Olomouc je hlavní město České republiky, říká Karlos Terminátor Vémola

Jak vzpomínáte na své dětství?

Vždycky jsem se nejvíc těšil na prázdniny v Orlických horách u mojí babičky. Díky tomu jsem měl dětství krásný. Nebyl jsem dítě, které je odkázané na život ve velkoměstě. Pokud to šlo, byl jsem v Orlických horách na vesnici. Tady vznikla moje vášeň k rybám. Proto mám plný barák krokodýlů a žraloků. Celý život jsem na Orlici rybařil.

A jaká byla Olomouc?

Za mě je Olomouc hlavní město České republiky. Já mám k Olomouci skvělý vztah a hodně rád se sem vracím. Vyrůstal jsem v Hodolanech, to je moje čtvrť. Byl jsem členem místního Sokola, vyrůstal jsem v zápase. I dneska tady mám plno kamarádů z mládí a plno vybraných restaurací, kde se rád najím. Rád jsem se jezdil koupat na Výkleky.

Takže v Sokole jste se dostal k zápasům?

Táta byl trenér v Sokole, ten mě k zápasení přivedl. Jinak se rvu celoživotně. Se životem, sám se sebou a s ostatníma.

Je těžké rvát se sám se sebou?

To se musí každý zeptat sám sebe. V každém z nás je bojovník, a každý za něco bojuje. Kdo něčeho v životě dosáhl, tak za to musel bojovat – ať už fotbalista, hokejista, úspěšný podnikatel nebo zápasník. Nikdo, nebo velice málokdo, přijde ke štěstí a úspěchu bez boje.

Za co teď bojuje Karlos Terminátor Vémola?

Za návrat. Karlos Terminátor bojuje sám se sebou. Zastavit mě může jen mé vlastní tělo. V Čechách neexistuje soupeř, který by mě dokázal zastavit, to dokážu jen já sám a moje zdravotní problémy. S těma teď bojuju.

Dá se bojovat s vlastním tělem?

S vlastní myslí ano. S vlastním tělem? Když to nejde, tak to nejde. To jsou potom extrémní případy, ten mám já teď. S hendikepovanou rukou budu těžko bojovat.

Vy teď nemůžete zápasit, ale bojujete celý život. Do čeho investujete nahromaděnou energii?

Já to pokládám za velké neštěstí. Byl jsem třicet let v akci a najednou mě někdo vypnul. Všechno, co jsem v životě dělal a měl rád nemůžu. V tu chvíli mi ale přišlo do života mnoho pozitivních věcí. Narodil se mi syn Rocky, daří se mi v ostatních odvětvích života. Stále mi ale chybí můj základ, to, z čeho pocházím. Chci se vrátit. Všechny příjemné chvíle mi pomáhají k návratu do tréninku a zápasu.

V šedesáti letech budete zřejmě těžko zápasit. Jak se bez toho obejdete? 

Neptejte se mě na to teď. Ptejte se mě na to za deset nebo patnáct let. Člověk mění v určitých životních situacích svoje životní priority. Samozřejmě, v šedesáti už možná zápasit nebudu, protože to nepůjde, ale proč bych nad tím měl uvažovat teď? Teď nejsem v situaci, kdy bych o tom měl přemýšlet. Nikdy neuvažuji nad plánem B. Plán B člověka zpomaluje od plánu A. Ještě pořád rád mlátím lidi za peníze.

Chápu správně, že vydělávání peněz zápasením je věc, která vás nejvíce baví?  

To je „legacy“(odkaz). Vždycky říkám, že člověk by se měl chovat tak, aby směřoval k soše. V dnešní moderní době umí peníze vydělat kdekdo, ale zanechat za sebou odkaz je něco víc. Není to jen o penězích, je to o výkonech. Jsme vzorem pro mladý kluky, těm tvrdím, že dřina porazí talent. Lidem říkám, že pokud si člověk celý život za něčím jde, tak toho dosáhne. Všechno vaše snažení může skončit jenom u vás. Není to vina někoho jiného, jenom vaše. A to se nebavíme jenom o zápase, ale o práci, životě, poslání. To je moje největší poselství, které se snažím předat.

Je to v ringu jiné ve třiceti letech a jiné ve dvaceti letech?

Je to pokaždé stejné. Pokud jste opravdový warrior (válečník), tak chcete zvítězit v každém věku. Musíte vědět, že pro vítězství uděláte maximum. Pro mě to je víc než sport, je to životní smysl a odkaz. Já si prohru nepřipouštím. Nejdu do zápasu s tím, že možná vyhraju, možná prohraju. Je to stejné jako v životě. Ve dvaceti chcete, aby se vám v práci dařilo. To samé chcete i ve třiceti. Nebo vám to je v pozdějším věku jedno? Naopak. Ve třiceti máte víc zodpovědnosti. Za sebe, za manželku, za děti, za tým, za sponzory. Ve starším věku pomůžou zkušenosti, ty pomohou ve všem. Oproti zkušenostem stojí mladá dravost. Je to životní balanc mezi zkušeností a dravostí mladých.