Univerzita musí být bezpečné prostředí pro studium i práci, říká nový ombudsman

Co Vás nejvíce motivovalo vstoupit do role celouniverzitního ombudsmana?

To je velmi dobrá otázka. Hodně jsem to zvažoval, protože si uvědomuji, že ta role je extrémně náročná, ale zároveň důležitá a potřebná. Motivovala mě především zkušenost z fakultní úrovně, kde jsem pět let působil jako ombudsman pro studující. Na začátku jsem tu pozici vnímal hlavně jako způsob, jak vyrovnávat určitou asymetrii moci mezi vyučujícími a studenty.  

V čem se podle Vás tato asymetrie nejčastěji projevuje?

Vyučující mají v některých situacích více moci, protože rozhodují například o zápočtech nebo zkouškách, a studenti tak někdy mohou mít pocit, že tahají za kratší konec provazu. Postupně jsem si ale uvědomil, že existuje i druhá strana mince – tedy kolegové a kolegyně z řad akademiků nebo dalších zaměstnanců univerzity, kteří také řeší různé problémy. Na mnoha univerzitách se proto role ombudsmana postupně otevřela nejen studentům, ale i zaměstnancům. Ukazuje se totiž, že podnětů často přichází hodně právě od kolegů a kolegyň. Proto jsem rád, že tato pozice na univerzitní úrovni může být k dispozici oběma skupinám. 

Jak zatím vnímáte hlavní výzvu své nové role jako prvního celouniverzitního ombudsmana Univerzity Palackého?

Ještě víc než na fakultní úrovni jsem si uvědomil, že velká část práce spočívá v propagaci a trpělivém vysvětlování toho, co vlastně ombudsman je a jak funguje. Mnoho lidí si může představovat, že jde o nějaký represivní orgán nebo interní vyšetřování. Ve skutečnosti je ale hlavní dlouhodobou vizí této instituce spíše kultivovat prostředí univerzity tak, aby se v něm lidé cítili dobře. Velká část práce přitom spočívá i v konzultacích. V tom, že lidé přicházejí pro radu, aniž by nutně chtěli situaci formálně řešit. A to samozřejmě nejde bez toho, aby se řešily problémy, které se objevují. Důležitou součástí je také prevence. Snažím se například využívat mediaci, tedy způsob řešení konfliktů, který může pomoci situace řešit dříve, než se vyhrotí.

Co je podle Vás nejdůležitější pro vybudování důvěry studentů i zaměstnanců univerzity v tuto instituci?

Zásadní je především vysvětlovat, jakou roli ombudsman vlastně má. V různých zemích existují různé modely. Někde je ombudsman až poslední instancí, kam lidé přicházejí ve chvíli, kdy selžou všechny jiné mechanismy. Já osobně to vnímám trochu jinak. Myslím si, že ombudsman by měl být spíše místem, kam se člověk může obrátit už ve chvíli, kdy si není jistý, co má dělat nebo jak situaci řešit. Často jde o to lidem pomoci zorientovat se v možnostech a společně hledat další kroky. 

Dříve jste působil jako ombudsman Filozofické fakulty. Jak podle Vás funguje vztah mezi fakultní a celouniverzitní úrovní?

Na Univerzitě Palackého nyní nastavujeme určitý model spolupráce mezi fakultními ombudsmany a univerzitní úrovní. Některé fakulty mají své ombudsmany, kteří jsou velmi blízko studujícím a dobře znají konkrétní prostředí. Univerzitní úroveň může naopak nabídnout větší odstup a určitou neutralitu. Může se například stát, že zaměstnanec z fakulty nechce řešit problém přímo na své fakultě a raději přijde na rektorát na „neutrální půdu“. Vnímám to tedy jako systém, který by měl fungovat komplementárně a navzájem se doplňovat. 

Mohl byste popsat nějaké typické situace, se kterými se jako ombudsman setkáváte?

Lidé se na ombudsmana obracejí ve chvíli, kdy mají pocit, že se stalo něco neférového nebo nepříjemného a nevědí, jak situaci řešit. Často jde například o otázky profesních hranic ve vztazích mezi vyučujícími a studenty nebo o zpětnou vazbu k tomu, jak probíhá výuka či zkoušení. Někdy si ani neuvědomujeme, že jednání nás akademiků v pozici autority může mít na druhého člověka poměrně silný dopad. Objevují se ale také konflikty mezi studenty navzájem nebo uvnitř výzkumných týmů. V takových situacích může být velmi užitečné využít mediaci.

Jak řešíte konflikty, které se dotýkají mocenské asymetrie mezi vyučujícími a studenty?

Právě mediace může být v těchto situacích velmi užitečná. Jde o setkání obou stran konfliktu za přítomnosti mediátora, který vytváří bezpečný prostor pro komunikaci. Každá strana dostane možnost popsat, jak situaci vnímá a co potřebuje. Mediátor ale nerozhoduje o tom, kdo má pravdu. Pomáhá spíše hledat cestu, jak mohou lidé sami dojít k nějaké dohodě. Pokud se podaří najít řešení, na kterém se obě strany shodnou, může to být velmi efektivní způsob, jak konflikt uzavřít.

Jak byste laikovi, který se nepohybuje v univerzitním prostředí, vysvětlil, k čemu je ombudsman na univerzitě dobrý?

Ombudsman je především člověk, na kterého se mohou studenti nebo zaměstnanci obrátit ve chvíli, kdy mají pocit, že se stalo něco neférového nebo nepříjemného a nejsou si jistí, jak situaci řešit. Nejde o represivní orgán ani o někoho, kdo automaticky zahajuje nějaké vyšetřování. Velkou část práce tvoří právě možnost přijít, probrat situaci a společně hledat, jaké existují možnosti dalšího postupu.

Jak taková konzultace obvykle vypadá?

Často jde o to lidem pomoci zorientovat se v systému univerzity, vysvětlit jim, jaké mají možnosti, případně zprostředkovat komunikaci mezi stranami. V některých situacích může pomoci mediace, jindy je důležité spíše poradit, na koho se obrátit nebo jak postupovat. Cílem je především přispět k tomu, aby univerzita byla prostředím, kde se lidé cítí bezpečně a kde je možné problémy řešit otevřeně a konstruktivně.

Myslíte si, že i univerzita může jít příkladem veřejnosti v tématech jako kultura dialogu nebo řešení konfliktů?

Určitě ano. Univerzity mají významnou společenskou roli. Nejen že vzdělávají, ale zároveň formují hodnoty budoucích generací. Pokud se podaří vytvářet prostředí založené na respektu, otevřenosti a dialogu, může to mít dopad i mimo akademickou půdu. Univerzita může být v tomto směru určitým vzorem. 

Ráda bych vrátila zpět k těm, kteří Vaši službu využívají nejvíc. Co byste doporučil studentům a zaměstnancům, kteří se obávají konfliktu s dalšími zaměstnanci nebo vedením fakulty a mají strach se ozvat?

Určitě bych zdůraznil dvě věci. Tou první je, že se na ombudsmana mohou lidé obracet i nezávazně, jen pro konzultaci. Chtějí se poradit, jestli situaci řešit, co mohou dělat nebo na koho se obrátit. Často jde o to je nasměrovat, podpořit a pomoci jim zorientovat se v možnostech, které mají. Obrátit se na mě automaticky neznamená zahájit šetření, vše se děje se souhlasem člověka, který se na mě obrací a který má situaci ve svých rukou. Druhá věc, ze které mám velkou radost, je, že univerzita nyní zavádí systém digitální schránky důvěry FaceUp.

O co jde?

Jde o platformu, která umožňuje bezpečné, a pokud je potřeba i anonymní, podání podnětu. Využívají ji například školy nebo některé organizace a firmám ji ukládá i legislativa v souvislosti s whistleblowingem. Pro mě je to další možnost, jak mohou lidé kontaktovat ombudsmana. Podněty z této schránky ke mně přicházejí a můžeme pak společně řešit další postup – třeba ještě předtím, než se někdo rozhodne přijít osobně.

Působíte v Olomouci, ve které žije opravdu velké množství studentů. Má podle Vás Olomouc jako univerzitní město nějaká specifika, která ovlivňují akademickou kulturu?

Olomouc je v tomto směru poměrně specifická. Na jednu stranu jde o třetí největší univerzitu v České republice, na druhou stranu je město relativně kompaktní a lidé se tu často znají. Velkou výhodou je také to, že jde o velmi studentské město. Poměr studentů k počtu obyvatel je jeden z nejvyšších v republice. Univerzita tak má velmi silný vliv na atmosféru města. Zároveň ale vidím prostor pro další rozvoj, například v oblasti internacionalizace a většího zapojení zahraničních studentů do života univerzity i města.