Jde to, když člověk chce, říká atletka Martina Mazurová

Jaké je to poslouchat při vyhlášení nejlepších atletů komplimenty na svou adresu jako na nejlepšího závodníka Atletického klubu Olomouc za posledních dvacet let?

Je to moc hezké, ale je zatím samozřejmě hodně dřiny a taky je to trošku zavazující. Ale velmi pěkně se to poslouchá. Když se rok podaří, dřina z tréninku se promítne v závodech a pak to navíc ještě někdo ocení, tak je to skvělý pocit.

Který z letošních úspěchů je pro vás nejcennější?

Nejcennější jsou asi určitě oba tituly, jak ten v kategorii do 23 let, tak i v ženách. Nečekaně jsem se dostala na Univerziádu do Bochumi a určitě také účast na ME v Bergenu do 23 let. Byla jsem šestá, což považuji za úspěch.

Jak si vážíte toho, že jste mohla závodit na evropské úrovni, ať už v Bergenu, nebo v Madridu, kde už to bylo proti možná nejlepším evropským koulařkám?

Je to pro mě důležité. Pomáhá mi to do budoucna, abych věděla, jak závody navnímat, jak závodit. Na mezinárodní úrovni zjišťuju, že je to opravdu hodně o zkušenostech. Každá evropská či světová konfrontace mě posouvá dál. Všímám si, jak se jiné a zkušenější závodnice chovají před a během závodu. Jen to vidět, je pro mě k zamyšlení, občas něco můžu i vyzkoušet, jsou to pro mě zajímavé zkušenosti.

Jak se vám závodí a trénuje v Atletickém klubu Olomouc?

Já jsem spokojená. Asi bych nikdy jinam nešla. Samozřejmě, že jsou věci, které se mi v klubu líbí a které naopak ne, některé bych i změnila, ale celkově mi to tu vyhovuje. Vyzdvihnu určitě Viktora Znojila i Laďa Lindovského, oba moje trenéry. A pak můj realizační tým, což jsou moji rodiče. Bez nich by to nešlo.

Kromě atletiky studujete vysokou školu, lékařskou fakultu. Jak jde skloubit tak náročné studium s přípravou a tréninky na vrcholové atletické úrovni?

Jsem ve druhém ročníku, je to o prioritách. Občas je to hodně náročné, hlavně když přijde zkouškové období. Ale opravdu vždy volím dle priorit. Když potřebuji více zabrat ve škole, trochu omezím tréninky, pak když se to ve škole uvolní, což je většina roku, tak se snažím vše vybalancovat, abych byla ve škole i na staďáku. Jde to, jen člověk musí chtít. A musí ho to bavit. Mě baví škola i sport.

Přemýšlíte nad tím, jak to bude, až dostudujete a budete lékařkou?

Občas nad tím přemýšlím, pro mě je motivací či vzorem Lenka Valešová z Plzně, vrhačka, hlavně kladivářka, ale i koulařka. Je lékařka, normálně pracuje, ale stále závodí. Sice už jen extraliga a mistráky a do zahraniční už nejezdí, ale stále dělá i při tak náročné práci sport, který ji baví. Uvidíme v budoucnu, jak to bude.

Jaké máte cíle do další sezóny?

Učím se otočku. Takže je potřeba, aby si to všechno technicky sedlo, abych se nemusela vracet ke staré technice a hlavně, aby to lítalo. Určitě chci zabojovat na mistrácích, a pokud se zadaří, což je ve hvězdách, tak limit na ME do Birminghamu. A vrhačský pohár na Kypru, který se koná v březnu. Na ME mám dost času, budu to pak směřovat vše na tu další sezónu, kdy budu ukončovat kategorii U23.