Chci vtáhnout lidi do procesu, říká Knihařka

"Vždycky chci lidi vtáhnout do procesu,” vysvětluje mi s nadšením Knihařka, sotva odkládám kabát. Ve studiu na ulici Milady Horákové jsem jen pár dní před akcí Open Studios, Kateřina se zrovna chystá na tenhle den otevřených dveří a podle toho to taky v ateliéru vypadá. Na jednom ze stolů jsou připravené její návody na knihaření doma. "Už jich je pět a píšu šestý. Myslím, že zájem se pomalu zvyšuje," popisuje.

S návody začala Kateřina už v období covidu, kdy lidé chtěli více vyrábět věci doma. Velkou částí práce je taky každodenní ukazování toho, co to vůbec znamená být knihařkou. "Ukazuju, z kolika věcí se třeba skládá knížka, to člověka nenapadne. Je to spousta komponentů, jednotlivé papíry, vazba, hřbet, a všechno se to musí provázat,” vyjmenovává Knihařka.

Vazby mají různé označení, Knihařka vysvětluje, jaký je mezi nimi rozdíl a ukazuje je na knihách, kterých má plnou vitrínu. “V8 to je ta nejklasičtější, potom třeba Koptská vazba - sahá až do středověku a na obálku se používaly desky ze dřeva. Takže učím, aby lidé objevili i různé druhy vazeb přes psané a ilustrované návody,” dodává.

Původně jsem chtěla dělat jen alba na fotky

Kateřina Mestická je se značkou Knihařka spjatá něco přes deset let. "Původně jsem chtěla vyrábět jen alba na fotky, ale postupně jsem začala objevovat komplexnost celého řemesla," říká Knihařka a začíná popisovat, jak se vůbec ke knihařskému řemeslu dostala: "Napřed jsem experimentovala a chodila na kurzy, až jsem si udělala rekvalifikační kurz a začala chodit do jedné školy k panu mistrovi. Studenti měli výuku a já jsem tam měla individuální program. Bylo to hrozně zajímavé, středoškoláky to nebavilo a pan mistr vždycky říkal: 'tady ze slečny si vemte příklad, jak si dělá poznámky.'"

První prototypy, pouzdra, druhy vazeb Knihařku tedy naučil mistr. "To řemeslo má velkou historii, dostala jsem se i k výrobě vlastního papíru,“ říká Kateřina. „Existuje klasická knižní vazba a pak je i umělecká. Mě hlavně baví se učit, jak to má být a potom vlastně porušit ty pravidla a vyrobit něco s přesahem.“

Ve studiu stojí kromě zlatičky další stroje. Laickým okem poznávám řezačku a to je tak všechno. Ptám se teda, jak těžké je stroje sehnat: “Bazarovou cestou především. Nabízí je zrušená knihařství nebo to někomu leží ve sklepě, až se rozhodne je prodat. V tom je řemeslo hodně nedostupné, trvalo několik let si dílnu vybavit. Některé věci jsem pak dostala darem, ale obecně je to o velké náhodě,” odpovídá Knihařka. “Já jsem třeba měla štěstí na velkou knihařskou sbírku. Pán asi působil v 50. nebo 60. letech, což soudíme dle motivů štočků, když listujeme fotoalbem, které sloužilo jako jeho takový katalog.“

Knihařka má i svůj e-shop, velká část výroby ale z podstaty věci nejde dělat jako konfekce. "Když jdu dělat ražbu a když už to dělám zakázkově, tak už mám připravené vzorkovnice, kde si odměřuji text, jak to mít od sebe, musím tam hodně zkoušet, hodně počítat. Máš potom jeden pokus, musíš to udělat na první dobrou. Není to digitál, nedáš ctrl+z a jedeš znovu. Tady se musí potkat teplota, druh folie, druh materiálu, aby to všechno chytlo krásně. Když to tak není, tak to není čistá ražba. Je potřeba to hodně sladit. Na Instagramu to vypadá, že je to hned, ale trvá třeba dvě hodiny to vyměřit. Se zkušenostmi je to jednodušší, ale pořád to není hned,” popisuje Knihařka, jak to vlastně probíhá, když potřebuje připravit od jednoho kusu více produktů.

Je to jako francouzák nebo rychlá pusa

Zatímco si povídáme, nahřívá se zlatička. Její nahřátí trvá okolo půl hodiny. “Když chci přichytit štoček, tak si musím vzít takovou hnědou pásku, ta se aktivuje až tím teplem a štoček nechat chvilku nahřát,” vysvětluje Knihařka. Obtisk vzniká, když Kateřina zasune plát do zlatičky, která se ovládá pákou. "Záleží, jak se do toho opřeš. Řešila jsem i terminologii toho ‘opřít se do toho’, ale vlastně je to hodně pocitové. Někdy je to jako rychlá pusa a někdy naopak francouzák," popisuje a já se zkouším podle jejího návodu opřít do páky.

Ražba je ovšem koncovým prvkem. Vzali jsme totiž prohlídku z opačného konce, běžně se začíná v zadní části ateliéru, kde má Knihařka v poličkách a šuplících vyskládané základní ingredience na výrobu bloků, tedy různé druhy papíru.

"Když mám nějaký projekt, tak si ty papíry musím nařezat, na to používám pákové nůžky nebo papšér. Ty fungují jako normální nůžky. Má to horní a spodní nůž a páku, která dělá takzvaný přítlak. Nůžky pracují na principu, že horní nůž přitahuji k sobě a pohybem dolů udělám řez. Takže nařežu všechen materiál. Je to dost silové, je to tady občas fitko," směje se Knihařka a já jí o chvíli později dávám za pravdu.

Opravit vazbu knihy je složitější než vyrobit novou

Na dalším stole leží Knihařce dětské knížky, tu o polámaném mravenečkovi jsem jako malá měla taky. "Umím opravit starou poničenou vazbu knížky," přikyvuje Kateřina, ale vysvětluje, že to není tak jednoduché, jak se může zdát. "Lidé si neuvědomují, že opravit vazbu a desky knihy je složitější než vyrobit novou knihu, takže píši návod, aby si to třeba zkusili sami a pochopili, jak to funguje," vysvětluje.

"Pokud má někdo opravdu cennou knížku, doporučila bych mu se obrátit na restaurátora, ale v drtivé většině to lidé mohou zvládnout s trochou šikovnosti svépomocí," říká Knihařka s dětskou knížkou v ruce.

Přesouváme se do další části dílny. "Tady je hlavní dílna, bývají tu předpřipravené materiály třeba na výrobu těch návodů. Od papíru po lepenky, tady se kompletují balíčky. Navážím je, napočítám a nachystám všechno, co člověk potřebuje, aby už nemusel nic shánět.Tady je stůl na ruční výrobu, tady se zase potahují desky a chystají lepidla," upozorňuje mě Knihařka.

"Když vyrábím třeba zápisník, tak ten se skládá z knižního bloku a vnějších desek. Obě části mezi sebou propojí předsádky. Vezmu lepidlo, potřu předsádky, zavřu, dám do lisu a jak se to přichytí, tak už jde o kompaktní knihu," říká Kateřina k takzvanému zavěšování bloku do desek.

Dlouhá léta jsem měla ke kroužkové vazbě odpor

Knihařka mě nechává, ať si zkusím vyrobit vlastní blok. Po Kateřině tvrzení, že jeden blok může zabrat i osm hodin práce, se trochu leknu, tolik času dneska nemám. "Naopak třeba kroužkovka je hned. Dlouhá leta jsem měla ke kroužkové vazbě odpor, pamatuju si to ještě z vejšky. A přísahala jsem, že to nikdy dělat nebudu, nebudu vázat diplomky, ani používat kroužkovou vazbu, ale ta si mě nakonec získala,” směje se Knihařka svému odříkanému krajíci, který si teď zkusím.

Beru hromádku připravených papírů, ty musím podle šablony zarovnat a vybrat obálku bloku. Vybírám si bílou s mramorovým vzorem, dovnitř tyrkysové, bílé i krémové papíry. Kateřina mi pak pomáhá s usazením bloku do stroje na kroužkovou vazbu. Stačí udělat do připravených papírů díry, nakonec odměří Knihařka počet kroužků a ve stroji se kroužky mechanicky domáčknou. Blok je skoro hotový, nesmí mi ale chybět horká ražba ze zlatičky. Upozorňuju Knihařku, že nemám úplně trpělivost.

“Nic není chyba. To je právě ten ruční aspekt. Lidé se toho bojí, ale já jsem jich pokazila stovky, to tak prostě je. Jak jsem byla na kurzu na UMPRUM, tak mě zaujala jedna věc. Každý má svůj materiál. My jsme tam šili a voskovali včelím voskem a jedné slečně se začal rozpouštět v ruce a začal špinit ten zápisník a ona nevěděla proč. Pan Hybner na to řekl, že se jí potí ruce a že každé ruce mají svůj materiál. Někdo má papír, někdo kov, dřevo…Já jsem si vždycky myslela, že to u mě bude textil, že budu módní návrhářka a budu šít oblečení ve stylu 60.let a nakonec? S textilem mi to nakonec vůbec nešlo. Měl to být prostě papír,” uzavírá Knihařka.