Zubři z Olomouce pomáhají obnovit přírodu na Kavkaze. Klíčová je genetika i spolupráce, říká Pluháček
Ještě před sto lety stál zubr evropský na pokraji vyhubení. Dnes se jeho populace počítá v tisících a zvířata se vracejí i do míst, odkud před desítkami let zmizela. Na jednom z největších reintrodukčních projektů světa se podílí také Zoo Olomouc. Jak složitý je návrat největšího evropského suchozemského savce do přírody, přiblížil v podcastu Radia Metropole Jan Pluháček.
„Reintrodukce znamená zpětné vysazení živočišného druhu na místo, kde dříve žil, ale byl vyhuben. Tento proces je klíčový pro obnovu biodiverzity,“ vysvětluje Pluháček.
Zubr evropský byl přitom ve volné přírodě definitivně vyhuben na počátku 20. století. „Poslední volně žijící jedinci byli zastřeleni v roce 1919 v Bělověžském pralese a v roce 1927 na Kavkaze,“ připomíná.
Záchrana druhu začala ve 20. letech minulého století. „V roce 1924 proběhlo první konzilium na ochranu zubra a v roce 1925 byla založena první mezinárodní plemenná kniha pro divoké zvíře na světě,“ říká Pluháček.
Klíčový fakt je podle něj až překvapivý: „Všichni dnešní zubři pocházejí z pouhých dvanácti zakladatelů z původních 56 jedinců v zoologických zahradách.“
Díky systematické práci se podařilo populaci výrazně obnovit. „Díky pečlivé a systematické práci s malou populací v krátkém časovém úseku se podařilo počet zubrů zvýšit z několika desítek na více než 12,5 tisíce,“ uvádí v Pondělním podcastu.
Zásadní roli sehrála genetická kontrola chovu. „Klíčem je pečlivý výběr jedinců pro chov na základě genetické analýzy z rodokmenů, aby se zachovala co největší genetická rozmanitost,“ vysvětluje.
Úspěch podle něj není dílem jediné instituce. „Úspěch záchrany zubra není dílem jedné instituce, ale výsledkem rozsáhlé mezinárodní spolupráce, zejména v rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií. Komunikace a spolupráce jsou naprosto klíčové,“ zdůrazňuje.
Návrat na Kavkaz: logistika i roční zdržení
Jedním z aktuálních projektů je návrat zubrů na Kavkaz, konkrétně do oblasti národního parku Šahdag v Ázerbájdžánu. Současný projekt běží od roku 2019 a navazuje na tři neúspěšné pokusy z 60. a 70. let minulého století.
„Pro projekt v Ázerbájdžánu byli vybráni jedinci na základě několika kritérií: jejich genetické hodnoty, mladého věku pro lepší adaptaci a logistické dostupnosti,“ popisuje Pluháček. Tři zubři pocházeli právě ze Zoo Olomouc.
Transport byl podle něj mimořádně náročný. „Zahrnoval pozemní převoz do Berlína, následně do Frankfurtu a letecký přesun do Baku,“ přibližuje.
Projekt navíc zdržel výskyt slintavky a kulhavky v Německu. Přesto se podařilo zvířata dopravit do aklimatizační ohrady na hranici národního parku, kde si postupně zvykají na místní podmínky.
„Zvířata nejdou rovnou do volné přírody. Nejprve jsou umístěna do aklimatizační ohrady, jsou vybavena monitorovacími obojky a do volnosti jsou vypuštěna až po několika týdnech či měsících, kdy je potvrzeno, že se úspěšně přizpůsobila,“ vysvětluje.
Nejde jen o návrat, ale o soběstačnou populaci
Zubr přitom není důležitý jen symbolicky. „Zubr je klíčový druh pro evropskou přírodu. Svou činností, jako je spásání, udržuje otevřené plochy v lesích, což podporuje další druhy,“ připomíná Pluháček.
Pro pracovníky zoologických zahrad je zapojení do podobných projektů podle něj naplněním poslání. „Největší radostí není narození jednoho mláděte, ale vidět, že se daří celému druhu, populace roste a zvířata se mohou vracet do přírody,“ říká.
Za skutečný vrchol úspěchu považuje ještě jiný moment. „Vrcholem není jen návrat zvířat do přírody, ale chvíle, kdy se jim v přírodě narodí mláďata a populace se stane stabilní a soběstačnou. To je cíl, kdy lze říci, že druh je skutečně zachráněn,“ uzavírá Jan Pluháček.
