Myslela si, že jí zbývá měsíc. Před 30 lety podstoupila první transplantaci krvetvorných buněk

Paní Morávkové diagnostikovali lékaři zhoubné nádorové onemocnění lymfatického systému v roce 1995, před jejími jednačtyřicátými narozeninami. K uzdravení ji pomohla autologní transplantace krvetvorných buněk – převod vlastní tkáně nemocného, kterou lékaři z hemato-onkologické kliniky provedli 6. března 1997. „Jednalo se o vůbec první výkon provedený na nově vybudované transplantační jednotce tohoto pracoviště,“ uvedl mluvčí FN Olomouc Adam Fritscher.

„Do doby, než jsem si v roce 1995 nahmatala bulku na třísle, jsem neměla žádné vážnější zdravotní potíže,“ vzpomínala na dobu před třiceti lety dnes jednasedmdesátiletá Jiřina Morávková. „Jenže pak rychle následovalo chirurgické vynětí zvětšené lymfatické uzliny a její histologické vyšetření s nálezem maligního lymfomu. Vzpomínám na první návštěvu na hematologii, kde mi hned nastavili ambulantní léčbu s chemoterapií podávanou v cyklech pomocí kapačky. Musela jsem si vzít neschopenku, po absolvované léčbě jsem se sice do práce vrátila, ale po půlroce se u mě nemoc objevila zpět,“ vysvětlila.

Po návratu diagnózy už specialisté z kliniky začali paní Morávkovou připravovat na transplantaci krvetvorných buněk, která se na pracovišti do té doby neprováděla. „Nejprve mi odebrali mé vlastní kmenové buňky, zamrazili je a poté mi je po naplánování a provedení dalších nezbytných kroků přes katetr transplantovali zpět. Předcházela tomu nezbytná velmi intenzivní chemoterapie,“ popsala absolvovanou léčbu, přičemž stav a hrozba následků byla pro Morávkovou velmi stresující.

„Syn byl tehdy na vojně a dcera studovala střední školu. Když mi mou diagnózu oznámili, myslela jsem si, že tu do měsíce nebudu a nechám je na světe samotné. Náročné byly i samotné dny po transplantaci, byla jsem na izolaci ve skleněné kukani a nikdo za mnou nemohl, návštěvy se na mě chodily jen dívat. Celkem jsem v nemocnici strávila zhruba měsíc, postupně se můj krevní obraz zlepšoval, ale ještě jsem musela absolvovat ozáření,“ doplnila žena, která ve zdravotnictví pracovala celý život, mimo jiné na plicním oddělení léčebného ústavu v Pasece.

„Celý tým kliniky se na zahájení transplantačního programu pečlivě připravoval. Lékaři, zdravotní sestry i laboratorní pracovníci se detailně školili v transplantační problematice, řada z nich absolvovala stáže na transplantačních jednotkách v České republice i zahraničí. Za důležité považuji strategii výběru vhodných pacientů k transplantaci, což platilo jak na začátku našeho transplantačního programu, tak je to základním pravidlem tohoto programu i dnes. A paní Morávková takovým kandidátem rozhodně byla. Nejen, že jsme její lymfom znovu dostali pod kontrolu, tedy do takzvané remise, ale také jsme dokázali získat dostatečný počet jejích kmenových buněk. Podstatné bylo i to, že k transplantaci šla v dobré kondici, a to nejen ve fyzické, ale i psychické. I když, jak sama říká, měla z léčby těžkého onemocnění respekt i určité obavy, vše zvládala z našeho pohledu velmi statečně. Do transplantace šla s odvahou, vůlí a motivací se vyléčit, během ní byla trpělivá a při komunikaci s námi vždy milá a pozitivní. I to mělo na výsledek léčby obrovský vliv,“ zavzpomínal na první autologní transplantaci na pracovišti přednosta kliniky Tomáš Papajík, který byl v té době ošetřujícím lékařem paní Morávkové.

Morávkové se nakonec podařilo boj se zákeřnou nemocí vyhrát a uzdravit se. „Od té doby jsem zcela bez problémů, jen se musím ve svých aktivitách trochu hlídat a jednou za rok docházet na kontroly. Nejprve to bylo každý týden, postupně se pak intervaly prodlužovaly. Na své onemocnění samozřejmě nemám pěkné vzpomínky, ale na péči v olomoucké fakultní nemocnici ano,“ uvedla Morávková a ocenila lékaře i zdravotní sestry na lůžkovém oddělení i v ambulanci.

„Musím říct, že jsem jim všem velmi věřila. A pozitivně mě tato zkušenost ovlivnila i při mé vlastní práci - díky tomuto prožitku jsem od té doby daleko lépe chápala také všechny své pacienty,“ dodala v závěru.