Svůj první rukáv jsem tetovala jedenáct měsíců, říká Štěpánka Coufalová

Štěpánka se věnuje malbě a umění už od dětství. Bylo to to jediné, co ji prý dávalo smysl. Ve škole studovala umění a pomalu se dostávala i k tetování. „Kamarádi věděli, že tvořím. A když šli na tetování, tak si ode mě občas nechali nakreslit návrh. To tetování ale bohužel nedopadlo vždy nejlépe. Někdo z nich pak zmínil, proč teda sama netetuju a já si pomyslela, no jo, proč vlastně netetuju!,“ směje se Štěpánka. V té době se ale ručnímu tetování beze strojku, neboli handpoku, moc lidí nevěnovalo. A spousta lidí mělo pochyby, zda je to vůbec možné. „Ale je. Nakoupila jsem si vše potřebné a šla do toho. Ze začátku to byla spíš taková brigáda, abych měla peníze na plátna, barvy a mohla se dál věnovat malbě a volné tvorbě.“

Svoje první „píchání do kůže“ si pamatuje přesně. „Bylo to 1. ledna 2016. S pár kamarády jsme na bytě jedli cibulačku po Novém roce. Slíbili mi, že když si přinesu techniku, tak oni nakoupí pomeranče a já se budu moct začít učit tetovat na slupce.“

Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. „Ptala jsem se jich, kde jsou ty pomeranče. A oni si ukázali na tělo a říkají „tady jsou!“. Byl to tenkrát docela punk, ale postupem času si to sedlo,“ vzpomíná.

Kvůli časové náročnosti i velké poptávce po větších a komplexnějších kouscích dnes už tetuje i strojkem. I to ale chtělo čas. „Před lety za mnou na vernisáži přišel fotograf s tím, že se mu líbí moje kytičky a že by chtěl celý rukáv. Souhlasila jsem, ale varovala jsem ho, že handpokem to bude trvat o něco déle než strojkem. Sám si asi ale nedovedl představit o kolik déle,“ popisuje Štěpánka.

„Dělali jsme to tenkrát asi 11 měsíců. Scházeli jsme se skoro každý týden a udělali další část. Když jsme to ale dotáhli, uvědomila jsem si, že mě větší obrázky opravdu baví. Byl to takový spouštěč, abych zainvestovala do strojku,“ dodává.

Dnes jsou běžnou součástí její práce obrázky přes celá záda, stále ji ale baví i menší radosti... „Můj styl bych popsala asi jako ilustrativní blackwork (tetování sytě černou barvou pozn. redakce). Zároveň tam mám inspiraci Japonskem, evropskými rytinami,.. je to trochu mišmaš ale dává mi to smysl. Ze začátku jsem hodně dělala kytičky a brouky. Postupně se to vyprofilovalo do toho, co dělám teď. Občas zkouším i nové věci. U téhle práce se člověk dost vyvíjí a nikdy se ve vývoji nezastaví,“ říká Štěpánka.

V současné době je její kalendář plný a klienti si na tetování počkají až několik měsíců. Pro práci jako je tahle, je to ale k dobru. Mezi návrhy, se kterými zákazníci přijdou, si může vybírat a popřípadě odmítnout ty, které by ji nevyhovovaly. Díky této volbě pro ni tetování neztrácí uměleckou hodnotu, i když se mu věnuje skoro každý den už šest let. 

„V uměleckém světě se tetování nevnímá jako umění. Je to spíš brané jako řemeslo. Asi je to kvůli dobám, kdy bylo normální, že zákazník přišel za tatérem, ukázal mu fotku z pinterestu a řekl, tohle mi vytetuj. To už neplatí. Dnes si tatér vybuduje nějaký svůj styl a lidi za nim chodí, protože se jim líbí právě jeho práce a chtějí ji mít na kůži,“ vysvětluje Štěpánka.

"Já poznám člověka, on mě"

Mnozí klienti za ní přijedou i ze zahraničí. Její návrhy a hotová tetování mnozí sledují přes její instagram ink.sting. Jejich spokojenost je pro Štěpánku na prvním místě. „Když z naší komunikace cítím, že si člověk není úplně jistý, co přesně by chtěl, dělám konzultace. Ty bych do budoucna chtěla dělat určitě častěji. Je skvělé, když se s člověkem poznám a trochu víc pochopím jaký je, co má rád, to se pak mnohem lépe tvoří. Občas přijde dost abstraktní zadání, které se díky konzultacím víc objasní. Mám konverzace i na padesát emailů“. Hlavní je, podle Štěpánky, aby se klient cítil v bezpečí. 

Tetování je pro mnohé tak trochu terapie. Bolest otevírá, klient je na sezení i několik hodin v kuse. Dost často z toho vznikají i přátelství. „Baví mě, že tam vlastně není žádná hranice. Já poznám člověka, on mě. Máme společnou vzpomínku, kterou jen tak s někým nezažiješ“.

Délka tetování je individuální. Kůže každého člověka reaguje úplně jinak. Velké věci se musí rozdělit na několik sezení, podle potřeby. „Vždycky říkám, že já tu bolest necítím a musí se ozvat klient, kdy už je to moc. Většinou kolem páté/šesté hodiny je to strop. Někdy by tělo povolilo dál, ale klient už nemůže. Občas je to naopak, klient by pokračoval, ale kůže už reaguje špatně, tetování by se nehojilo správně a tak. Tohle se nesmí podcenit a je potřeba včas zastavit,“ vysvětluje Štěpánka.

Studio, ve kterém aktuálně tetuje, by brzy chtěla vyměnit za větší prostor a sdílet ho s dalšími kreativními lidmi. Do budoucna by se taky ráda opět věnovala malbě a vystavování svých děl.

„Přeci jenom jsem začala tetovat, abych měla peníze na plátna a ta teď leží, protože na ně nemám čas. Chci věnovat větší péči klientům, i když pak bohužel nebudu mít kapacitu brát tolik lidí, jako doposud. Ale cítím, že potřebuju tvořit svoje věci a někam to posunout. I když to vypadá, že svůj styl jsem si našla, cítím, že to ještě není úplně ono. Potřebuju z toho všeho ještě něco vykřesat a po dlouhé době netvořit jen pro ostatní, ale vytvořit i něco pro sebe,“ dodává Štěpánka.