Ani muk! Zažili jsme ticho za zdmi olomouckého kláštera
Večer se pomalu naklání a já pozoruji mourovatou kočku, která se prosmýkla pootevřeným střešním oknem a mlsně obchází kolem komína. Asi si brousí drápky na prozpěvujícího si kosa na jeho vrcholku. Já naopak stojím pevně na zemi před dřevěnou bránou olomouckého kapucínského kláštera a čekám na příchod bratra Radka. Připravuji se na pobyt Zažij ticho. Tři dny v tichu bez mobilu, zvuků města, hlasů a lidí ve zdech kláštera. S sebou mám podle pokynů jen povlečení, ručník, mýdlo a chléb na tři dny.
Bratr Radek mně otevírá malá dvířka v dřevěných vratech. Jsem trochu nervózní a nejistý, netuším totiž, co mě uvnitř čeká. Když jsem se před několika měsíci na pobyt Zažij ticho registroval, rozhodně jsem netušil, nebo si spíše nepřipouštěl, že toto budu prožívat. Dokonce jsme uvažoval o zrušení mé rezervace. „Jde o místo, kde můžeš zpomalit a kde začneš znovu objevovat sebe sama. Nemusíš se nijak připravovat a nemusíš se ničeho bát. Stačí si najít 3 dny a mít odvahu ponořit se do sebe,“ představují svoji službu kapucíni.
Na první pohled jasné a jednoduché. Trochu složitější bylo najít volný termín. Služba je sice v mužském klášteře pouze pro muže, i tak je většina termínů okamžitě obsazená i půl roku dopředu. Naštěstí se mi podařilo skulinku najít a díky tomu teď následuji vyššího muže v hnědé kutně. „Můžeme si tykat?“ vítá mě s širokým úsměvem Radek. Nabídku rád přijímám.
Projekt olomouckých kapucínů muži zažijí úplně zdarma. Mohou přispět darem, ale není to povinné a ani očekávané. Stačí si rezervovat termín ve formuláři na webu zazijticho.cz a přijít nebo přijet do Olomouce. Ženy mohou ticho v Olomouckém kraji zažít ve Zlatých horách v Domě chleba.
Po rychlých organizačních formalitách, informaci o možnosti volného pohybu po zahradě kláštera, vcházíme do široké chodby s kobercem a houpacím křeslem. Jedny z osmi dveří jsou ty moje. „Na stole leží knížka o pobytu v tichu. Doporučuji ovšem pouze první dobu,“ říká kapucín s vysvětlením, že v několikaset stránkové knize kapitoly nahrazují tzv. doby. „Tak přeji příjemný pobyt. Uvidíme se v pátek v poledne,“ dodává ještě s úsměvem a zavírá za sebou dveře.
A je to. Jsem sám. Stojím v místnůstce, je ticho, takové prazvláštní, plné očekávání. „Ticho může mít na světě asi spoustu podob,“ přichází mně na mysl. Třikrát zkusmo blikám lampičkou. Otevírám všech šest prázdných zásuvek stolu. Oplachuji sprchový koutek. Povlékám matraci, deku a polštář. Do skříně dávám tepláky a košili. Ve vedlejší místnosti kontroluji přítomnost toaletního papíru. Pomalu si začínám všímat, že jsem si v baťůžku do kláštera kromě bochníku chleba přinesl i pěknou hromádku únavy, kterou jsem si s sebou nevědomky sbalil taky. Zabalím se proto do deky. Stejně nemám, co jiného na práci. Navíc, moje tělo si o spánek a odpočinek říká a připomíná se s ním celý pobyt. Mrk. Najednou se stmívá, slunce zapadá a já nadobro ztrácím pojem o čase.
Možností, jak strávit čas za zdmi kláštera je opravdu mnoho a já to poznávám na vlastní kůži. Sedím na lavičce v rozlehlé klášterní zahradě, den druhý. Na trávě se ještě blyští rosa, tři kroky přede mnou stojí asi deset let stará jabloň a v jejích větvích visí kosa s nápisem: „Memento Mori.“ Latinská připomínka smrti v člověku ještě víc umocňuje pocit, že má v klášteře čas, kdy na něj nejsou kladena očekávání a požadavky světa. Samotní kapucíni popisují pobyt Zažij Ticho takto: „Pouze zrelaxovaný totiž dovedeš vstoupit do vlastního srdce a tam se setkat se sebou samým. Možná budeš rozjímat nebo se věnovat seberozvoji a sebepoznání. Určitě ale zažiješ něco, co tě změní."
Zvoní zvony ve městě a já tak druhý den mého pobytu v klášteře poznávám, že je pravé poledne. Ani to ovšem nenarušuje zvláštní poklid, který v zahradě panuje. Zedníci beze spěchu dál pokračují v opravě vnitřní strany zdi a postaršímu chlapíkovi už zase sekání trávy přerušuje permanentně trvající pauzu. Ano, chod domova kapucínů se kvůli mé přítomnosti samozřejmě nezastaví. První, druhý i třetí den o mě nikdo nezavadí pohledem a ani slovem. Mohu se tak věnovat pozorování fíkovníků, desítek ptáků, stromů, kytek a sama sebe. Zažívám sílu přítomnosti všude okolo.
A to je právem cílem samotného třídenního bloumání v místnůstce o pár metrech čtverečních a zahradě. Do přítomného okamžiku se mi daří za celé tři dny položit dvakrát. Sedím na lavičce v rohu zahrady, okolo voní desítky bylinek rostoucí ve volně rostoucím záhonku. Slyším slabě znít varhany za zdí přistaveného kostela. Nedá se to popsat, ale je to krásné.
Čas utíká jako voda a najednou je třetí den a já sedím v místnůstce s mnichem Radkem a povídám si o prožitcích, které jsem získal. „Kdykoliv spustíme registraci, je téměř okamžitě zaplněná,“ odpovídá mi kapucín na jednu z otázek. Za pobyt se navíc platí pouze dobrovolný příspěvek a ten v klášteře rád nechávám. Bránou opět projdu ven do světa. Hlavou mi proběhla myšlenka: „Blbče, proč jsi lezl ven?“
