Spousta lidí si před Dušičkami uvědomí, že mají nějaký hrob, říká olomoucký hrobník

Krátce před devátou hodinou ranní vystupuji z tramvaje na zastávce Hřbitovy. Ranní špička už pominula a tak bez problému přecházím silnici a stoupám po schodech k velké bráně od největšího olomouckého hřbitova - na Neředíně. Právě pod nápisem "Všichni budeme proměněni...", který na bráně stojí, se s panem Václavíkem setkáváme. Po krátkém seznámení vyrážíme do útrob hřbitova, kde rozhovor probíhá doslova za pochodu.

Jak vypadá běžný den hrobaře?

Ráno si nejprve rozdělíme práci, protože kromě kopání hrobů máme na starosti také veškerou údržbu zeleně na hřbitově. V poslední době už toho pohřbívání do země není tolik, takže se více staráme o zeleň, sečení trávy, hrabání listí, ořezy stromů a tak.

Největší olomoucký hřbitov je právě tento, na Neředíně. Co ostatní hřbitovy? Jak jsou náročné na údržbu?

Hodně vytížený je také hřbitov v Hodolanech, ten je taky velký. A pak Nová Ulice. V Olomouci se dohromady staráme o dvanáct hřbitovů, ale je nás jenom šest. To je absolutně nedostačující.

Mladí nechtějí hřbitovy navštěvovat

Co obnáší správa hřbitova před Dušičkami? Mění se váš režim?

Mění se, a hodně. Spousta lidí sem celý rok nepřijde, ale před Dušičkami si uvědomí, že mají nějaký hrob a nám přibude spousta požadavků, které přes rok nejsou. Víc se starají o zarostlé keře, stoupají i požadavky na kameníky. Po těch žádají hroby opravit nebo je zrenovovat. Každý chce mít ten hrob na dušičky pěkný, takže to chtějí hlavně zvelebit.

Jaké to vůbec je, být denně ve styku se smrtí?

To jsem si popravdě nikdy nijak nepřipouštěl. Člověk to už bere úplně normálně, jako když jdete někde parkem ve městě, tak tady je to stejné. Samozřejmě člověk to víc respektuje a vnímá, že je to pietní místo. Snažím se k tomu tak i přistupovat.

Sledujete nějaké proměny pohřebnictví?

Sleduji hlavně menší návštěvnost a zájem přes rok. Na Dušičky přijdou vždycky všichni, i ti co to moc neřeší. Spousta starších lidí nechává už hroby ladem nebo je třeba i ruší. Nechávají třeba ostatky, co ještě nejsou zpopelněné, zpopelnit nebo co už jsou zpopelněné, tak jenom rozptýlit a hroby ruší, protože mladší generace nemá zájem ty hřbitovy navštěvovat. Tím, že by k hrobům nikdo nechodil a jen by to upadalo v zapomnění, řeší to tímto způsobem.

Je potřeba to trochu brát s nadsázkou, jinak bychom z toho asi zblbli

Vy jste byl na soutěži hrobařů v Maďarsku, kde jste získali bronzovou medaili. V čem soutěž spočívala?

První kritérium byla rychlost, to druhé zase přesnost. Hrob musel mít přesně dané rozměry - 80 centimetrů na šířku, 200 na délku a 160 do hloubky, a cílem bylo se co nejrychleji dostat na tu hloubku. My jsme sice skončili asi pátí, ale na třetí místo jsme se dostali díky přesnosti. Do vykopaného hrobu se spouštěl rám a rozhodčí započítávali pouze tu hloubku, kde se ten rám zasekl o stěny.

Další fáze byla zase zaházení hrobu a poslední fáze byla výzdoba. Měli jsme vysadit kolem hrobu asi 24 sazenic, ale tam jsme už nebyli tak dobří. Ono se to v Česku ani moc nedělá. Ale některá maďarská družstva to měla opravdu pěkné.

A co vnímání hrobníků těmi "běžnými" lidmi? To se nějak mění?

Existuje Asociace hrobníků a takové organizace se snaží hrobníkům jako řemeslníkům vrátit nějaké jméno. Za komunismu vznikly fámy, že hrobaři jsou opilci. To vlastně do jisté míry byla pravda, protože hrob vám vykopal kdokoliv, komu jste dali flašku rumu a byl fyzicky schopný to zvládnout. Dneska to ale tak není. Je potřeba mít certifikáty a vzniká formální vzdělání pro tuhle práci.

Je komunita hrobařů něčím specifická?

Něčím asi ano. Člověku ty okolnosti práce jaksi zevšední a už si občas zavtipkujeme nad něčím, z čeho by si běžný člověk legraci nedělal. Je potřeba to trochu brát s nadsázkou, jinak bychom z toho asi zblbli.