Olomoučtí kanoisté patří již mnoho dekád k nejlepším v České republice. Členové oddílu SK UP Olomouc plní pravidelně reprezentační výběr, získávají mnoho prvenství nejen na závodech doma, ale také v zahraničí. A jak je dlouhá řada jejich úspěchů, tak zhruba tak dlouhé je snažení o vznik vodáckého kanálu na Mlýnském potoku u Galerie Šantovka. Trvá již přes půl století. „Je to vysněná věc tří generací vodáků v Olomouci,“ říká Robert Knebel, předseda oddílu kanoistiky SK UP Olomouc.
Jak je možné, že se olomouckým kanoistům pořád daří, že jsou neustále úspěšní bez nějakých větších generačních výkyvů?
Myslím si, že je to dané historickou kulturou tady v oddíle, většinou se jako trenéři nehádáme, což si myslím, že v ostatních větších oddílech bývá častým jevem, jsme navzájem k sobě hodně tolerantní. A je to dáno také jednou trenérskou legendou. Vedoucí trenér klubu Jiří Kratochvíl byl asi nejdéle sloužící šéf reprezentačního družstva na světě. Šéfoval juniorům padesát let a vlastně ten nás naučil to, že jde o vrcholový sport, není to kroužek a my jsme tak nějak v tom pokračovali a nějak nám to jde.
V olomouckém oddíle kanoistiky vychovávají další a další generace úspěšných sportovců. Jak to děláte?
Zájem o kanoistiku je takový, že klub má kapacitu naplněnou. Máme už zhruba od roku 2000 ustálený počet hlavních trenérů. A ti se věnují vždy své tréninkového skupině. Práce na sebe navazuje. Už asi čtvrtým rokem jsme kapacitně úplně na stropu. U nás je totiž příprava specifická, každý trenér zvládne jen určité množství svěřenců, není to jako třeba ve fotbal, kde může mít kolem sebe dvacet lidí. Na vodě zvládne jeden trenér tak maximálně šest lidí, což znamená, že počet trenérů nám dá maximální počet dětí. A ten máme naplněný. Takže musíme říkat lidem, ať se nezlobí, že místa nemáme.
Zlepšit by se to mohlo třeba vznikem vodáckého kanálu. O ten se olomoucký klub snaží mnoho let. Je nyní vysněné sportoviště zase o něco blíž?
Ti nejstarší v oddíle říkají, že první pokus byl v roce 1973 a že teď jedeme pátou vlnu. Já osobně jedu, od roku 2001, třetí vlnu. A jestli se to podaří. Věřím tomu, že ano. Stojí za námi pan Morávek, majitel společnosti Redstone a Šantovky, který má na celou lokalitu, a také nábřeží Mlýnského potoka, udělanou studii. A pokud bychom tam měli vodácké dílo a zázemí, tak by to nábřeží neustále žilo.
Blízko ke vzniku areálu ale měli olomoučtí vodáci i poměrně nedávno. V cestě novému sportovišti stojí někteří z obyvatel přilehlých domů. Projekt na vodáckou dráhu jste vzhledem k jejich požadavkům již několikrát měnili?
Mám s tím už čtyřiadvacet let zkušeností. Byla tam varianta s přečerpáváním, to jsme přepracovali na přírodní dráhu. Budova loděnice by měla být zapušťěná do terénu. Na předposlední variantu jsme dostali hodnocení EIA, to bylo v roce 2016, už jsme byli hodně blízko, pracovali na dokumentaci pro stavební povolení. K tomu bylo potřeba vyjádření ČEZu a památkářů, ale žádost o ně nakonec nepodepsal zástupce města jako majitel pozemku. Ten projekt se pořád vyvíjí, už je úplně jinde, než byl na začátku. Ale to pořád nestačilo. Už jsme ustoupili skoro ve všem, aby slalomová dráha co nejméně vadila a zároveň mohla dobře sloužit svému účelu.
Pokud se záměr a snažení trvající mnoho dekád podaří dotáhnout do konce, tak nejspíš půjde o jedinečnou věc. Takové sportoviště v centru města není moc obvyklé.
Kdyby se to povedlo, tak by to bylo hodně unikátní. Takovou dráhu přímo v centru města na světě nenajdete. Ano, ve městech jsou, ale to jde o periferie, ne střed města. Je to vysněná věc třech generací vodáků v Olomouci. Neumím si tam představit nic hezčího, projekt je architektonicky a provozně vymyšlený skvěle.
