Vyrostla jsem na folku, ani teď moje hudba nepatří do mainstreamu, říká Magdalena Trajerová

Vyhrála jste Cenu veřejnosti v kategorii Pop. Jde o diváckou cenu, to je vlastně ještě lepší, když víte, že se singl líbí i posluchačům, ne?

Já jsem za to strašně moc ráda. Vlastně jsem se přihlásila a pak jsem na to zapomněla. Pak to našla až moje mamka, která je můj největší fanoušek a hodně mě podporuje. Jednou za čas hledá moje jméno ve vyhledávači, jestli o mě nějaká informace nevyšla a našla, že už běží hlasování, a tak jsem to jen sdílela a opravdu za to potom už vděčím těm lidem. Nevím, kolik jich bylo, ale jsem moc vděčná.

Co ta výhra znamená pro vás?

Já jsem byla strašně překvapená. Byla jsem pozvaná na předávání cen a myslela jsem, že si jdeme jen poslechnout lidi, kteří vyhráli kategorie, které hodnotila porota, že si jdeme jen s přítelkyní udělat hezký večer. A najednou vyhlásili, že tuhle diváckou kategorii jsem vyhrála já. Byl to takový ten moment, kdy tomu vůbec nedokážete uvěřit. Dostala jsem do ruky mikrofon, nebyla jsem schopná nic říct, jen jsem poděkovala a rychle šla pryč.

Setkáváme se v Olomouci, ale vy pocházíte odjinud... Co děláte mimo hudbu?

Pocházím z Děčína. A studuji teď žurnalistiku v Praze, jsem už v pátém ročníku, vlastně v šestém, mám všechny předměty, ale píšu ještě diplomku, proto můžu být tady v Olomouci.

A chcete se věnovat žurnalistice nebo hudbě?

Tak nejradši napůl. Spíš mě to táhne k PR a studuji kulturní žurnalistiku. Na bakaláři jsem se věnovala rozhlasové. Ale spíš mě lákají sociální sítě, i třeba videa, trochu do audio-vizuálna. Ale zároveň teď dělám junior redaktorku pro Refresher, tam píšu zpravodajství, a to mě taky baví.

Máte to nějak propojené s hudbou? Tím, že se zajímáte o kulturu celkově, zvažujete při tvorbě hudby, co teď frčí nebo chcete spíš high class hudební styl?

Já si myslím, že vůbec nejdu s vlnou, která frčí, já jsem vyrostla na folku, a to díky mým rodičům. První festival, na kterém jsem byla, byl Porta v Řevnicích, myslím, že ten folk je tam hodně slyšet a taky folk není podle mě úplně to, co by mainstream teď vyhledával.

Sama bych si poslechla queer českou hudbu, ta tu ale není

Ale možná právě v té jedinečnosti pak budete bodovat?

Já hodně hraju na tu strunu, že dělám queer písničky a myslím si, že queer české hudby tady je, ale není tolik slyšet. Vybavím si teď jednu zpěvačku. Já osobně bych si ráda poslechla něco queer s českým textem, tak jsem si řekla, že to musím nahrát.

Řekněte mi něco o singlu Blíženic, se kterým jste Radiotalent vyhrála.

Je to písnička Blíženic, což je první písnička alba, které jsem vydala v únoru. Je to písnička, kterou jsem složila o jedné slečně, se kterou jsme měly takový situationship a ona odmítala být něco víc, takže slova „blíže“ a „nic“ to měly vystihovat a zároveň byla blíženec. Hra se slovy, to je moje. A obecně většina mých písniček je o ženských příbězích nebo mých vztazích, které jsem prožila. Ale říkám si, že jsem tohle konkrétně slyšela už mockrát – jeden člověk to chce posunout dál, druhý nechce. Slibovala jsem si od toho to, že to zažil i někdo jiný. A asi ano, protože jsem vyhrála.

Není podle mě důležité zdůrazňovat, že je to queer, ale hlavně to, že tyhle vztahy prožíváme všichni a queer člověk zároveň bude rád, že to trochu víc cílí na něj.

To hraní se slovy je v každém vašem singlu?

Téměř.

Takže váš vzor je třeba Tomáš Klus?

Hodně lidí mě k němu přirovnává, ale vlastně to tak vůbec není. Doma ho neposloucháme, spíš je v mainstreamu nejvíce známý. Já jsem spíš vyrostla na tom folku. Nerez, Vlasta Redl, Samson Lenk. Teď už se tomu folku asi trochu vzdaluji, teď je to spíš indie pop, indie rock. Uvidíme.

Píšu, když se mně něco děje

Kde ještě kromě vztahů berete inspiraci?

Já mám vlastně teď trochu problém, protože já píšu, když se mi něco děje, nebo mě něco trápí. Ale teď mám zdravý krásný vztah, přestěhovala jsem se a líbí se mi tady a jsem teď moc spokojená, takže nemám o čem psát.

Co s tím teda budete dělat? Nebo je to konec tvorby?

Budu muset začít hledat témata jinde. O něčem, co mě štve nebo úplně jiným směrem. Teď se snažím napsat song o imposter syndromu, protože mám pořád tak trochu pocit, že nevím, co dělám, že moje písnička bude v rádiu a já mám pocit, že tam nepatřím.

Hry se slovy vznikají často překlepem, nebo někdo něco řekne a já si to zapíšu. Mám v poznámkách několik rozepsaných textů. Teď jsem nedávno narazila na překlep „bojivý sport“ a to se k tomu imposter syndromu skvěle hodí.

Spousta umělců, ale prochází tím procesem, že se dostanou k veselým songům. Myslíte, že se to u vás nestane?

Mně to právě hrozně nejde. Mám jeden takový song, ale i ten je trochu naštvaný.

Na Den sesterství vyšlo album o ženách, teď se chystá EP

Co teď plánujete v nejbližší době?

Na podzim bych chtěla vydat EP. Budou to tři naštvané songy a když všechno klapne, tak v listopadu bych měla vystupovat na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, tak na to se těším.

Vydáváte vlastně už druhé album. Jak vznikla první deska To Ony?

Jsou to To Ony, což jsou „ony“, ale když se přečte dohromady, tak to jsou „tóny“, album vyšlo 22. února a celé je o ženách a ženském cítění, vnímání a vztazích. A 22. února je skautský svátek „den sesterství“, takže jsem to i tím dnem propojila s ženami.

A co chystáte po albu?

Chci probourat to, že nejsem smutná a nemám trápení a mým obrovským snem, někdy hodně v budoucnu, je mít něco nahrané na gramodesce. Mám gramofon a miluji desky a chtěla bych mít album na gramodesce.

Posloucháte sebe samu?

Ano, ale většinou proto, abych si dala sama feedback. Abych si řekla, co příště udělat jinak. Když jsem to album vydala, tak jsem si ho pouštěla, protože jsem tomu nemohla uvěřit, že mám přece venku na Spotify svoje album. Teď už ale ani tolik ne. Spíš se snažím hodně hrát na kytaru, protože vystupuji akusticky, zpěv a kytara a tak trénuju a zároveň si zahraju svoje songy.