Je to ocenění práce hasičů, říká fotograf nominovaný na Czech Press Photo
Petr Andráško byl u mimořádného zásahu po havárii vlaku s benzenem u Hustopečí nad Bečvou od prvních hodin. Jeho autentické snímky z místa dnes patří mezi nominované práce prestižní soutěže Czech Press Photo. O tom, jak dokumentoval první hodiny zásahu rozsáhlého požáru, ale i o ocenění jsme se bavili v rozhovoru pro Report.
Vy jste byl na místě už během prvního dne, kdy k nehodě došlo. Jak jste se o požáru dozvěděl, když sloužíte v Moravskoslezském kraji?
V den, kdy k havárii došlo, jsem dokumentoval rozloučení kolegyně z operačního střediska, která po dvaadvaceti letech končila u sboru. Potom jsem byl na centrální stanici v Ostravě-Zábřehu, kam jsem si jel převléct slavnostní uniformu. V tu chvíli mi ale přišla SMS s informací o vykolejení vlaku v Hustopečích nad Bečvou.
Jakmile jsem zprávu uviděl, hned mi bylo jasné, že jde o mimořádně velkou událost, u které bude potřeba hodně sil a prostředků. K zásahu byly vyslány také jednotky z Moravskoslezského kraje. Tušil jsem, že půjde rovněž o hodně sledovanou událost, a po domluvě s naší tiskovou mluvčí jsme nabídli pomoc Olomouckému kraji. Ten ji přijal a krajský ředitel následně schválil můj výjezd. Všechno se odehrálo strašně rychle, zhruba do pěti až deseti minut od přijetí první SMS zprávy jsem už vyjížděl z Ostravy.
Jak probíhala Vaše práce na místě, když jste dorazil?
Za svou kariéru jsem nezažil tak rozsáhlou mimořádnou událost, která by byla vidět z tak velké dálky a měla takový charakter. Zasahoval jsem u lesního požáru v Českosaském Švýcarsku, u povodní i u dalších velkých požárů, ale taková „oblaka“ jsem ještě neviděl.
Když jsem na místo dorazil, zásah byl teprve v prvních fázích. Jako dokumentarista a zároveň sloužící hasič mám výhodu absolvovaných výcviků, vím tedy, kde se můžu pohybovat a jak se na místě mimořádné události chovat. Měl jsem s sebou také ochranné prostředky a postupoval jsem obdobně jako zasahující hasiči, s maximální opatrností.
Protože jsem ten den měl původně dokumentovat pouze slavnostní rozloučení kolegyně, nebral jsem si veškerou techniku. Měl jsem jen jeden fotoaparát a jeden objektiv. Nebyl jsem tedy připravený jako obvykle, normálně s sebou vozím celý fotografický batoh s vybavením.
Petr Andráško slouží u HZS Moravskoslezského kraje v Ostravě-Zábřehu jako vyšetřovatel příčin požárů a zastupující tiskový mluvčí. Zároveň působí jako dokumentarista HZS Moravskoslezského kraje. Díky tomu se účastní vybraných zásahů s cílem zaznamenat jejich průběh a získávat zkušenosti využitelné pro svou hlavní práci vyšetřovatele.
Přemýšlel jste při focení, co přesně chcete zachytit, nebo jste jel čistě instinktivně?
Spíš instinktivně, ale vycházel jsem ze zkušenosti. Primárně jsem chtěl zachytit rozsah dané události, protože ten „oblak“ byl vidět už z dálnice při výjezdu z Ostravy. Na místě se dělo spousta věcí, že jsem se ani na chvíli nezastavil. Střídal jsem široké záběry s detaily a snažil se zachytit i emoce, pohledy a výrazy hasičů. A protože jsem zároveň točil video, nebyl čas u každé fotky dlouze váhat, když jsem nefotil, natáčel jsem video.
Uvědomoval jste si už při focení, že ty snímky budou mít silný mediální nebo společenský dopad?
Upřímně ne. V tu chvíli jsem řešil hlavně to, abych co nejvíc zachytil průběh události a podpořil tak tiskové oddělení i hasiče obecně. Dlouhodobě si myslím, že práce hasičů je často nedoceněná, nejde jen o zásahy, ale i o prevenci, kontroly, práci ve volném čase a obrovský podíl dobrovolných jednotek. Pomáhat druhým a držet se lidských hodnot, to je něco, co mají hasiči hluboce v sobě, a je to obdivuhodné.
Na místo jsem nejel s tím, že chci získat „oceněnou“ fotografii. Hasiče fotím celé roky, ať už u povodní, požárů, dopravních nehod, či jiných činnostech. Tohle byla jen další událost, kterou bylo potřeba zadokumentovat.
Fotil jste jen s jedním objektivem. Jak moc vás to limitovalo?
S sebou jsem měl zoomovací objektiv 24–70 mm, který je podle mě nejuniverzálnější a u hasičů ho používám nejčastěji. Limitovalo mě to hlavně v tom, že bych si jinak vzal širší sklo na zachycení rozsahu události, nebo naopak 70–200 na detaily a výrazy hasičů, práci velitele zásahu a podobně.
Na druhou stranu, když máte až moc možností, člověk nad tím někdy zbytečně moc přemýšlí a má tendenci věci překombinovat. Tady to byla pro mě vlastně i výhoda, měl jsem jedno sklo a jen cvakal, prostě jsem fotil.
Jak jste reagoval na nominaci na Czech Press Photo?
Beru to jako obrovský úspěch a zároveň prestižní věc. Pořád se mi nechce věřit, že právě moje fotografie se dostaly do takové nominace. Pro spoustu profesionálních fotografů je to vysněný cíl a že se to povede vyšetřovateli požárů, kterého baví dokumentace hasičů a práce se sociálními sítěmi, jsem opravdu nečekal. Když jsem se to dozvěděl, měl jsem obrovskou radost a upřímně jsem tomu chvíli ani nechtěl věřit. Postupně jsem to ale začal vnímat i jako zadostiučinění, takové poděkování a pochvalu.
Zároveň to ale vnímám především jako hasičský úspěch. To, že se práce hasičů dostala do tak prestižního výběru, beru jako ocenění jejich práce a v tomto případě šlo o mimořádnou událost, která byla extrémně náročná. Obrovské množství a nasazení lidí a techniky, spousta rozhodování, vyřizování a práce, která trvala sedm měsíců. Troufám si říct, že si tam mnozí sáhli na své dno.
Co by si podle vás měli lidé z těch fotografií odnést?
Asi to, co vystihuje naše krédo: „Jdeme tam, odkud jiní utíkají.“ I když tady ve skutečnosti nikdo neutíkal, pořád to dobře popisuje podstatu naší práce. V každé situaci, i když vypadá sebehorší, jsou zde hasiči pro lidi a jsou ochotni riskovat, aby pomohli ostatním. Doufám, že právě tohle ty fotografie dokážou veřejnosti předat.
