Žijeme ve velkém blahobytu, ke štěstí ale vede cesta vděčnosti, říká Jan Regner

Jste připraven na postní dobu?

Myslím, že člověk nemůže být nikdy dost připraven. Často se stává, že když si člověk dává velká předsevzetí, tak nakonec třetí den po začátku postní doby zjistí, že je na tom hůř, než před začátkem postu. Takže se snažím být realistický a než přemýšlet nad tím, co nebudu dělat, se snažím přemýšlet nad tím, co bych do svého života mohl doplnit, co by mu slušelo a co by mohlo být ve shodě s křesťanským životem.

Takže nepůjde o půst od něčeho, ale spíš k něčemu?

Myslím, že i u našich předsevzetí, která se týkají toho, co nebudeme dělat, platí rčení „Cesta do pekel je dlážděná dobrými předsevzetími“. Občas mám dojem, že jsou nerealistická. Představujeme si, co by bylo dobré v ideálním světě, který není, takže je podle mě dobré zůstat oběma nohama na zemi a podívat se na něco konkrétního a drobného, co by mohlo život obohatit.

Ptám se, protože samotná postní doba má být přípravou na Velikonoce. Pro mnoho lidí mohou být Velikonoce trochu neuchopitelnými svátky. Co si z nich můžeme v dnešní době vzít?

Dnešní doba je uspěchaná, to víme všichni. Tahle období příprav mohou být okamžikem zastavení v našem životě. Můžeme se ohlédnout za uplynulým časem svého života a rozpoznat, odkud a kam to vlastně pádíme, jestli máme nějaký cíl, nebo jestli jde o honbu za vzdušnými zámky. Někdy jsme štvavou zvěří a přitom sami nevíme, kam míříme. Myslím, že postní doba může být časem vnitřního gruntování, kdy se podíváme do pokojíku své duše, trochu tam rozsvítíme. My křesťané se tím otevíráme světlu Božího Ducha, ale uklidit si v sobě může každý, ať už věří nebo nevěří. Za čím se to vlastně ženeme? Za lepším autem? Za větším obnosem v bance? Víme přece, že materiální dobra nám dávají jen chvilková potěšení, ale ne opravdový smysl života.

Jak na to?

Najít si čas, zastavit se, jen být a nic si nenalhávat. Dívat se na pravdu o sobě a neuhýbat pohledem. To není lehké, protože to nemusí být nejpříjemnější pohled. Tak, jako si uklízíme ve svém pokoji, a určitě jsou někteří čtenáři pořádnější, než jsem já, tak bychom měli občas vygruntovat svou duši. I já se ohlížím, abych si uvědomil, co je pro mě v životě důležité, pro co žiju, a jestli mám chuť žít.

To se bavíme o postní době, ale co tedy Velikonoce?

Pro křesťany jsou Velikonoce důležitou chvílí, kdy si máme uvědomit, co je jádrem křesťanské zvěsti. Ze začátku to může znít trochu ponuře, pokud se podíváme na oslavy Zeleného čtvrtka a Velkého pátku, ale zdánlivá Ježíšova prohra nakonec skončí vítězstvím a novým životem. Velikonoce jsou spojené s příchodem jara, to je i důvod, proč je slavíme v tomto období. S tím, jak přibývá světla v přírodě a vše se probouzí ze zimního spánku, bychom se i my měli probudit k opravdové bdělosti a k tomu, kam směřujeme. Velikonoce jsou pro mě přesně tím okamžikem, kdy si člověk plně uvědomí a prožije to, co je jádrem radostné zvěsti evangelia.

„Asi mám trochu dobrodružnou povahu.“

„Stát se jezuitou znamená otevřít možností celou škálu,“ to jste řekl v jednom rozhovoru z loňského roku. Jakou škálu jste si vybral vy?

Už jsem se zabýval lecčím. Byl jsem redaktorem Vatikánského rozhlasu, dodnes doprovázím mladé, hlavně akademiky, studenty, v jejich duchovním hledání. Asi mám trochu dobrodružnou povahu. Věnoval jsem se totiž projektům v zahraničí, dvakrát jsem také byl se skupinou dobrovolníků v Indii, kde jsme se snažili pomáhat lidem ve svízelných situacích. Dávám také duchovní cvičení a pracuji přitom často s filmy, že pro mladou generaci je právě film účinným audiovizuálním médiem, díky kterému může lépe nahlédnout třeba na těžké situace ze svého života.

V Arcidiecézním muzeu máte svůj program…

Spolupořádáme tam filmový klub, který je přístupný pro všechny ty, kteří se nebojí filmů se zpomalenými záběry a meditativním tempem. Takové snímky obvykle neslouží jen k pobavení, ale i k tomu, aby si divák sáhl do vlastního nitra.

Původním povoláním jste ale řezbář, hraje to roli ve vašem nastavení pro umění?

Nějaký čas před tím, než jsem se vydal na duchovní cestu, jsem pracoval v ateliéru, kde jsem pracoval jako umělecký řezbář a sochař, tak mám v sobě touhu občas udělat něco kreativního. A velmi rád chodím na výstavy.

A realizujete se nějak?

Ve výtvarném umění ne, na to je potřeba mít čas a soustředění, občas ale píšu poezii. Nedokážu moc pracovat tvořivě, pokud jsem ve stresu, neumím to skloubit se svými současnými povinnostmi.

Souvisí s tím i postní intervence, kterou v kostele Panny Marie Sněžné pravidelně realizujete?

Nejde určitě o můj nápad, podobnými projekty se zabýval německý jezuita Friedhelm Mennekes v kostele svatého Petra v Kolíně nad Rýnem. Potkal jsem se s ním během svých studií v Německu. Do prostoru kolínského chrámu jsou dosud zváni současní umělci a vytváří se tak příležitost pro bezprostřední dialog mezi světem víry a umění. Touto iniciativou se později inspiroval architekt Norbert Schmidt v pražské akademické farnosti. Tam jsem poměrně dlouho působil a viděl jsem, že tamní umělecké intervence jsou inspirativní pro spoustu lidí. Zdá se mi, že jde o dobrý způsob, jak vstoupit do postního období, a tak jsme je začali před lety organizovat i ve Sněžence. V poslední době se snažíme zvát především lokální umělce, je to jednodušší na převoz instalací a zároveň mohou lidé poznávat místní tvůrce.

„Žijeme v blahobytu, mladí ale prožívají existenciální krizi.“

Bavili jsme se o umění, i o filmech, které pomáhají mladým pochopit duchovní myšlenky. Sněženka je domovem akademické farnosti, mladým lidem se věnujete dlouhodobě. Jací jsou dnešní mladí lidé? Mění se v průběhu let?

Nevím, jestli se mění nějak zásadně. Mnoho mladých, se kterými se setkávám, jsou spíš hledající než praktikující křesťané. Mám dojem, že prožívají existenciální krizi. Mnozí z nich prožívají projevy úzkosti, smutku. Ať už je to způsobené environmentálním žalem nebo současnými krizemi, rozdělením společnosti, či válečnými konflikty ve světě. Myslím, že to je i přesyceností informacemi, mladá generace se často nechává vláčet lákadly různých technických vymožeností, které jsou dobrým služebníkem, ale zlým pánem. Člověk může začít zabíjet čas neustálým sledováním zpravodajství a plnit tak potřebu být informován. To je ovšem zároveň trochu iluze, zprávy v médiích jsou jen výběrem toho, co jiní uznali za vhodné nám naservírovat. Nemáme o všem bezchybné ponětí.

Technologie jsou tady navíc, ale ještě před pár lety tady přece byla zase vyšší čtenost třeba tištěných médií. Myslíte, že je za tím skutečně vyšší míra informovanosti, která škodí?

Možná jsme dříve o některých věcech tolik nevěděli, například o klimatické změně se tolik nemluvilo. Mnozí mladí lidé mají sklon upadat do smutku nebo dokonce rezignovanosti. Proto je velmi důležité dát jim nějakou naději. To je podle mě kruciální moment, aby lidé měli chuť hledat cestu pro budoucnost. Obecně si myslím, že v mladé generaci je nedostatek naděje. Ale dá se jí naučit.

Jak?

Velice užitečné je, když má člověk nějaký smysl života. Zároveň jednou z cest k radosti je uvědomovat si, co dobrého se v životě děje. Cesta vděčnosti je snad úplně nejlepším způsobem, jak prožívat spokojenost, hlubší radost a pocit štěstí. Naše prožívání útěchy a naděje není způsobené obvyklými okolnostmi našeho života, ale vždycky vychází zevnitř člověka. Žijeme v blahobytu, v jakém naše společnost nikdy nežila. Teď se to možná trochu zhoršuje, zchudli jsme a možná zchudneme ještě víc, jak říkají někteří ekonomové, nicméně pořád žijeme ve velkém bohatství. Na rozdíl od moha chudých zemí se máme stále dobře. Přesto například spotřeba psychofarmak prudce roste, právě ve společnostech, které prožívají největší blahobyt.

Víte, proč tomu tak je?

Mám pro to jedno vysvětlení, i díky krátkým pobytům v Indii. Právě přemíra možností, které máme, někdy vede do velké frustrace. Pořád jsme konfrontovaní s nějakou volbou a neustálé rozhodování nás unavuje. A pak si cestu ulehčujeme a zkracujeme, takže začneme dělat špatná rozhodnutí a v přemíře věcí ztrácíme rozlišovací schopnost. K tomu vyzývá i papež František, abychom si osvojili pravidla rozlišování, nerozhodovali se jen podle dobrého obalu, ale snažili se prozkoumat věci více zevnitř, prozkoumat, k čemu nás vedou. Jestli z nás dělají někoho lepšího, než jací jsme teď, nebo nás naopak svádějí z cesty. Když v sobě vycvičíme skromnost a schopnost být vděční za, co máme, najdeme ve svém životě více radosti.

Jsou třeba i cesty do Indie, kam jste vzal skupinu mladých, důvodem k vděčnosti? Chtěl jste, aby mohli poznat chudobu?

Určitě, pro mě to vždy byla velká příležitost poznat životní podmínky ve velmi chudých indických regionech a mít možnost je srovnat s tím, v čem žijeme my v Evropě. Chudoba v některých oblastech světa je opravdu nepředstavitelná! Ale pochopil jsem, že pro to, aby byl člověk šťastný, toho mnoho nepotřebuje. Nijak si to samozřejmě neromantizuji, v Indii také roste nevraživost většinové společnosti proti některým menšinám, například i proti křesťanství.

Do Indie jste znovu odjeli se studenty v loňském roce. Můžete popsat, jaká byla vaše náplň práce?

Bylo tam několik skupin s různým zaměřením. Přihlásilo se víc než 50 uchazečů, takže jsme museli udělat výběrové řízení. Největší skupinou byli medici a lékaři, kteří se na místě zapojovali do projektu péče o lidi, kteří nemají přístup ke zdravotní péči. Medici se museli naučit pár frází v jazyce marathi, aby dokázali s vesničany aspoň trochu komunikovat. Další část byli pedagogové, kteří se zapojovali do výuky angličtiny, především dětí z kmenových rodin. Jedna skupina působila v církevní škole v Násiku, druhá navštěvovala vesnické školy v lesích, kde bývají školáci od 1. do 4. třídy. Těmto malým dětem jsme se snažili přinést aspoň základy angličtiny.

Působili jste tedy v jezuitských komunitách?

Ano, byli jsme v jezuitských komunitách, vždycky se snažíme podílet na práci, které se komunita věnuje. Hodně jsme se tam naučili také v rámci různých sociálních projektů.

Vaše první cesta byla v roce 2008. Teď už uběhlo zhruba půl roku od druhé cesty. Máte na ni nějakou zpětnou vazbu?

Pro mě už to nebyl takový šok, jako tehdy, taky je to už patnáct let, Indie se od té doby hodně posunula. Ve vesnicích sice chodí děti většinou stále na boso, ale skoro všechny mají mobil. Chudoba tam ale je stále značná.