S holí jsem bojoval několik let, říká Jan Příborský. Dnes pomáhá nevidomým překonat svůj handicap

Začínal jste v rámci projektu Tyfloservis, později jste v Olomouci založil TyfloCentrum. Jaký je mezi těmito dvěma projekty rozdíl? Co je co?
Tyfloservis je v podstatě první pomocná ruka pro člověka, který ztrácí zrak. Přijde, poví nám svůj příběh a všechny základní informace, nakolik ještě vidí, jak zvládá sebeobsluhu, prostorovou orientaci, ale i jaké má zájmy a podobně. Podle toho, co ho trápí, mu potom Tyfloservis nabídne speciální kurzy, které mu pomůžou se do nové situace adaptovat. Nabízí i poradenství nebo psychologickou pomoc.

A TyfloCentrum?
TyfloCentrum vzniklo primárně kvůli financím. Kolem roku 2000 se měnil systém přidělování peněz organizacím podobného typu státem a abychom na ty peníze dosáhli, založili jsme speciální organizaci – TyfloCentrum. Je to obecně prospěšná společnost, která má jen krajskou působnost a poskytuje další služby nad rámec základní pomoci, když se chce člověk dále rozvíjet, pracovat nebo se vrátit ke studiu. Nabízí taky různé zájmové aktivity a podobně.

Ještě přidám Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS). Ta poskytuje komplexnější poradenství, pomoc při zařizování průkazů ZTP, slev, příspěvků na kompenzační pomůcky  a podobně, a aktivizační služby, ty se snaží člověka zapojit do společenského a kulturního života.

Co je pro Vás na Vaší práci nejobtížnější?
Nejobtížnější je moment, kdy člověk (klient) řekne: „Vám se to povídá, Vám se to stalo v 15 letech (zrakové postižení), ale mně se to děje teď, Vy už máte praxi, zkušenost!“ Ale já jsem si tím taky musel projít. Je to častý jev, že když člověk ztrácí zrak, brání se. Přijde, ale ještě není slepý. Ještě nechce hůl, protože hůl ho označuje. A v tomhle případě je to nejtěžší. I já sám jsem s holí bojoval několik let, dlouho jsem ji odmítal. A taky jsem měl řadu problémů. Chápu, že to není jednoduché, když člověk ztrácí zrak, rozumím mu, je důležité mu nechat čas. On si na to potom sám přijde.

S jakým nejčastějším mýtem o zrakově handicapovaných se v každodenním životě potkáváte?
Lidé si myslí, že když člověk ztratí zrak, automaticky se zlepší všechny ostatní smysly – sluch, čich a hmat. Ale to není pravda. Smysly zůstanou stejné, ale ten člověk si je musí sám vytrénovat, aby byly lepší. Není to dáno přírodou. A další je, že nevidomí mají automaticky hudební sluch.

Mnoha lidem jste změnil život k lepšímu. Kdo nebo co zlepšilo život Vám?
Určitě rodiče, kteří mě podporovali. Když jsem ztratil zrak, obviňoval jsem všechny okolo, byl jsem v pubertě. Takže to měli určitě náročné. Můj tatínek byl taky nevidomý, takže mě začal sám rehabilitovat do společnosti, všechno jsem se naučil od něj. Podpořila mě i škola, která mi umožnila dodělat studium i přes můj handicap. Ale rád bych řekl, že já sám jsem kolem sebe měl vždycky tým lidí, kteří mi v tom, co dělám, pomáhali.

Vymyslel jste novou metodiku čtení a psaní bodového písma. Kde se ve Vás tenhle nápad vzal? 
Tou dobou už jsem pracoval v Tyfloservisu. Existovaly různé slabikáře a čítanky pro dospělé nevidomé. Já sám jsem se podle jednoho z nich učil a bylo to velmi náročné. Hlavní princip byl naučit se písmenka podle abecedy. Jejich čtení bylo těžké, v podstatě to byly shluky teček, bodů, které bylo tak náročné číst, že to spoustu lidí po prvních lekcích vzdalo. Takže jsem ten proces učení chtěl zjednodušit. Opustil jsem sloupkový systém, který se do té doby plošně používal, a vymyslel jsem bezdotykový systém. Ten spočívá v tom, že se v prvních lekcích pracuje s minimálním množstvím bodů, s těmi nejjednoduššími písmenky. Tak se celý proces učení usnadní. Můj systém jsem vyzkoušel a krásně fungoval.

Spolupracujeme i s ostatními organizacemi

Jednou z nejznámějších organizací zaměřených na pomoc nevidomým je projekt Světluška Českého rozhlasu. Spolupracujete s ní nějak? Můžou lidé některé z klientů TyfloCentra znát právě díky ní?
Prostřednictvím Světlušky získáváme další finance skrze naše projekty. Zároveň Světluška pořádá každý rok v Olomouci Kavárnu POTMĚ. Souhlasím se seznámením vidomých s tím naším fungováním, ale aktivně. Lepší by bylo, aby si zkusili určité činnosti po tmě, než aby jen seděli v kavárně. I pro návštěvníky to může být nepříjemný zážitek. Doporučil bych ale Neviditelnou výstavu v Praze. Naopak bych vyzdvihl další aktivitu Světlušky, a to že v rámci festivalu Prix Bohemia Radio pořádají divadelní představení pro nevidomé. Jde o to, že je přítomen člověk, který komentuje dění na jevišti a přidává komentář a popis jednotlivých scén prostřednictvím speciálního zařízení. A v Praze pro nás taky komentují sportovní utkání, ale toho jsem se zatím nezúčastnil. Už jsem se ale snažil o zavedení i tady, v Olomouci.

Změnil se způsob, jakým Olomoučané nahlíží na komunitu zrakově handicapovaných? V jakém směru?
Ten posun je obrovský. Úřady jsou o moc vstřícnější, můžeme dále rozšiřovat nabídku služeb. Postupně se o nás začíná dozvídat stále více lidí, firmy mají zájem nás podporovat. Je tady pedagogická fakulta, ta přispívá k výchově tyflopedů, se kterými dále spolupracujeme. Taky více komunikujeme a setkáváme se se školami.

Zaměřujete se hlavně na vzdělávání lidí se zrakovým handicapem, jejich rehabilitaci, odborné poradenství a tak dále. Kromě toho jste založil také sportovní oddíl SK Olomouc Sigma MŽ. Jakou roli hraje sport ve Vašem životě?
Já jsem se sportu začal věnovat přes šachy, v 15 letech. Do té doby jsem měl pohybové sporty zakázané ze zdravotních důvodů. V dospělosti jsem se začal sportu věnovat víc. Vytvořili jsme si, my nevidomí, vlastní oddíl, hráli jsme mezi sebou, pořádali jsme si soutěže i s lidmi z jiných měst. ale nemělo to oficiální ráz. V roce 1968 jsme oficiálně vstoupili do Sigmy, která pro nás měla pochopení a poskytla nám prostory, možnost tréninku. Členové nás zapojovali i trénovali. Spolu jsme začali zakládat kluby pro nevidomé děti. Pak se objevil showdown, ten se mi tak zalíbil, že jsem úplně přestal hrát šachy. Je to hra podobná stolnímu tenisu, ale přizpůsobená nevidomým. A v současnosti s manželkou vedeme taky turistický oddíl.

Získal jste Cenu Olomouckého kraje za svou dlouhodobou činnost pro nevidomé a slabozraké. Co Vy považujete za svůj největší osobní úspěch?
Ceny mě nikdy nemotivovaly, vždycky ale zdůrazňuji, že ty ceny patří i mým kolegům, kteří za mnou stojí. Těch cen si samozřejmě vážím, ale nechlubím se jimi, protože si nemyslím, že nejsou individuální. U srdce mě hřeje, že jsme vybudovali Tyfloservis a že se rozvinul do takové podoby, v jaké ho známe dnes. Moje aktivity byly v tomto směru užitečné a přidali se ke mně i další, kteří mi v tom pomohli. Moc mě ještě těší projekt sociální firmy Ergones, který brzy oslaví 15 let své existence.

Před několika měsíci náhle zemřel Benjamin Levíček, kterého lidé znali jako nevidomého sportovce a nadaného houslistu. Jak na něj vzpomínáte?
Nikdy jsem se s ním osobně nepotkal, ale vzpomínám na něj často. Plánovali jsme jeho koncert zde v Olomouci, ale bohužel dřív, než se stihl uskutečnit, Benjamin zemřel. Mám nahrávku, kde hraje na housle spolu s Pavlem Šporclem, to je pro mě taková osobní vzpomínka. Jeho odchod je obrovskou ztrátou.

Původně jste vyučený čalouníkem. Věnujete se této činnosti ve volném čase? Co Vás mimo Vaši práci naplňuje
Čalouníka už nedělám. Změnily se technologie, takže už to není možné. Ale baví mě kutilství, k tomu mě tatínek vedl od malička. Pořídil jsem si zahrádku. Baví mě četba, turistika, šachy a sport. V posledních 15 letech se věnuji také zvukařině, práci se zvukem. Mám na to speciální program, který se dá ovládat bez zrakové kontroly. Většinou nahrávám přírodní zvuky, ale i rozhovory, zvukové nahrávky z památek, reportáže a podobně.

A co něco osobnějšího?

Je něco, co byste si chtěl ještě splnit? Nějaký cíl, kterého byste chtěl dosáhnout nebo tajný sen?
Cílem je zdraví! S manželkou žijeme spokojený život, ale už se nacházím v životní etapě, kdy si velmi uvědomuji důležitost zdraví. A teď máme personální potíže v naší organizaci SONS, tak bych si přál i tuhle situaci vyřešit.

Pro spoustu lidí jste určitě hrdinou nebo vzorem. Kdo je Vaším vzorem?
Mým vzorem je pan profesor Ján Jesenský, který udělal nesmírně mnoho pro rehabilitaci nevidomých, přestože byl sám vidící. Díky němu jsem si udělal spoustu odborných kurzů a sám se dál rozvíjel. Díky němu a PhDr. Josefu Cerhovi jsem se začal věnovat profesně sociální práci, která mě velmi naplňuje.

Kdybyste mohl něco vzkázat svému malému já, co by to bylo?
Malému Honzíkovi bych vzkázal, aby se nechlubil medailemi, ale svými činy, kterými může pomoct ostatním. Aby zůstal při zemi, nebyl středobodem a vždy zůstal součástí týmu.