Chtěly jsme vyzdvihnout tichá hrdinství, popisuje autorka únikovku v Krytu

Kde vznikl původní nápad?

Původně jsme vytvořily takovou šifrovací hru po historické Olomouci a v Krytu, inspirovaný skutečným příběhem. Hra byla pro naše spolužáky, studenty Erasmu a učitele z international weeku. Bylo to v noci, takže to bylo akční, a měli jsme velké projekční plátno před krytem, kde celá hra začínala. Právě proto jsme oslovili Paměť národa, jestli nám kryt můžou půjčit. Souhlasili, dali nám ho zadarmo a chtěli se jen podívat, co tam budeme dělat, protože byli zvědaví.

Jak jste se dostaly ke spolupráci s Pamětí národa?

Po té hře se nám ozval Petr Zavadil, který má na starosti Paměť národa pro střední Moravu. Zeptal se nás, jestli bychom nechtěli vytvořit něco podobného pro ně, s jejich tématikou a příběhy, se kterými pracují.

Takže jste vytvořily druhou verzi hry?

Ano, ta druhá verze je ta současná. V původní hře figuroval kryt jen na začátku, kde se všichni hráči potkali a měli se z něj dostat ven jednoduchými kroky. Většina hry potom probíhala venku, v centru Olomouce.

Jak dlouho trvala příprava té aktuální verze?

Hra pro spolužáky, Erasmus studenty a učitele byla někdy v dubnu 2024 a  krátce nato přišla nabídka od Paměti národa. Dokončovaly jsme ji asi do prosince, než jsme všechno vymyslely, vyrobily, přečetly příběhy, vybraly atd. Pak jsme dělaly testovací kola a nakonec ještě manuál, asi do února to trvalo, než se hra otevřela pro veřejnost.

Tichých hrdinů bylo hodně, chtěly jsme vyzdvihnout jejich příběhy

Měly jste od Paměti národa nějaké konkrétní zadání?

Byli jsme domluveni, že použijeme příběhy pamětníků ze střední Moravy. Jaké konkrétní vybereme, to už bylo na nás. Chtěly jsme mít muže i ženy, a vybrali jsme pár příběhů, na kterých je hra postavená. Snažily jsme se vyzdvihnout i ty, kteří nejsou známí – těch tichých hrdinů bylo totiž hrozně moc.

Co vás na přípravě nejvíc překvapilo?

Možná převést hru z papíru do reality. Vymyslet herní systém nebylo tak složité, ale samotná instalace byla náročná. Půjčovaly jsme si vrtačky, kladiva, vyráběly vlastní herní prvky, hledaly dobový nábytek a kulisy po bazarech a antikvariátech – někdy to byl dost punk. Někdy věci nevycházely, jak jsme chtěly, ale se vším jsme si nakonec poradily.

Víš, kolik lidí už hru hrálo?

Nemám přesná čísla. Myslím ale, že to není velké číslo.

V Olomouci žádná jiná taková únikovka není, že?

Koukaly jsme a něco tu je, ale ne s takovou tématikou. V rámci našeho magisterského projektu se studenti snaží přijít s něčím novým – a my jsme chtěli udělat únikovku podle skutečných příběhů, ne vymyšlených.

Připravujeme anglickou verzi

Takže hra si teď žije svým životem?

Ano, už jsme ji předaly Paměti národa s manuálem a vším potřebným. Propagace a prodej jsou teď na nich, my už do toho nezasahujeme. Připravujeme anglickou a kratší verzi, pro ty, kteří nechtějí trávit tolik času hraním.

Bude i anglická verze přístupná veřejnosti?

Ano, bude pro veřejnost. Hezky to navazuje na myšlěnku původní hry, kterou jsme vytvořily, abychom představily část české historie studentům, kteří jsou v Olomouci na Erasmu a neznají kontext.

Jaké jsou zatím ohlasy návštěvníků?

Na začátku jsme ještě měly pár schůzek, kde jsme si předávaly informace, ale teď už k tomu přístup nemáme. Neděláme aktivně sběr zpětné vazby. V testovacích kolech jsme nějakou dostaly, ale teď už to běží samo.

Je něco, co byste změnily, kdybyste připravovaly další únikovku?

Kdybych dělala další, spoustu věcí bych udělala jinak. Tohle byl náš první velký projekt na zakázku, takže spousta věcí proběhla metodou pokus–omyl. Teď bych to udělala jednodušeji, méně náročně na materiál i realizaci. Ale koncept se mi líbí a jsem hrdá na sebe i na Valentýnu, že jsme z ničeho vytvořily něco, co lidem přibližuje hodnoty a historii.

Hra je ideální příležitostí, jak poznat olomouckou historii

Proč by tam měl člověk jít?

Pokud chce víc poznat, co se dělo v tom období tady v Olomouci, a poznat některá tichá hrdinství, která nebyla dost oceněna, tak je to ideální příležitost.Určitě bych chtěla, aby zaznělo, že jsem na tom nepracovala sama – spolupracovala se mnou moje spolužačka a kamarádka Valentýna Himmelová.

Pořád tomu říkáme únikovka, ale tohle není přesný název. Jak bys tu hru popsala líp ty?

Ne, není to únikovka. Je to spíš šifrovací hra s názvem Operace Svoboda: Odvaha v podzemí totality. Hráči se nesnaží uniknout z krytu, ale osvobodit Československo od komunistického režimu. Neutíká se – osvobozuje se. To prostředí krytu má specifickou atmosféru a hra se odehrává v prostorách, které připomínají kanceláře Státní bezpečnosti. Chladné prostředí krytu tomu odpovídá.