Každý člověk si chce nechat pomoci, říká vedoucí střediska pro lidi bez domova

Jaké jsou příčiny toho, že se člověk ocitne bez domova?

Každý příběh toho člověka je jedinečný, takže se to těžko zobecňuje, ale častokrát v tom hrají roli rodina, do které ten člověk přišel, a vztahové vazby na začátku života, které častokrát ty lidi předurčují k tomu, že jejich život nebude lehký. Takže to je jedna věc. Rodina, do které se narodím, její funkčnost, bezpečí a tak. Samozřejmě jsou důležité nějaké vzory chování a výchova.

Velké množství lidí bez domova má třeba ještě nediagnostikovanou duševní nemoc. A to všechno potom souvisí. Častokrát ti lidé propadají do dluhové pasti v kombinaci s nedostupným bydlením. Sehnat klasické nájemní bydlení, například v Olomouci, je jen na začátku otázka nějakých 50 tisíc nebo víc. Potom mohou lidé končit v ubytovnách a podobně. Takže je tam několik faktorů, od duše a výchovy až po peníze. Celé to dohromady vytváří u každého člověka jeho jedinečný příběh, který ho o ten domov může připravit a dostat ho na ulici.

Na tu rodinu bych ráda navázala. Středisko pro lidi bez domova nabízí několik služeb včetně azylových domů nebo denních center. Zajímá mě, jestli nějaké služby využívají i děti.

U nás v rámci Charity Olomouc nemáme služby pro děti. Azylový dům pro matky s dětmi jako středisko pro lidi bez domova nemáme. Ve městě jsou dva azylové domy pro matky s dětmi, které spadají pod sociální služby města Olomouce. My máme v rámci Charity Olomouc Středisko pro rodinu a krizovou pomoc a tam jsou pak služby pro rodiny nebo přímo pro děti. Není to spojené s bezdomovectvím napřímo, i když ono to spolu souvisí. Tím, že kolegové dokážou někoho podpořit v dospívání nebo rodinu podpořit v tom, aby nepřišla o bydlení, tak nám preventivně ušetřují práci. Ten člověk pak třeba neskončí až v takovém sociálním propadu, jako by mohl bez podpory.

Váš terénní program vyhledává osoby, kterým hrozí propad do chronického bezdomovectví. Co to znamená?

Tam je několik měřítek, ale základní je ta časovost. Kolegové se snaží udělat, co můžou, a podpořit lidi, aby nepřišli třeba o bydlení, když o něj přicházejí. To znamená, že vyhledávají lidi, kteří ještě na ulici třeba nikdy nebyli, a najednou jim hrozí, že by se tam mohli ocitnout. Snaží se tedy zmapovat a podpořit toho člověka, aby si bydlení udržel, pokud je to možné. Lze například domluvit splátkový kalendář s majitelem bytu nebo vyřídit třeba mimořádnou okamžitou pomoc.

Co když to není možností?

Pokud to možné není a z toho bytu musí člověk odejít, tak pracovníci dělají maximum pro to, aby ten člověk neměl zkušenost s ulicí nebo s nízkoprahovými službami. Chtějí, aby si našel dostupné bydlení na nějaké slušnější ubytovně nebo v nějakém malém bytě, což je dost náročné. Zkrátka, ta situace, kdy se člověk dostane na ulici a musí přijít na noclehárnu nebo přespat někde v parku, má nepopsatelný dopad na lidskou osobnost.

Je to podle mě opravdu dost náročná zkušenost. Sám si neumím představit, jak bych to zvládal já. A obdivuji ty lidi, že to zvládají tak, jak to mnohdy zvládají. Spát někde v permanentním uvědomovaném nebo neuvědomovaném strachu, že na mě může kdokoliv sáhnout, napadnout mě, něco mi vzít nebo že se prostě nemůžu nikde zavřít, je náročné. To všechno má vliv na osobnost a ne každá osobnost to zvládne. I proto se kolegové snaží, aby se člověk té ulici vyhnul, a když už tam teda skončí, tak se snažíme, aby se co nejdřív dostal pryč.

Vy jste teď mluvil o strachu, že na vás může někdo sáhnout nebo vás napadnout. Zaznamenáváte, že se v Olomouci lidé bez domova potýkají s agresivitou vůči nim?

Ano, občas to řešíme. Někdy je to agresivita přímo v té skupině a někdy jsou lidi bez domova obětmi násilných trestných činů nebo nějakého násilí ze strany lidí mimo tu komunitu. Není to nějak na denním pořádku, nebo o tom alespoň nevím, ale určitě to k tomu životu na ulici patří. To je třeba důvod, proč mají někteří lidé bez domova psa. Zvyšuje to pocit bezpečí.

Mohou k vám tito lidé se psem přijít?

Je to po nějaké vzájemné domluvě. Většinou psa musí nechat mimo tu službu, ale už to potom posuzujeme individuálně. V jednom případě jsme třeba ubytovali paní se psem, protože na něj byla dost navázaná a nechtěli jsme, aby s ním zůstala venku. Takže je to vždy individuální. Na dveřích máme napsáno, že zvířata k nám nesmí, ale ve chvíli, kdy vidíme, že je to pro někoho velká překážka, jsme schopni jim poskytnout zázemí u nás na dvoře, kde ten pes může nějakou dobu být.

Nechávají si lidé bez domova, a zvláště ti ve fázi chronického bezdomovectví, pomoci?

Řekl bych, že každý člověk si chce nechat pomoct. Teď se můžeme bavit o tom, co je to ta pomoc, o které mluvíme, aby byla důstojná a nějakým způsobem spravedlivá. Lidé si chtějí nechat častokrát pomoc, ale pro nás je důležité, když u nich dojde k uvědomění si, že první, kdo si musí pomoct, jsou oni sami. Pomoct si sám znamená, že si ten člověk některé věci odpustí, přestane je vyčítat druhým a přijme za ně vlastní zodpovědnost. To jsou takové stavy vnitřního obrácení, kdy u těch lidí začíná růst naděje, že se z té situace dostanou.

Lidé, kteří k nám přijdou nebo s nimi přijdou do kontaktu, stojí o podporu nebo o nějaký kontakt. Stojí třeba o minimální kontakt a pomoc, kdy si chtějí nechat pomoct po materiálně-potravinové stránce. Někdo zase naopak potřebuje prostor pro bezpečný rozhovor s někým nebo prostor, aby si odpočinul, seděl, ohřál se, přečkal noc v teple. Takže myslím si, že všichni lidé, se kterými se potkáváme, si tu pomoc nějakým způsobem připouštějí a chtějí.

Jak vlastně vypadá takový proces pomoci, když k vám přijde někdo nový? Co je tím prvním krokem?

To je opravdu individuální. Nemáme nějakou cestu, kterou procházejí všichni, ale máme nějaké principy. Záleží také, kam přicházejí. Pokud někdo přijde k nám na dvůr, tak se samozřejmě snažíme co nejdřív s člověkem provést vstupní rozhovor, abychom zjistili, co potřebuje, co už zkusil, co hledá, jak dlouho je na ulici a na základě toho s ním vytvořili plán, jak tu situaci začít řešit. Všechno to stojí a padá na tom, jestli to člověk řešit opravdu chce nebo ne. Záleží také na tom, jestli chce svou situaci řešit komplexně nebo jestli se chce fakt jenom najíst nebo osprchovat a pak se vrátit třeba někam do squatu.

Pak přicházejí lidé, kteří už na první pohled nejsou praceschopní, a říkají nám, že si chtějí najít práci a jít pracovat. V tom případě můžeme mluvit o tom, že to teď úplně nejde a že je potřeba nejprve řešit zdravotní stav a pak se uvidí. Jde o takové vyjednávání s každým člověkem. Samozřejmě pak jsou tu situace, kdy někdo přijde na pokraji sil a jakákoliv schůzka musí počkat, až si ten člověk odpočine. Lehne si k nám na jeden den, dva dny, nají se a jakmile se trochu vzpamatuje, tak se můžeme bavit o nějakých dalších věcech. Máme tady pracovníky, kteří jsou připraveni na to reagovat a podle možností každého člověka, který přichází, hledat co nejlepší cestu, jak ten svůj život posunout zase jiným směrem.

Zaznamenal jste případy, kdy se díky vám lidé postavili na nohy a začali bydlet a pracovat?

Takových lidí je poměrně dost, kteří se mi teď vybavují. Jsou lidi, kteří u nás jsou několik let a plácají se v tom. Pak jsou tu lidé, kteří u nás bydlí v azylových bytech a potom se jim podaří vrátit se do procesu. Pro nás je ale mnohdy velký úspěch to, když se o sebe lidé začnou starat. Poskytujeme služby i pro lidi se sníženou soběstačností a azylové domy kombinujeme s pečovatelskou službou. Příkladem je člověk, který žil několik let na ulici, a když nastoupil do tramvaje, tak si celá tramvaj přesedala, protože úplně nevoněl. U nás se pak podaří podpořit takového člověka, takže začne dbát na svou hygienu a v té tramvaji najednou nepoznáte, že by byl klientem Charity. Člověku se pak vrací důstojnost. Mnohdy je pro pracovníky daleko náročnější posunout člověka v návycích hygieny než pomoci jinému najít práci a bydlení.

Myslím, že trendy toho, kolik procent lidí bez domova se vrátí zpátky do bydlení a práce, jsou hodně obecné a patří spíše do sociální politiky pro nastavování systému měst. My pracujeme tak, že každého známe jménem. Víme tedy, že pro někoho je osprchování se mnohem větší výkon než pro jiného najít si brigádu, práci nebo bydlení.

Mohou se do pomoci lidem bez domova nějak zapojit i lidé, kteří pro charitu nepracují? Například dobrovolničit nebo poskytovat věci, které středisko využije?

Určitě. Na našich stránkách máme odkaz na dobrovolnické středisko, které sdružuje dobrovolníky pro celou charitu i pro naše středisko pro lidi bez domova. Tam případně odkazuji. Na našich stránkách je i odkaz na centrum materiální pomoci a re-use centrum Druhá Dobrodruhá. Tam kolegové sbírají veškerý materiál od nábytku, ošacení a dalších věcí. Samozřejmě třídí to, co je použitelné dál, a to, co není. My od nich potom čerpáme různé hrníčky, příbory, někdy trvanlivé potraviny, nábytek, ošacení a co je potřeba.

Co je podle vás důležité vědět o charitativní práci a pomoci lidem bez domova?

K podpoře lidí bez domova je opravdu potřeba přistupovat multidisciplinárně.  V Olomouci jsme v tomto poměrně jedineční. To znamená, že naše práce sociálních pracovníků by mnohdy byla k ničemu, kdybychom neprovozovali ordinace praktického lékaře a psychiatra, protože mnohé problémy nedokážeme vyřešit bez zdravotnické pomoci. Mnohdy se ti lidé k lékařům ani nedostanou, protože nechtějí nebo se stydí. Tohle je za mě klíčová věc.

Klíčové je také to, že aby se těmto situacím předcházelo, je potřeba, aby fungovaly služby pro rodiny a děti. Mrzí mě, že v České republice je ze zákona dáno, že matky s dětmi mohou v azylových domech bydlet zpravidla po dobu jednoho roku. To prakticky znamená, že maminky s dětmi bydlí v olomouckém azylovém domě třeba jeden rok, jeden a půl roku, když jim to protáhnou přes prázdniny, a pak se stěhují někam jinam. Takže ty děti mění kolektivy, mění školy a pořád takhle vlajou.

Jaký je důvod pro tak krátkou povolenou dobu pobytu?

Argument, proč to tak je, je ten, aby se nám nezašpuntovala kapacita. Takže systém se v tomto případě střílí tak trochu do vlastní nohy. My necháváme takhle korzovat rodiny kvůli kapacitě a pak se divíme, že nám z těch dětí třeba vyroste někdo, kdo úplně ve společnosti nefunguje. Když to společnost takhle systémově připravila, tak se není čemu divit. Myslím, že vyhláška by šla velice dobře změnit. My to nějakým způsobem připomínáme, ale zatím se to úplně nezměnilo a doufám, že se to podaří. Ta vyhláška byla napsána v době, kdy bylo dostupné nájemní bydlení, byty byly dostupnější, bylo jich víc a byly i městské byty.

Takže to akorát podtrhávám, jenom to, co jste zmiňovala, že práce s rodinou a s dětmi je klíčová, aby vyrůstaly zdravé osobnosti, které se zvládnou orientovat v naší společnosti, která je mnohdy náročná i pro někoho, kdo měl život v pohodě.