské dovolené. Do keramického kroužku tehdy chodila s kamarádkou a z původního koníčku se postupně stala práce, která dnes stojí za značkou Stika Ceramics. „Byly to jediné dvě hodiny týdně, které byly jen pro mě, a syna hlídala babička. Takže jsem si k tomu vytvořila velkou citovou vazbu,“ vzpomíná Dvořáková.

„Pořád jsem na svých výrobcích viděla chyby.“

Keramiku se pak keramička, kterou nejen Olomoučtí znají jako Stiku učila i z videí, knih nebo podle návodů lidí, kteří se keramice věnovali. „To učení bylo pokus omyl, videa na Instagramu, půjčené knížky a načítání postupů. Experimentování mi v té době hodně vyhovovala,“ popisuje. Dlouho ale své výrobky hlavně rozdávala kamarádům a rodině.

„Dlouho mi trvalo získat sebedůvěru. Výrobky jsem převážně rozdávala jako dárky a nebyla jsem úplně schopná je prodávat, protože jsem na nich pořád viděla hodně chyb,“ říká.

A kdy přišel zlom a Anna začala vlastní tvorbu prodávat? Rozhodla osobní situace. Dvořáková dlouho nemohla najít práci na částečný úvazek, kterou potřebovala kvůli péči o syna. Několik let proto kombinovala keramiku s prací v lesní školce a doučováním španělštiny a španělské literatury.

„Potřebovala jsem vyzvedávat syna a nemohla jsem najít žádný poloviční úvazek. Takže jsem si založila živnost,“ vysvětluje. Postupně opustila ostatní práce a zůstala jen u keramiky. “Kvůli rozříštěnosti, kdy jsem se starala o dítě a k tomu měla tři práce, jsem se nemohla na nic plně soustředit,“ dodává.

Dnes tvoří ve vlastním ateliéru, který má spíš jako dílnu než showroom. Dveře svého ateliéru otevírá veřejnosti zhruba jednou měsíčně. Jinak k Aničce chodí lidé pouze po domluvě, případně si u ní vyzvedávají objednávky.

Najít vhodný prostor v Olomouci podle ní nebylo jednoduché.

„Je těžké sehnat prostor, protože komerční prostory jsou hodně drahé. Nefunguje tady status umělce, který může tvůrcům pomoci v období bez zakázek, jedná se o ochranný systém,který zajišťuje stabilní sociální a daňové podmínky. Já každý měsíc začínám desítky tisíc v mínusu. Nezačínám na nule,“ popisuje realitu nezávislé tvorby.

„Baví mě, že se člověk soustředí na málo a může z toho udělat hodně.“

Pokud jste zákazníkem olomouckých kaváren, je možné, že jste z šálku od Aničky už pili. Její osobitý styl se ale v průběhu let měnil. Na začátku Dvořáková pracovala s barevnými glazurami, které si sama míchala. Později od výrazných efektů ustoupila. „Chtěla jsem, aby moje keramika nesla můj vlastní rukopis a aby byla jasně rozeznatelná,“ říká.

Dnes jsou pro její tvorbu typické přírodní tóny, černá hlína a béžová glazura. „Baví mě, že se člověk soustředí na málo a může z toho udělat hodně.“ popisuje.

„Pořád se snažím držet nějakou linku, aby šlo vidět, že je to ode mě. Teď jsem ale došla do bodu, kdy si říkám, jestli to není něco, co mě spíš limituje, než že by mi to pomáhalo,“ přemýšlí Dvořáková.

Ve chvíli, kdy si o její tvorbě povídáme, už ví, že se chce přes léto věnovat experimentům s technikou nerikomi, tedy práci s barevnou hlínou. „Chci si obarvovat hlínu, aby barvy konečně vyšly tak, jak bych ráda. Možná bude moje keramika trochu barevnější.” naznačuje.

A jak takový proces tvorby v dílně keramičky probíhá? Při práci poslouchá Anička hlavně audioknihy a rozhlasové hry. „Mě ten proces točení baví. Když už má člověk hlínu v ruce a poslouchá u toho knížku, je to příjemné. Kromě práce samotné se soustředím také na vyprávěný příběh,“ říká.

Zároveň ale upozorňuje, že keramika je fyzicky náročná práce. „Tenhle rok jsem se začala postupně rozkládat a přišla jsem na to, že moje záda a celý střed těla jsou oslabené,“ popisuje. Kvůli bolestem zad začala chodit na fyzioterapii, plavat a cvičit v posilovně.

Nedílnou součástí Aniččiny práce jsou také kurzy keramiky. Často na ně chodí lidé, kteří si potřebují odpočinout od každodenního tlaku. „Když jsem začínala, měla jsem sama keramiku proto, abych vypnula a měla čas pro sebe. Chtěla bych, aby takhle mé kurzy působily také na ostatní lidi,“ vysvětluje. Účastníkům nechává volnost a nesnaží se je vést k jednotnému výrobku. „Jsem ráda, že si u mě lidé odpočinou. Nechci jim diktovat, co přesně mají vyrábět,“ dodává.

Za jeden z nejsilnějších momentů z kurzů považuje Anna Dvořáková situaci, kdy účastnice přišla ve špatné náladě a nechtěla nic tvořit. „Řekla, že je hrozně naštvaná a rozhodně dneska nic dělat nebude. Dala jsem jí hlínu a nabídla jí, že s ní může udělat úplně cokoliv. Jestli chce bouchat do hlíny nebo s ní házet, všechno je povolené,“ vzpomíná Dvořáková.

Na lekci ale paní přišla, a tak si nakonec hodinu a půl jen bouchala do hlíny: „Nevyrobila nic a odcházela s tím, že je úplně v pohodě. Přišlo mi strašně hezké, že si dovolila jít do něčeho, co jí v ten moment pomohlo.“

A kde můžete tvorbu Stika Ceramics potkat na živo? V plánu má účast na olomouckém Dyzajntrhu a otevřených studiích v rámci Kreativní Olomouce. Jiné trhy ani neplánuje.

„Snažím se markety omezovat. Jsou hodně náročné. Člověk to musí vyrobit, zabalit, udělat inventuru a spoustu dalších věcí. A hlavně chci víkendy trávit s rodinou.“ popisuje.

„Vybrala jsem si hlínu, aby mě zpomalovala. Jenomže zároveň podnikám, a to zase člověka strašně zrychluje a klade na něj velké nároky na výkon. Snažím se v tom chodit tak, aby mi v tom bylo dobře,“ uzavírá Anna Dvořáková.

Článek vznikl za finanční podpory Olomouckého kraje.