Psí spřežení jsem dřív odsuzovala, říká jediná Češka, která se dostala na vyhlášenou polární expedici

Proč ses do Fjällräven Polar přihlásila?

Protože ráda zkouším nové věci a mám moc ráda psy. Zároveň mě psí spřežení vždycky trochu zajímalo, ale zároveň jsem ho dost odsuzovala. Měla jsem obavy, jak se lidé ke psům chovají. Přišlo mi, jako by tam ti psi byli jenom proto, aby se člověk svezl.

Chtěla jsem tomu porozumět. Říkala jsem si, že buď si ten názor potvrdím, nebo změním. A hlavně jsem chtěla se psy strávit víc času a zjistit, jak to opravdu funguje.

Kdy ses dozvěděla o téhle expedici? Věděla jsi už dřív, že vůbec existuje?

Vůbec ne. Dneska mně přijde, že je to známá věc, ale já jsem o tom předtím nevěděla. Objevila jsem to až díky jedné influencerce, která se expedice zúčastnila. Pak jsem se přihlásila přes oficiální stránky Fjallravenu, kde se přihlášky otevírají každý rok.

Značku Fjällräven mám ráda dlouhodobě, takže jsem tomu věřila. Nepůsobilo to na mě jako nějaký náhodný extrémní zážitek, ale jako něco, co má smysl a je dobře zorganizované.

Vraťme se na začátek. Jak bys vysvětlila, co Fjällräven Polar vlastně je?

Je to expedice se psím spřežením za polárním kruhem. Tradičně se uvádí trasa kolem tří set kilometrů, ale vždycky záleží na aktuálních podmínkách.

Fjällräven jednou za rok otevře přihlašování a vybere dvacet lidí z celého světa na základě stanovených podmínek - pro mě to bylo video, které muselo být uveřejněno na sociálních sítích a tématem bylo “dopis mému budoucímu já”. Ty vybrané pak kompletně vybaví a ukáže jim, že s dobrým vybavením, dobrými lidmi a přípravou se dá zvládnout i hodně extrémní prostředí.

Je to samozřejmě marketingová akce, ale podle mě velmi dobře postavená. Nevybírají jen profesionální dobrodruhy. Byli tam lidé různého věku, zkušeností i fyzické kondice. A právě na tom je podle mě vidět, že cílem je ukázat, že takový zážitek nemusí být jen pro pár vyvolených.

Byla jsi jediná Češka. Jaký to byl pocit?

Bylo to pro mě hodně silné. Česká republika mi přijde malá na to, aby někdo z ní byl vybraný do takové expedice. Zároveň jsem měla pocit, že českých přihlášek možná nebylo tolik. O to víc mě překvapilo, že si vybrali právě mě. Bylo to velmi potěšující.

Důležité bylo dbát na sebe, na ostatní i na psy

Co všechno jste se před expedicí učili?

Nebylo to jen o tom naučit se stát na saních. Měli jsme workshopy o tom, jak se chovat v přírodě, jak dbát na sebe, na ostatní i na psy. Řešili jsme pitný režim, jídlo, kalorie a to, že v zimě tělo spaluje mnohem víc energie, protože se snaží zahřát.

Během expedice jsme se učili také zakládat oheň, spát venku nebo fungovat ve větrných podmínkách. Třeba jak zastavit a najíst, když hodně fouká. Zajímavé bylo i to, že se hodně dbalo na psychickou pohodu. Měli jsme se navzájem ptát, jak se cítíme, jestli jsme v pohodě a jestli nás něco netrápí.

A využili jste některý z krizových scénářů?

Nakonec vlastně ne. Ale počasí hrálo velkou roli. Jeden den jsme se kvůli podmínkám museli otočit.

Rozhodnutí podle mě padalo až na úplně poslední chvíli. Večer předtím jsme ještě normálně měli kurz o větru a spaní venku. Ráno, asi patnáct minut před odjezdem, nám ale řekli, že i když by moc chtěli pokračovat, nedokážou nám bezpečnost zaručit.

Do interního rozhodování nás moc nepouštěli. Bylo to na organizátorech a my jsme to jako laici respektovali. Měli ale připravené i náhradní varianty tras, aby to pro nás pořád bylo zajímavé a zároveň bezpečné.

Když jsi zmínila jídlo a pitný režim, co jí taková polární výprava na saních?

Jedli jsme hlavně lyofilizovaná nebo dehydratovaná jídla. Funguje to tak, že do sáčku naliješ horkou vodu, počkáš zhruba osm minut, zamícháš a máš hotové jídlo.

Měla jsem třeba asijské kari, těstoviny s chřestem nebo rajčatovou polévku. Bylo to překvapivě dobré. Na snídani bývaly ovesné kaše s jablky nebo borůvkami. Kdo chtěl, mohl si přivézt vlastní tyčinky nebo čokoládu. Já jsem si vezla i vlastní kávu, to pro mě bylo velmi důležité.

Hodně se řešil pitný režim. Doporučovali nám pít hodně, klidně i teplou vodu ráno, aby se tělo zahřálo.

Kolik kilometrů taková expedice denně ujede?

Průměrně bych řekla třicet až čtyřicet kilometrů denně. Postupně se to zvyšovalo. První den jsme jeli třeba šestnáct kilometrů, potom dvacet pět, třicet a ten nejdelší byl 84 kilometrů.

Jak ses cítila fyzicky? Byla to pro tebe dřina?

Určitě to bylo náročnější, než to může zvenku vypadat. Já jsem se ale vnitřně úplně zamkla. Poprvé jsem v těle cítila něco jako: je mi jedno, co mě to bude stát, ale já to zvládnu.

Nejtěžší byly momenty, kdy byl nestabilní terén, člověk několikrát spadl nebo musel pořád držet rovnováhu. Paradoxně náročné bylo i jet dlouho po jezeře, kde se vlastně nic nemění. Jedeš rovně, všechno je stejné, a najednou si začneš uvědomovat, co všechno tě bolí.

Zároveň si musíš ale pořád dávat pozor. Na odstup, na psy, na terén, na saně. Není to jen romantická projížďka krajinou.

Šest psů a Míša na saních

Jak vypadalo samotné psí spřežení?

Každý z nás měl většinou šest psů. Někdo mohl mít pět, třeba podle váhy člověka, ale obecně byli psi poskládaní tak, aby tým dobře fungoval.

Vpředu jsou takzvaní lead dogs, tedy psi, kteří nejlépe reagují na povely a určují směr. Uprostřed jsou team dogs, kteří drží tempo a tým pohromadě jedná se také o nejvíc vytrvalé psy. Nejblíž k saním jsou wheel dogs, ti bývají nejsilnější, protože táhnou největší zátěž a pomáhají udržet stabilitu v zatáčkách.

Většina psů byli aljašští huskyové, ale každý vypadal úplně jinak. Nebylo to tak, že by člověk viděl jedno plemeno a všichni psi byli stejní. Někteří byli menší, jiní vysocí, někteří působili skoro jako vlci.

A jak byl poskládaný váš lidský tým?

Na saních stojí vždycky jeden člověk. My jsme byli rozdělení do týmů po čtyřech účastnících a jednom mašerovi. V mém týmu jsem byla já jako Češka, jedna Kanaďanka a dva Číňané.

Nejdůležitější je ale člověk, se kterým sdílíš stan a věci. S ním trávíš většinu času. Rozdělujete si vybavení, pomáháte si a kontrolujete se navzájem.

Jakou roli měl mašer?

Mašer byl naše záchrana. Věděl, kam jedeme, určoval tempo i směr. Když se během jízdy něco stalo, třeba se pes zamotal, odpojil nebo mu spadla ponožka, mašer zastavil a šel to vyřešit.

Byl to takový bezpečnostní bod celého týmu. Když někdo potřeboval zastavit, třeba i kvůli záchodu, nejdřív se muselo dát vědět jemu. V kempu se staral o přípravu jídla pro psy a vysvětloval nám, co máme dělat.

Jak rychle takové saně jedou?

Hodně záleželo na terénu. Řekla bych, že se rychlost mohla pohybovat přibližně mezi patnácti a pětadvaceti kilometry za hodinu, ale někdy to bylo určitě pomalejší.

Na rovince psi běželi klidně tak, že by vedle nich člověk možná zvládl běžet. Ale když se přidaly kopce, zatáčky nebo těžší terén, bylo to úplně jiné. Navíc mašer i my jsme rychlost často regulovali brzdou, aby mezi saněmi zůstal bezpečný odstup.

Nejdřív jsem přemýšlela nad technikou, pak přišla i nuda

Co se člověku honí hlavou, když stojí na saních?

První dny jsem přemýšlela hlavně nad technikou. Jestli mám správný odstup, kam se naklonit v zatáčce, kdy brzdit. Pak jsem hodně vnímala přírodu.

Zároveň jsem si velmi rychle začala v hlavě skládat, co bych o tom zážitku jednou řekla. Pomáhalo mi to víc si uvědomovat, co prožívám. Hodně jsem analyzovala terén, psy, vlastní reakce.

A pak přicházely i návaly vděčnosti. Říkala jsem si: panebože, já jsem fakt tady. Ale upřímně přišla i nuda. Když člověk jede dlouho po jezeře a krajina se nemění, začne si říkat, že by chtěl zase les nebo zatáčku.

Zvládne u toho člověk i fotit?

Ano, ale bylo to náročné. Měla jsem několik vrstev rukavic a v nich člověk nemá skoro žádný cit. Často jsem si jedny rukavice držela v puse, druhé se bála položit na saně, aby mi nespadly, a do toho jsem vytahovala foťák.

Na rovinkách se člověk mohl na chvíli pustit, protože hodně pracuje střed těla a balanc. Ale pořád jsem se bála, že přijde hrbol nebo zatáčka, takže jsem fotila rychle a foťák zase schovávala.

Popiš mi, jak vypadalo tvé oblečení? Kolik vrstev musí mít člověk na sobě?

V největší zimě jsem měla spodní prádlo, merino, kalhoty, goretexové kalhoty, merino ponožky, boty, flísovou mikinu, péřovou bundu, nepromokavou bundu a přes to parku. Na hlavě čepici a na rukou dvoje až troje rukavice a dvoje boty.

Hodně záleželo na větru. Když foukalo, člověk chtěl mít co nejvíc vrstev. Ale bylo to subjektivní. Někdo jezdil skoro pořád v parce, já jsem se v ní někdy potila. Mám zimu zažitou, takže jsem věděla, co moje tělo zvládne.

Překvapilo tě něco?

Nejvíc psi. To, jak jsou mazliví, jak strašně chtějí běžet a jak tím žijí. Každé ráno byli nadšení, že se zase jede. To mi hodně změnilo pohled.

Překvapil mě i terén. Na Instagramu to často vypadá jako rovná bílá plocha, ale ve skutečnosti to byly kopečky, zatáčky, jezera, lesy, stromy. Bylo to mnohem pestřejší a techničtější, než jsem čekala.

A když se vrátíme na začátek našeho rozhovoru, změnil se tvůj pohled na psí spřežení?

Úplně. Přesvědčilo mě to hodně. Předtím jsem měla pocit, že člověk psy využívá jen pro vlastní zážitek. Ale tam jsem viděla, že ti psi to milují. Že běh a práce ve spřežení jsou pro ně něco přirozeného a radostného.

Dokonce i lidem, kteří předtím neměli ke psům tak silný vztah, se to tam změnilo. Jedna účastnice říkala, že je spíš kočičí člověk, a na konci měla pocit, že možná potřebuje psa.

Jací byli ostatní účastníci?

První setkání pro mě bylo stresující. Byla jsem hodně nervózní, protože podle mě lidé výrazně ovlivní celý zážitek. Říkala jsem si, že si to nechci nechat zkazit, ale stejně jsem měla obavy.

Navíc jsem měla strach z angličtiny. Chodila jsem předtím na doučování, abych si byla jistější, ale první den jsem měla pocit, že jsem všechno zapomněla. Pak se to zlomilo. Lidé byli otevření, milí a chápali, že angličtina není můj mateřský jazyk.

Nakonec mi tam vlastně nikdo nebyl vyloženě nesympatický. Každý byl něčím zajímavý – tím, co dělá, odkud pochází, co tvoří.

Jak dlouho celá expedice trvala?

Na saních jsme byli pět dní. Samotné přípravy ale začaly mnohem dřív. Vyhlášení bylo v prosinci a expedice proběhla na konci března. Mezitím jsme řešili e-maily, pojištění, zavazadla, lety, formuláře a měření velikostí kvůli vybavení.

Měli jsme také tři online hovory. První byl o představení týmu, druhý o vrstvení oblečení a extrémních podmínkách a třetí o psech, kde jsme se mohli ptát mašera.

Co bys chtěla lidem z té zkušenosti předat?

Že takový zážitek je možná snazší než si člověk myslí. Hodně lidí by si řeklo, že by to nezvládli. Ale já jsem tam viděla velmi různorodou skupinu lidí a zvládli to všichni.

Nikdo se nezranil, všichni dojeli a každý si z toho něco odnesl. Podle mě je to zkušenost, kterou bych přála zažít každému, kdo má chuť zkusit něco mimo svůj běžný život.