Z Olomouce až na Grossglockner. Parta z Hané dobývá Alpy na kultovních skládačkách
Na nejvyšší horu Rakouska se většina cyklistů vydává na speciálních kolech s moderními technologiemi. Parta čtyř kamarádů z Olomouckého kraje se rozhodla tam dojet na starých „skládačkách“ – s jedním těžkým převodem a jednou chatrnou brzdou. Report přináší rozhovor s Oldřichem Pavlíkem o tom, jak nápad vznikl, jaké trable cestovatele potkaly a co hodlají udělat, až se vrátí.
Proč jste vyrazili na kolech na Grossglockner? A proč zrovna na kultovních „skládačkách?“
Už loni jsme zkoušeli, co všechno je to kolo schopné vyšlapat, když jsme jeli do Budapeště. To jsme jeli ve čtyřech a byl to jeden velký hec. Letos jsme si ale řekli, že bychom chtěli zkusit něco trochu drsnějšího, takže jsme si stanovili za cíl Grossglockner – protože to zní prostě drsně, a je to ledovec.
Co až dorazíte? Máte v plánu výšlap na vrchol?
Máme v plánu vyjít na nejvyšší bod na Vyhlídku císaře Franze Josefa, což je takové kultovní místo, kde se lidi otáčí na motorkách, na kolech a je tam krásný výhled právě na ledovec, takže to je naším cílem. Pak se otočíme a kamarád nás ozve dodávkou domů.
Jak dlouho jste na cestě? A kolik Vám zbývá do cíle?
Minulý čtvrtek jsme vyrazili z Olomouce a zítra plánujeme vyjít vedle kola poslední serpentiny. Ta kola mají totiž jen jeden těžký převod, takže to asi nezvládneme vyšlapat a půjdeme prostě vedle kola a potáhneme s sebou celou bagáž.
Po loňském „hecu“ do Budapešti letos míří čtveřice vstříc ledovci Grossglockner, přičemž celou cestu z Olomouce chtějí stihnout za týden. Svoji cestu navíc dokumentují na svém instagramovém profilu Expedice Skládačka.
Co všechno s sebou vůbec vezete?
Kolektivní věci jsme si rozdělili. Někdo bere vařiče, někdo bere nářadí, další bere třeba moka konvičku na kávu… Samozřejmě všichni si vezeme svůj spacák, protože spíme pod širákem, „na divoko“. Vtipné je i uchycení na ta kola – někdo má držák, další má basu piv, další zase nákupní košík. Nejvíc samozřejmě vezeme náhradní díly na kola, která se po cestě prostě rozbíjí. Krom toho vezeme ještě různé předměty, které máme od předmětů. Jeden z nich je třeba taková naše „kultovka“ z loňska – mouku z Věrovan.
Proč se zrovna mouka stala kultovním předmětem?
Jeden z kamarádů ji vezl už loni a my jsme se podivovali ‚co tady dělá sakra mouka z Věrovan?‘. No a letos ji máme domluvenou na spolupráci. Stejně tak vezeme ale i další předměty, které jsou takovými našimi talismany.
Už jste narazili s koly na nějaký zádrhel?
Těch zádrhelů bylo hrozně moc. Jsou to kola, co mají jednu brzdu, která vlastně častokrát ani pořádně nebrzdí za normálních okolností, takže se nám pak třeba zavaří. Pak samozřejmě defekty, ty už ani nepočítáme. Největší nepříjemností jsou asi utržené držáky. Jeden z nás už to tak nějak vzdal a veze to na zádech. Řešíme taky urvaná řídítka, různě to svařujeme, stahujeme „gumicukama“ a „fofrpáskama“. Přesto se nám ale daří jet stále dál – sice kola vydávají čím dál zvláštnější zvuky a občas už to je trochu k smíchu, ale pokračujeme v jízdě.
Co je těžší, jet na tom kole do kopce nebo z kopce?
Paradoxně to budou asi sjezdy. Jak jsem říkal, ta kola mají jednu brzdu, ta se zavaří, takže ty největší sklony pak jdeme pěšky a táhneme kola vedle sebe, protože to se jinak nedá.
Kolik toho musíte za den ujet?
Průměrně ujedeme asi 100 kilometrů, čehož se držíme. Samozřejmě, některé dny jedeme nad plán, jiné dny, kdy projíždíme hory nebo průsmyky, tak zase ujedeme třeba 85 kilometrů. Místy to prostě jinak nejde.
A celkově to je kolik kilometrů?
Něco kolem 600 kilometrů. Počítáme do toho ale i různé zajížďky, objížďky, abychom se co nejvíce vyhnuli dlouhým stoupáním. Vyhledáváme cyklostezky, převážně asfaltové cesty, jelikož „skládačky“ nemají odpružení, takže na šotolině máme pak velký problém.
Co vlastně na tu Vaši výpravu říkají místní?
No v Česku lidi říkali, že jsme blázni, že to v žádným případě nezvládneme a že není možné dojet až na Grossglockner se skládačkou. Potom se to začalo lámat, kdy někteří říkali, že to asi možný bude. Na rakouských hranicích jsme ale sklidili velký potlesk od cyklistů z Jižní Moravy a drželi nám palce.
Jinak si samozřejmě někteří ťukají na hlavu, točí si nás na mobily, když třeba jdeme po silnici do kopce a kolo vedeme po silnici. Ale vesměs většina ohlasů je pozitivní a skoro neustále někomu vysvětlujeme, co to vlastně děláme, proč a jestli to zvládneme.
Máte nějak mezi klukama rozdělené role?
Každý den si rozvrhneme funkce, které ten den zastáváme. Jeden je navigátor, další točí a vytváří nějaký obsah na Instagram a pro partnerská plnění. Nápady se pak vždycky objeví tak nějak za pochodu.
A co až se vrátíte zpátky domů? Plánujete nějaké besedy nebo malý dokument?
Tím, že jsme kluci z vesnic, tak máme domluvené články v místních měsíčnících. Někdo nás dokonce vyzýval, abychom z toho natočili celovečerák, ale jak jedeme takhle těžce a složitě, tak jsme si nechtěli brát techniku, protože by se zničila. Zrovna jsme se ale bavili o tom, že jestli bude dost materiálu, tak bychom nějaké menší výstupy udělat mohli a třeba i nějakou menší přednášku.
