Náročnou léčbou si sama prošla, nyní jako Belliska pomáhá jiným. V čem projekt Bellis spočívá?

Bellis je organizace, která je pacientským neziskovým projektem Aliance žen s rakovinou prsu. Co to znamená?
Bellis funguje už více než dvanáct let. Spravuje ji a její manažerkou je Nikol Pazderová, která si onemocněním sama prošla. V době, kdy léčbou procházela, bylo velmi obtížné získat potřebné informace nebo podporu. Právě z této zkušenosti vznikla myšlenka vytvořit prostor, kde by ženy mohly najít nejen informace, ale také pochopení a pomoc od někoho, kdo jejich situaci skutečně zná.

Vaším posláním je být tady pro každou ženu, kterou toto onemocnění potká. Jste k dispozici i zdravým ženám? Pořádáte osvěty, besedy nebo preventivní přednášky (jak na samovyšetření)?
Ano, prevence je pro nás velmi důležitá. Pořádáme přednášky, besedy i preventivní programy zaměřené například na samovyšetření prsu. Jezdíme do škol, firem i na různé veřejné a sportovní akce. Zapojíme se všude tam, kde máme možnost o tématu mluvit a zvýšit povědomí o prevenci. Onemocnění bohužel není omezené věkem a stále častěji se objevuje i u velmi mladých žen, což si dříve mnoho lidí ani nepřipouštělo.

Plán akcí naleznete zde.

Na webu Bellis se uvádí, že pomáháte ženám, pomohly jste už více než 2500 pacientek. Jak konkrétně?
Ženám nabízíme především podporu a informace. Mohou se na nás obrátit s jakýmkoliv dotazem nebo problémem, ať už jde o léčbu, psychickou podporu nebo třeba sociální otázky. V Olomouci spolupracujeme například s ambasadorkou onkologických pacientek Věrou Zukalovou, která pomáhá i v oblasti sociálního poradenství. Velkou výhodou je, že většina z nás si nemocí sama prošla, takže dokážeme odpovědět i na otázky, které pacientky často váhají položit lékařům.
Ženy od nás také dostávají takzvaný balíček naděje s užitečnými informacemi a knihu „Nejsi na to sama“, která vyšla už ve dvou dílech. Mnoha ženám pomáhá zorientovat se v celé situaci a dodat jim pocit, že v tom nejsou samy. Vedeme linku za zdravá prsa, která je k dispozici každý všední den od 10 do 18 hodin. Také nabízíme pomoc onkopsychologa na telefonu každou středu od 15 do 18 hodin. Natáčíme podcasty o různých tématech na několik platforem. Klientky můžou využít i onkofyzioterapie, lekce onkojógy, psychoterapeutické skupiny, webináře a semináře, workshopy, terapeutickké pobyty a spoustu dalších věcí. Veškerá pomoc je přitom bezplatná.

Zůstávají Bellisky v životě pacientky i po jejím vyléčení?
To je velmi individuální. Některé ženy chtějí po léčbě tuto kapitolu úplně uzavřít a už se k ní nevracet. Jiné naopak cítí potřebu pomáhat dalším pacientkám a sdílet svou zkušenost. Ty se pak často zapojují do aktivit organizace a podporují ostatní.

S čím se při své práci setkáváte nejčastěji?
Někdy se stává, že si žena nemoc nechce připustit a pomoc odmítá. To je vždy velmi těžké. Strach je přirozený, máme ho všichni. Ale odkládáním vyšetření nebo ignorováním problému nezmizí. Naopak čas může hrát zásadní roli. Proto je důležité nenechat se odradit a vyhledat pomoc co nejdříve.

Co považujete v celém procesu onemocnění za nejdůležitější?
Jednoznačně prevenci a také odvahu nenechat se odbýt. Bohužel se stále stává, že lékař pacientku uklidní s tím, že je na takové onemocnění příliš mladá. Podobnou zkušenost jsem měla i já. Kvůli tomu může dojít ke zpoždění diagnózy a léčba je pak složitější. Pokud má žena podezření, měla by vyšetření vždy absolvovat – klidně i u jiného lékaře nebo si vyšetření raději sama zaplatit.

Jaká je vaše role v olomouckých Belliskách a jak jste se k organizaci dostala?
Působím jako koordinátorka  pro Olomoucký  kraj. Společně s dalšími kolegyněmi připravujeme akce, zajišťujeme financování a snažíme se rozvíjet aktivity organizace. V Olomouci zatím nemáme vlastní centrum, takže se snažíme najít vhodné prostory v současné  době  je jeho otevření naší největší prioritou. Nejbližší centrum je momentálně v Ostravě. Do budoucna bychom rády spolupracovaly i s krajem na vzniku nového zázemí.
K organizaci jsem se dostala vlastně náhodou. Narazila jsem na nabídku knihy „Nejsi na to sama", napsala jsem si o ni a zároveň jsem nabídla spolupráci. Bohužel jsem o Bellis nevěděla během své léčby, což mě dodnes trochu mrzí. O to víc si vážím toho, že dnes můžu být součástí projektu.

Pracovala jste ve zdravotnictví. Využíváte tyto zkušenosti i při práci v organizaci?
Původně jsem porodní asistentka, takže přímá souvislost tam není. Shodou okolností svou bakalářskou práci jsem psala na téma rakoviny v těhotenství. Navíc pocházím z lékařského prostředí – můj otec je onkolog a maminka pracovala na radiologii. Díky zdravotnímu vzdělání mám lepší přístup k odborným informacím, seminářům nebo vzdělávacím akcím. A někdy mohu konzultovat právě s otcem, což může být pro pacientky také přínosné.

Rozhodla jste se svůj příběh sdílet veřejně. Bylo to těžké rozhodnutí?
Upřímně řečeno jsem nad tím dlouho nepřemýšlela. Jediná věc, kterou jsme v rodině řešili, bylo to, že moje babička o nemoci neví a nechceme ji zbytečně stresovat. Jinak mi sdílení příběhu dává smysl – může dodat odvahu dalším ženám. Zapojila jsem se například do charitativního kalendáře, jehož výtěžek pomáhá financovat provoz organizace, tisk knih, letáků nebo podporu pacientek.

Existují i další organizace podporující onkologické pacienty. Spolupracujete s některými z nich?
Ano, například s organizací Amélie nebo s Hlasem onkologických pacientů. Na našich stránkách sdílíme jejich akce a projekty. Nabízejí třeba arteterapii, cvičení pro zlepšení koncentrace nebo různé výlety. Jejich programy často navštěvují spíše starší pacientky, zatímco Bellis se zaměřuje hlavně na mladé ženy.

Jak mohou lidé vaši organizaci podpořit?
Možností je několik. Na našich webových stránkách najdou QR kód, přes který mohou přispět finančně. Rádi ale uvítáme i dobrovolníky, kteří se chtějí zapojit do akcí nebo pomáhat s osvětou. Každý rok pro ně pořádáme seminář, kde se naučí správné samovyšetření prsu a mohou tyto znalosti dál předávat ženám ve svém okolí.